.jpg)
Přichází noc, které se dnes musí bát každý Čech, neboť německý vztek nerozlišuje. V půl desáté rozhlas, který už od odpoledne chrlí jen slova pohrůžek, upozorňuje znovu studenými slovy hlasatele:
Výnos
říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. května 1947.
V důsledku atentátu na Zastupujícího říšského protektora SS-Obergruppenführera Heydricha se ustanovuje toto:
Článek I.
Na podkladě paragrafu 1 nařízení říšského protektora v Čechách a na Moravě o vyhlášení civilního výjimečného stavu ze dne 27. září 1941 (VBIR Prot. S 527) se s okamžitou účinností vyhlašuje civilní výjimečný stav nad celým Protektorátem Čechy a Morava.
Článek II.
Na podkladě paragrafu 2 výše uvedeného nařízení nařizuji: Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo maje vědomost o jejich osobě anebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou.
Článek III.
Tento výnos nabývá platnosti oznámením v rozhlase.
V Praze, 27. května 1942
Říšský protektor v Čechách a na Moravě,
V zastoupení:
K. H. Frank.
***
Obvyklé protektorátní zprávy v deset dnes neposlouchá jenom protektorát. Na německé přiznání je dychtivý celý protiněmecký svět.
Když napjatý Gabčík u Fafků vyloví z hlášení slovo: zraněn, je vyhozen svým nadšením s pohovky, na níž sedí. Zraněn! Tak přece nevyzněl jejich čin naplano!
Ještě není ta chvíle tak daleko, aby si neuměl znovu vyvolat krutou a vztekem zrůzněnou tvář, do níž se z takové blízky ráno díval.
A na druhém konci Prahy Valčík, pozorně poslouchající ve vile na Hanspaulce první německý popis útočníků, souhlasně přikyvuje: ano, to je správné. Pak jde klidně spát do svého pokojíčku, jehož okno míří dozadu do zahrady. Unikl by včas, kdyby přišli? Čtyři členové rodiny, která ho skrývá, si tím lámou v noci hlavu. Ale teď, když už jde do tuha, má Josef Valčík zase svůj starý klid. Usíná alespoň bez nesnází.
Dole, na Velvarské třídě, připravila paní Tereza nocleh pro Adolfa. Lehl si, položil si pistoli pod polštář, ale všechny jeho nervy číhají na první podezřelý zvuk vraždychtivé noci.
Na vysočanské periferii čeká na ráno Jan Kubiš, muž, po němž teď Němci nejvíc touží. Oko pálí a bolí, jehly jemných střepinek v kůži bodají, pro něho není klid od chvíle, kdy hodil svou pumu.
A v noci se gestapo rozjásá. Už mají atentátníka!
Byl dopaden muž, který má čerstvé zranění pod okem. Musil vyhledat lékaře. Vzbudil podezření. A cesta k němu pak byla rychle nalezena.
První útočník je už tedy dopaden? Ještě ne, ale gestapo si už pořídilo svou první blamáž.
Chlapík je jedním z cestujících trojky. Seděl u okna a sklo, vysypavší se po výbuchu, mu rozdrásalo tvář. Jedinou jeho vinou je, že hleděl zmizet, aby nemusil jít vypovídat na gestapo. Nu, neunikl tomu.
Noc se blýská hvězdami. Dupání okovaných bot jen zdůrazňuje úzkost ticha.
Skupina chlapů s puškami obestoupí blok domů. Domovní zvonky drsně zařinčí. Tam, kde není hned otevřeno, uhodí vzteklá kolba do vrat. Pak se vysoké boty rozběhnou k poděšeným dveřím, stoupají po schodech, řvou okovanými podpatky do mlčení chodeb. Běda těm, kteří nedovedou rychle vyhovět pánům!
Otevírají se komůrky, bodá se do šatníků, přehrabují se zásuvky stolů, kope se do všeho, vrhají se kosé a hrozebné pohledy po vyděšených rodinách. A s prásknutím dveří se jde o číslo dál. Gestapo, SS, SA, všechno je alarmováno v tuto zlou noc. Nacistické oči dávají každému najevo, že si jejich vlastníci nepřišli jen hrát.
Celé ulice, celé čtvrti jsou zatahovány. Lidé, kteří přežili jednu prohlídku se třesou ve strachu před novou. Není možno vědět, kdy se některému Němci zamane, aby dal odvléci lidi sebe nevinnější, sebe nevědomější. Není dovolání, není ochrany.
Češi se odvážili pokusu zabít nacistickou šelmu, která s chladem zabíjela je? Což o něčem takovém bylo kdy slyšet v celé, Německem „osvobozené“ Evropě? A v srdci Hitlerovy říše!
Hrůza v okovaných holinkách táhne noční Prahou. Stávají se divoké věci. Stává se dokonce i to, že se někde Němci chovají skoro slušně, skoro jako lidé.
A stane se také, že právě tam, kde by měli hledat, nehledají. Na Vinohradech je dům, kde bydlí rodina Fafkova, ušetřen. Ve vile na Hanspaulce, v pokojném tichu zahrad, spí Valčík klidným spánkem člověka, který má čisté svědomí. I Biskupcova ulice předrží šťastně noc.
Ale v Dejvicích, v ulici Starodružiníků si v půlnoci rodina Ogounových uvědomuje, v jaké štěstí se obrátila jejich večerní starost, když oba mládenci nepřišli.
Bloky domů v této části města jsou obklíčeny vojskem. Zdá se, že právě zde čekají Němci nějaký úlovek. Jestliže vůbec někde něco našli, u Ogounů nenajdou nic. Nenajdou ani Jarkovy bomby, protože jedna už vybuchla a druhou odhodil i s aktovkou. Co by jedině mohli najít, je Zdeňkův kabát, visící v šatníku. Ale napřed by jim někdo musil prozradit, že mu patří.
Odcházejí, jak přišli, s prázdnýma rukama. Každé štěstí však není vždycky tak levé. Blízko odtud stydne domácnost paní Sahánkové v dotyku mučivého strachu, který nesmí být ani nejmenším selháním hlasu prozrazen. Dva z nových pražských parašutistů visí ve světlíku a přemáhají křeč v prstech. Musí tu vydržet tak dlouho, než v bytě bude prohlídka skončena.
Ano, v dnešní noci ještě přeje štěstí každému. Ale není to vždycky snadné.
.jpg?s3=1)
