TGM v Lánech 8: Noviny a fotografie

Největší sbírku fotografií TGM má Československá tisková kancelář. Snímky jí byly z valné části postoupeny Tiskovým odborem ministerské rady. Jsou to většinou fotografie akademického malíře Jano Šrámka, žáka Schweigrova a Švabinského. Šrámek je jeden z prvních českých obrázkových reportérů, který od roku 1919 do roku 1929 zhotovil přes deset tisíc snímků TGM.

Malíř Šrámek na ty doby často vzpomíná:

„Mnoho snímků vznikalo na cestách pana presidenta republikou, zvláště na jeho první velké cestě, podniknuté v roce 1920 na Moravu, Slovensko a Podkarpatskou Rus. Trvala tehdy téměř dva týdny. Ve služebním voze jsem si zřídil fotografickou laboratoř, kde jsem v noci vyvolával snímky zhotovené během dne. Bylo to zpravidla třicet, ale někdy i šedesát obrázků. Když ráno dostal pan president noviny s referáty o své cestě, přiložil jsem k nim i fotografie, které se k nim vztahovaly. Líbilo se mu to a jednou na trati, když vlak projížděl mezi Turčanským Svatým Martinem a Košicemi, zavolal si mne k sobě do vozu a řekl mi:

, Vaše novinářská činnost i vaše práce se mi líbí a přál bych si, abyste tuto činnost vykonával, ať jste k ní pozván úředně nebo ne. Chcete to dělat?“

Já nato, že jeho slova jsou pro mne největší vyznamenáním. Byla to pro mne práce opravdu radostná.

Pan president měl pro novináře i fotoreportéry opravdové pochopení, které bychom hledali málokde. Když jsem ho fotografoval při audienci nebo s nějakým vyslancem, říkával:

, Tady máme novinovou reportáž, moderní a pravdivou.´

Je zajímavé, jak míval novináře v patrnosti. Jednou, když se už jeho slovenská cesta končila, jeli jsme v autech na nádraží do Nového Města na Váhom. Jeden vůz měl poruchu, a protože jsme již s kolegou dr. H. novinám všechno odtelefonovali, nabídli jsme lidem z porouchaného auta náš vůz, aby se dostali na dráhu ještě včas zároveň s panem presidentem. Řekli jsme si, že za nimi pojedeme druhým vlakem. Když jsme se asi po půl hodině dodrkotali k nádraží v jakž takž opraveném voze, slyšíme z dálky hudbu. Vlak tam ještě stál. Sotva jsme vešli na peron, vidíme pana presidenta před vagonem, a jak nás spatřil, povídá:

,Novináři už jsou tady, můžeme jet.´

Všiml si, že tam nejsme, a čekal, dokud jsme nepřišli.“

Nejdražší na světě

„Myslím, že snad nikdo, kromě několika nejbližších, neviděl v jeho oku slzu. Já za ta dlouhá léta jednou.

Sedím ve své pracovně na Hradě a náhle zazvoní telefon. Presidentův tajemník volá, že mám přijít k panu presidentovi. Vstoupím, a pan president, který uslyšel tiché otevření dveří, vstává a podává mi ruku.

,Posaďte se,´ukazuje na křeslo, ,dnes od vás žádám něco, co si zatím necháte pro sebe.´Schýlil se a vytáhl ze zásuvky stolu něco drobného, zabaleného v bílém hedvábném papíru.

,Tu mám svoji ženu,´ rozbaluje blíček, ,je to obrázek z Lipska. Byli jsme jednou na takové pouti a tak to tam udělali. Teď jsem jej náhodou našel a rád bych měl několik takových obrázků větších. Půjde to?´

Pamatuji se, že to byla malá fotografie na plechu v rozměru asi dva a půlkrát tři a půl, vyloženě pouťová práce, za pět minut hotová. Představovala mladou dívku, jemných, ušlechtilých rysů. Pan president chvíli pozoroval obrázek zvláštním pohledem, pozorným, ostrým, ale plným lásky.

Slíbil jsem, že udělám, co bude možné.

Pak mi fotografii sám pečlivě zabalil a podal se slovy:

,Ale zatím to nechte u sebe a pak, až budete hotov, osobně mi snímky přineste!´

Za týden jsem přinesl několik dobře udělaných zvětšenin. Chci balíček rozbalit, ale pan president natáhl ruku a udělal pohyb, kterým pravil: já sám.

Opatrně, řekl bych skoro zbožně, rozbaloval balíček a potom pomalu vyjímal fotografie. Rozložil si je všechny vedle sebe, stál, pozoroval je, a přestože by ke mně obrácen zády, viděl jsem jeho veliké pohnutí. Poloobrácen sáhl pro kapesník a utíral si oči. Než jej zastrčil do kapsy, již jsem v knihovně nebyl.“

Unaven?

„A jak se dovedl bavit! Před lety ho navštívila v Topolčiankách dcerka od amerických přátel. Bylo jí nějakých osmnáct let. Vyjeli si spolu na koni na Hrušov, kde seděli na stráni a dívali se. Najednou děvčeti napadlo a začalo dělat kotrmelce; jeden za druhým, až dolů.

Když pan president viděl takovou bezprostřední živelnou radost, vjelo ti i do něho a udělal jich také pár. Tehdy jsem ho vyfotografoval. A den nato vyšel v Národních listech onen pověstný úvodník pod nadpisem: Unaven. Útočilo se v něm na něho a naznačovalo se, že již nemá k svému úřadu dosti sil.

Na snímcích bylo vidět, jak si junácky vede. Vzal jsem je, a když jsem mu je podával, povídám:

,Mám jim to, pane presidente, poslat, aby viděli, jak jste unaven?´

Pan president však jen mávl rukou:

,Ale vždyť já nejsem unaven. Nač bychom jim tedy odpovídali?´“

Babiččin chodníček

„Měl v sobě něco zvláštního. Postava, pohyby, chůze i výraz tváře, to vše mi připomínalo starozákonního proroka. Měl v sobě něco biblického. Na mnohé působil již svým zjevem. Když ho spatřili, plakali, někteří nemohli dojetím promluvit ani slova. Jako třebas ta babička v Uherském Brodě.

Čekali tam na něho na takové velké louce před nádražím. Vlak zastavuje a od prezidentského vozu vede cesta, široká nějaké čtyři metry. Z bílého, svítícího písku vystupují moravské ornamenty, jablíčka, kytičky, ptáčkové, vysypané jemným černým pískem. Dělala to od dvou hodin v noci až do osmi ráno jedna stařenka, která si tak vždycky na neděli zdobila chodníček kolem chalupy. Jak pan president šel po tom pískovém koberci, bylo vidět, že si jej se zájmem prohlíží.

Jdu proto k němu a povídám:

,Je to zajímavý koberec, pane presidente.´

Když přikývl, řekl jsem mu:

,Dovolíte, abych vám ukázal tu babičku, která vám jej dělala?´

Přikývl a já ukázal na malou, drobnou stařenku, stojící ve špalíru někde v třetí řadě. Pan president jí podal přes lidi ruku a povídá:

,Děkuji vám, babičko. Měla jste s tím hodně práce.´

Stařenka mohla dojetím sotva promluvit.

,Ale pane presidente, vždyť jsem to udělala pro vás.´

Ještě se jí zeptal odkud je, ale stařence se roztřásla pláčem brada, po tvářích celá záplava slz a pro pohnutí nemohla ze sebe slova vypravit.“

Škola, základ života

Část léta trávil v Topolčiankách na Slovensku. Byl to starý, zanedbaný zámeček. Dal jej opravit a proměnil Topolčianky v rozkošné letní sídlo, které je chloubou dnešního Slovenska.

Stejně jako v Lánech podnikal také v Topolčiankách vyjížďky do kraje. S tehdejším československým vyslancem v Paříži, který rovněž pochází ze Slovenska, si vyjel k Obicím. Tam je zastavila deputace. Několik sedláků se starostou v čele. Začali panu presidentu vykládat, že prý mají farára, aby ho fras lapil aj Bóh skáral. Keď si nagazdovali tolko a tolko, chce ten farár, aby se za ty peníze opravoval kostel, kdežto oni by raději chtěli školu. Pan president jim pochválil snahu mít pěknou školu, ta že je základem života, a také jim k ní pomohl.