TZM v Lánech 21: Poslední salut

Husitský chorál doznívá. Šest Lánských vyzdvihuje rakev, které se ujímá šest generálů, a za hřmění děl a dunění leteckých motorů a zvonění zvonů ji odnášejí na druhé nádvoří a kladou na lafetu deseticentimetrové houfnice.

Obr. V Matyášově bráně na pražském hradě

K Jelenímu příkopu vyráží pohřební průvod. V čele prapory pluků, nesoucí slavné jméno zesnulého, následované třemi rotami hradní stráže v uniformách z velké doby odboje a za nimi tvrdé dunění kol dělové lafety s rakví.

Na Mariánských hradbách, kudy dříve tak často jezdíval na Hektorovi, vzrůstá pohřební průvod o Sokoly a vojsko. Tvrdý lesk tasených šavlí dragounů vystřídaly čtverce pěchoty, zježené nasazenými bodly.

S petřínské bašty duní výstřely, čestný salut armády jejímu Budovateli a Tvořiteli, a s hradčanských věží sem zaléhá hlaholné bití zvonů.

Za rakví se ubírá vyslanec Jan Masaryk se svými synovci, Leonardem a Herbertem Revilliodovými. Následuje velký odstup, načež uprostřed prázdného čtverce zcela sám, kráčí president republiky dr. Edvard Beneš. Jde vážně a tak smutně a osiřele se stínem probdělých nocí v bledé tváři. Nyní se rozvinuje pohřební průvod v plné síle a mohutnosti. Řady nádherných uniforem, zástupci císařů, králů a republik, zástupci zahraničních vlád a diplomatický sbor, zářivé skupiny zlata a stříbra, řádů, vyznamenání, chocholů a stuh. Poznáváme mezi nimi vysokou, štíhlou postavu francouzského ministra Leona Bluma a rumunského ministerského předsedu Tataresca.

Obr. Za rakví

Přichází naše vláda. Ministerský předseda, po jeho boku předsedové obou sněmoven Národního shromáždění, následováni skupinou jedenácti ministrů. Za nimi poslanci a senátoři, generalita, delegace měst, vysokých škol a tisíce zástupců všech složek státního aparátu, všech vrstev a národů tohoto státu. A za nimi zase barevné čtverce uniforem, zástupci armády s dvěma sty devadesáti plukovníky v čele.

A po nich tak veliká obec bratří, která za třeskotu zbraní vyzdvihla před dvaceti lety na svůj štít a provolala vůdcem toho, jehož dnes doprovází na poslední cestě k velké armádě spolubojovníků.

Na Staroměstském náměstí kratičká zastávka. Rakev na dělové lafetě zastavuje před hrobem neznámého vojína. President Osvoboditel setkává se s jedním z té armády neznámých a bezejmenných bratří, kteří svými životy podepřeli první pilíře svobodného Československa. Dva vojáci revoluce si vzdávají poslední poctu.

Obr. Na Mánesově mostě

Povel, a smuteční průvod vyráží kupředu, přes Václavské náměstí k Wilsonovu nádraží. Tam vykoná mrtvý velitel poslední přehlídku své armády.

Rakev na lafetě stanula čelem k sadům. Armádní generál, který vedl průvod, vzdává tasenou šavlí čest mrtvému veliteli, v jehož jméně prošel sibiřské pláně, a staví se na druhou stranu jízdní dráhy, čelem k jeho tváři.

Rozvíjí se přehlídka síly a odhodlanosti, záštity svobodného Československa. Výhružně stažené tváře vojáků svítí tvrdostí bronzu, dlažba sténá úsečným rytmem kroků, podzimní slunce se láme o nasazená bodla, podkovy cvakají, kola těžkých houfnic zvoní hřmotem bitevních polí a s modré oblohy padá do této symfonie železa a krve dunění leteckých motorů. Stodvaadevadesát bitevních letadel na nebi tvoří rovný protějšek formacím na zemi. Nebe a země tu splývají v jednotu ukázněné síly, lidé, motorky, ocel, vše jakoby vykováno z jednoho velkého kusu.

A za mladou armádou armáda z té velké vojny, z které se zrodila naše svoboda, vojsko, vyrostlé z vůle k činu, touhy po svobodě a lásky k pravdě a spravedlnosti: československé legie.

Vítězili jsme, pravda, vždy spíše silou ducha, než převahou hmotnou. Dnes je však třeba, aby se síla ducha podpírala tvrdou ocelí.

Přehlídka se končí. Armádní generál, velící přehlídce, zdraví mrtvého velitele skloněnou šavlí. Šest legionářů vnáší rakev na ramenou do Wilsonova nádraží.

Obr. U Wilsonova nádraží

Peron Wilsonova nádraží. Šedá skla ve střeše rozlehlé dvorany dusí paprsky slunce a prázdnotou prostoru prolíná slaboučký šum, ztichlý život, přicházející z veliké dálky.

Tady, u samého kraje před salónkem, stanul koncem roku osmnáctého T. G. Masaryk vítězný.

A dnes? Místo radostných úsměvů tváře pod příkrovem smutku, místo rozjásaného volání tlumený hovor a bolestné mlčení.

Jeho vlak stojí na stejném místě jako před devatenácti lety. Ale jaký vlak? Mezi dvěma plochými vagony s květinami furgon s katafalkem a podle katafalku čestná stráž šesti bratří, kteří ho doprovázejí na poslední cestě osvobozenou zemí. Tak opouští president Osvoboditel Prahu.

A celá trať z Prahy až do Lán je vroubena velikou, živou stuhou venkovských lidí. Rozložili se na zelených stráních údolí jako na stupních velkého amfitheatru, obsadili skály, zabrali vršky a vyhlížejí vlak, připraveni vzdáti počestnost tomu, z jehož rukou přijali svobodu.

Děvčata z továren v kartounových šatečkách s laciným barvotiskem, dědkové v hamburačkách, dělníci v modrých bluzách, jak odskočili od práce. Rolníci, kteří složili nářadí pod kolny u stodol, báby v žinilkových šátcích, děti, zakřiknuté smutkem dospělých. Obchodníci, kteří zavřeli své krámy, všichni v jedné řadě a všichni hovoří o Něm. Jest jeden z nich a jemu náleží jejich srdce.

Táhlý hvizd udusil hovor na stráních. V ohybu trati černá lokomotiva se služebním vozem, a za ním v záplavě věnců černý katafalk.

Padají na kolena a rty provázejí vlak tichým pozdravem.