TGM v Lánech: Historie Lánského hrobu

Jak byl nalezen

Na návrší za vsí je venkovský hřbitov bez nádherných hrobek a honosného mramoru. Stříbřité koruny jasanů a smutečních vrb tiše splývají na jednoduché hroby s železnými kříži a postavami andělů na kamenných podstavcích, nad nimiž ční černý kužel uhelné haldy a komíny z blízkého dolu. Je to hřbitůvek jako dlaň a v jeho úzkém prostoru mezi zdmi jsou srovnáni havíři, čeledínové, rolníci i panští zřízenci a úředníci se svými učiteli a faráři, všichni v jedné hlíně, demokraticky a prostě, jak dovede rovnati jediné smrt.

A tady, na tom prostém venkovském hřbitůvku, byla pochována paní Charlotta Masaryková (malý obrázek). Bylo to v máji 1923, kdy hřbitov již zářil barvami léta, jenom na lánském zámku bylo smutno. Dohořela tam žena dobrá a ušlechtilá, věrná opora svého muže v dobách nejtěžších. Tehdy přišel na lánský hřbitov Jan Masaryk s doktorem Kučerou a správcem hřbitova hledati pro ni místo posledního odpočinku. Jan Masaryk prošel hřbitov, díval se tu i tam, ale žádné z míst se mu nezdálo dosti vhodné. Správce hřbitova navrhoval vykopati pro ni hrob uprostřed široké hlavní cesty, vedoucí středem hřbitova na prostranství pod divokým jasanem, před kterým stál veliký hřbitovní kříž. Ten by se však musil o několik metrů posunout nazad ke stromu, takže by se hrob nalézal přímo před ním.

Tomu ale Jan Masaryk nechtěl, protože „maminka by nikdy s křížem nehýbala.“ Hrobník mu nabízel několik starých, téměř se zemí srovnaných hrobů, ale Jan Masaryk nechtěl rušiti mrtvé v posledním odpočinku. Nechtěl ani žádné z míst u hlavní cesty. V tom se rozhlédl a povídal, že maminka by si vybrala jistě místo u zdi, v takovém tichém koutku…

Ale hrobník namítal, že tam se pochovávali jen ti, kteří si vlastní rukou sáhli na život, anebo lidé bez vyznání, jak dříve nařizovali faráři, kteří o obecním hřbitově rozhodovali.

A jak tak stáli uprostřed hřbitova pod smutným jasanem mezi hroby rolníka Frolíka, lesního Strauba a rodiny Jíravovy, podívá se Jan Masaryk na prázdné místo za hrobem dávno zesnulého lánského řídícího Kouby a povídá:

„Což tady by to nemohlo být?“

Hrobník přisvědčil, že je to místo prázdné a znovu jej musil na jeho dotazy ujistit, že tam nikdo neleží. Tak byl vybrán pro paní Charlottu Masarykovou hrob v druhé řadě, hrob nenápadný, ztracený mezi jinými, opředený legendou o tom, jak byl vyzdíván a proměněn v hrobku.

Pan president sem rád zacházel, obyčejně když se vracíval z procházek. Stával u hrobu, chvílemi opřen o zadní stranu starého pomníku u hrobu v první řadě. Sňal skřipec a jak bývalo jeho zvykem, otřel si oči. Z toho snad vznikla pověst, že u hrobu plakával.

Život a smrt

Hrobníkem na lánském hřbitůvku je pan Loskot, rázovitý člověk výrazně řezané tváře, který vám vylíčí pana presidenta, že ho vidíte zrovna před sebou.

„Tak vám jednou kopu hrob, zrovna kousek od hrobu presidentovy paní. A jak vidím pana presidenta přicházet, jdu dál a stoupnu si za strom, abych jako nepřekážel. Ale to víte, panu presidentovi to neušlo.

,Pojďte sem,´kývne na mne prstem a ukazuje na hrob své paní, ,copak jste mi to sem nasázel?´

Tak já jdu k němu, takhle se postavím…“ A hrobník si stoupne do pozoru, připaží ruce a podívá se vám přímo do očí.

„Tak se takhle postavím a povídám: ,To jsem, pane presidente, schválně přinesl z lesa.´

,No, to je hezký,´povídá pan president, ,udělal jste to pěkně. A copak to tam děláte?´

,Kopu hrob, pane presidente.´

,A komupak?´ptá se pan president.

A já jsem mu musel všechno vypovědět, kdo to byl, co dělal, jak se živil a na co umřel. A to jsem musel všechno vědět. Jednou nám zemřel ve vsi takový mladý člověk a já zapomněl na co. Tak jsem vám tam hned ráno šel a ještě jednou jsem se na všechno přeptal, protože jsem věděl, že se mě na to bude ptát. Já nevím, proč ho to všechno tak zajímalo, ale když jsem o tom kolikrát přemýšlel, tak jsem vyšpekuloval, že podle těch věcí posuzuje, jak my žijeme a co by se mělo na světě zlepšit. A myslím, že jsem se ani moc nesplet.

A jednou – je to už hezká řádka měsíců – přijde pan president na hřbitov, a když se už chystal do zámku, najednou se zastaví a ptá se mě:

,A jak tady vlastně pochováváte?´

Byl to takový pohled, že mně bylo až mdlo.

Chvíli se na něho dívám, a on nato:

, Myslím, koho všechno sem na hřbitov pochováváte?´

,Všechny,´ řekl jsem mu, ,katolíky, evangelíky, bez vyznání, jenom židy ne, protože ti mají svůj hřbitov v Novém Strašecí. Ale kdyby se tu snad chtěl některý žid nechat pochovat, pohřbíme ho tu také.´

Potom stál pan president chvíli zamyšleně a mně přišlo, jako by myslil na své poslední věci.“

Jak vzniklo svícení na hrobě

Jednou v předvečer výročního dne napadlo hrobníka, který neznal zvyklosti evangelické církve, aby si vypůjčil lampu, rozsvítil ji a postavil na hrob paní Masarykové.

Když potom přišel pan president s dr. Alicí Masarykovou, chvíli stál, hleděl na hrob a neříkal nic.

Dr. Alice Masaryková se obrátila na hrobníka s otázkou, kdože to rozsvítil.

Hrobník se přiznal, že on sám, že je to takový zvyk na hrobě svítit.

Dr. Alice Masaryková mu vysvětlila, že oni, evangelíci, světla na hrob nedávají, ale když jsou lidé v místě zvyklí na hrobech svítit, že může světlo nechat.

Hrobník tedy svítil.

Přišli však na hřbitov evangelíci a ptali se, proč svítí.

Zhasl tedy, ale přišli katolíci a říkali mu, proč že nesvítí.

Zeptal se tedy hrobník jednou dr. Alice Masarykové, co má dělat: svítit nebo nesvítit.

Řekla mu prý, že je-li to místní zvyk, aby svítil, že se zvyklostem zdejších lidí vyhýbat nebudou.

Tak vzniklo na lánském hrobě svícení.

Poslední návštěva

Naposledy zavítal president Osvoboditel na lánský hřbitov 13. května, v den čtrnáctého výročí smrti paní Charlotty Masarykové.

Přijel v kočáře o sedmé hodině večerní, a když v zamyšlení postál u hrobu, rozhlédl se, jako by mu něco chybělo, pronesl několik slov, a za chvíli tu byl hrobník.

Pan president mu podal levou ruku; pravou již nemohl.

Tu měl zavěšenou v černé pásce.

Pokračování, vše na tomto webu pod odkazem Historie/Masaryk