.jpg)
Ke čtvrté hodině ranní už přepjaté nervy podléhají mrákotnému spánku. Jarní svítání nese ostrou svěžest. I ptáci snad budou po této noci zpívat.
Tři omámená těla spáčů neklidně očekávají osvobozující světlo dne. A náhle, když se už toho přestanou obávat, sebou škubnou při pánovitém výkřiku zvonku. Okamžik zkoušky, která se už zdála být zažehnána, je zde.
Paní Tereza běží k vyhlídce v oknu schodiště. Ví, jaký pohled ji čeká, ale dokavad je neuvidí stát před uzamčenými vrátky zahrádky, chce doufat, do poslední vteřiny chce doufat.
Němci stojí v jitřním šeru před tabulkou se zvonky. A paní si s nervosní útěchou uvědomuje, že alespoň náhoda se jí na krátkou chviličku postavila po bok.
Knoflík jejího zvonku je shodou okolností na nejnižším místě tabulky, třeba byt je takřka pod střechou. A chlap venku jej smáčkl v domnění, že patří správci domu.
Ty drahocenné vteřiny jsou jako darovány. Parašutista vyskočí s pohovky, kde přečkával noc. Proběhne dveřmi sousedního obývacího pokoje.
Uprostřed je kulatý stůl s křesly, po levé straně u okna sekretář, ve výklenku protější zdi pohovka s velkými ozdobnými polštáři. V pravém rohu výklenku úzké dveře komůrky.
Kdyby se strýček Adolf schoval do ní, bylo by to totéž, jako kdyby zůstal ležet v posteli. S jeho pomocí odstrkávají rozechvělé ruce paní Terezy pohovku od zdi. Za ní, téměř v jejích hlavách jsou ve zdi nizoučká dvířka. Za nimi, přímo ve zdi, úzký a nízký otvor pro úschovu nářadí, kufrů a krabic. Proleze-li člověk po kolenou dvířky, může se za nimi přikrčeně, s hlavou i koleny podlomenými, postavit.
Opálka to udělá dřív, než to lze vylíčit. Paní Tereza přirazí pohovku ke zdi. Její vysoké opěradlo zakrývá čtverec dvířek, ale nezakryje jej docela, hořejší okraj přečnívá. Paní bere jeden z polštářů a položí jej na to místo opěradla. Teď by nikoho nenapadlo, že za kaučem dole ve zdi může něco být.
Žena ujišťuje sebe i svůj strach. Všechno je v pořádku, všechno je v naprostém pořádku. Probuzené dítě rozevírá široce oči, vystrašené až k smrti. Už jednou prožila takovou chvíli. Bylo jí sedm, když jí odvedli otce. Jen ta aby vydržela, jen tu aby nepřemohl strach.
Každá z těch vteřin je jako rána do kovadliny. Paní slyší svou krev, jak bije v tepnách. Toto není chladná skutečnost. Toto je strašný noční sen, jehož příchodu se tolik bála.
Běží do předsíně, otvírá dveře. Zezdola bezohledně dupají vysoké boty na cestě k novému bytu. Mohla by tu počkat, mohla by je uvítat na svém prahu. Vpravit se zatím trochu do klidu.
Mohla by, ale běží zpátky do bytu, zpátky k nízkým dvířkům, pokrytým polštářem. Její šepot má uklidnit toho za nimi; to, co šeptá polštáři, má ještě více uklidnit ji samotnou.
„Strýčku, nebojte se, jsou to jenom SS.“
A ze zdi, jako hlas za živa zazděného, vycházejí nezřetelná slova:
„No dobře, ale můj browning! Nechal jsem jej pod polštářem!...“
Pro to se tedy vracela… pro to se tedy vracela! Kdyby měla čas myslit, našla by v tom potvrzení své víry v předtuchu. Ona však nemůže myslit, musí jednat. Spěchat tak rychle jako letí myšlenka.
Je zpátky ve vedlejším pokoji, u Opálkova lůžka. Hrábne pod polštář. Běží a znovu se musí zastavit. Jeho kravata, spadlá se židle, leží na zemi. Mužská kravata v bytě, kde už není mužů!
Všechno znova. A když je pohovka přiražena, když je polštář na svém místě, když paní, zbavená dechu, vběhne do předsíně, jsou už SS ve dveřích.
Dva posupní chlapi vstoupí do bytu, pušky v rukou. Rozdělují si místnosti.
Jenom ať Alenka nezklame. Jen ať se neprozradí pláčem a strachem. Ale dítě je statečné. Ví, co by se stalo, kdyby přilákala jejich podezření. SSman, jako by byl něčím naveden, sahá pod polštář, kde byl dřív Opálkův revolver, dívá se na lůžko, kde teď leží malé děvče a kde před chvilkou ležel parašutista. Hrabe ve skříních, prošmejdí kouty.
Před druhým couvá paní Tereza do pokoje s pohovkou. Teď už nelze mít strach, teď už na to není čas.
Nedat na sobě nic znát. Ženský mozek nesnáší takové napětí, ale nyní je musí snést. Nedat na sobě nic znát, ničím se neprozradit, ničím neupozornit ty slídivé zlomyslné oči.
Chlapův jedovatý pohled střelí do všech čtyř koutů místnosti. Pak, jak se dalo čekat, otevře dveře komůrky v rohu. Bodá tam puškou, převrací věci.
Šustění se dunivě odráží o paniny spánky. Její srdce buší, ale dech se ztratil někde v plicích.
Esesák se obrátil zpátky do pokoje. U jeho hlavy, nad pohovkou, běží po zdi přímka poličky na knihy.
Sklouzne očima k pohovce. Strčí do polštáře, položeného v nohách. Pak se hne, jako by chtěl postoupit k tomu druhému, v hlavách pohovky.
Ve chvíli nejhoršího nebezpečí se ženská slabost mění v sílu. Ještě před okamžikem by byla mohla omdlít, ještě před vteřinou by se dovedla zhroutit, teď rázem zapomíná, že má nějaké nervy. Ve chvílích nejhoršího nebezpečí i nejslabší žena si najde silnou zbraň. Ženskou lest.
Ustoupí před Němcem ještě o krok, uhne nejistým pohledem napravo k sekretáři. Její těkavé oči se vrací k Němci, znovu, jako by ji svědomí prozrazovalo, zavadí o sekretář.
Němec se dává nachytat. Přistoupil hrubě k sekretáři, rozhodí dvířka, vstrčí ruku do věcí, přehrabuje se v tom. Vteřiny utíkají. Ten vedle končí prohlídku.
Ale SSman před sekretářem se vrací k původní myšlence. Ve skříni nebylo nic. Znovu se otáčí, aby okolo stolu se dostal k pohovce.
Pro paní Terezu se čas zastavil. Nelze se modlit, nelze nic dělat. Dva kroky od ní se krčí Opálka za zdí, odjištěný revolver v ruce. On sebe snad. Ale co ona, co dítě? Teď už by asi nemohl splnit slib.
Němec udělal první krok. Kdo radil paní Tereze? V takových chvílích mozek nemyslí, v takových chvílích jedná instinkt. Porazila židli mezi ním a pohovku.
Ale porazila ji tak, jako by to byl špatně provedený úmysl uvolnit mu cestu. Snaží se ji zvednout. Co zmohou roztřesené prsty ženy? Vzpomínka na dávné doby, kdy i mezi Němci žili lidé, slušní ke každému, nutí esesáka k neochotnému kavalírství. Pomáhá jí postavit těžkou židli na nohy.
Opět utekly vteřiny. A opět je to jen odklad. Teď už nemůže přijít nic, co by mu zabránilo sáhnout na ten polštář. Nic, jenom snad náhoda.
Ve dveřích naproti stojí druhý esesák.
„Nichts!“, řekne omrzelým, netrpělivým hlasem. Ten před pohovkou upouští od své myšlenky. Pokrčil rameny. Oběhne naposled očima pokoj, vykročí za svým duchem k chodbě.
O chvíli později si paní Tereza s Adolfem podávají ruce, oba stejně rozechvělí.
„Tentokrát jsem tomu unikl,“ říká parašutista. „Zůstanu-li živ, přijde sem zlatý klíček.“
A jako pravý velitel hned přestává myslit na sebe. Jak to asi dopadlo chlapcům v Dejvicích?
Ale ještě není čas, aby se mohlo přestat myslit na sebe.
Dole zas varovně křičí zvonek. Přichází nová skupina vojáků, chce také provést prohlídku.
Je možné, aby náhoda ještě jednou opakovala svou nebezpečnou hru? Toho se ani náhoda už nemůže odvážit.
Zarazila Němce hned u vrátek. Ti, kteří tu byli před chvílí, ještě nezmizeli. Právě vycházejí z nedalekého domu. Křikem upozorňují nové příchozí, že tady je to už vyřízeno.
Paní Tereza vydechne. Teď, teprve teď je už opravdu všechno za námi.
***
První ráno po atentátu začíná na Hanspaulce změnou. Mirek, který vítával den v nedbalkách na balkoně, je dnes už celý oblečen. Jako by tak vstal rovnou z postele.
„Přece nebudu utíkat v pyjamu,“ říká na vysvětlenou.
Tomu je ještě do žertu. Ale teta Moravcová, hned ráno se sem ze Žižkova vypravivší, má daleko k smíchu. Už ve dveřích prozrazují její první rozzlobená slova, nač musila myslit celou noc.
„Co jste mi to provedli s kolem?“
Neopatrnost parašutistů zapomněla na tovární značku. Jedna z maličkostí, které tak lehko vypadnou z hlavy, ale které dnes ještě snadněji mohou člověka o tu hlavu připravit. Nu, starosti teprve začínají; a bude toho víc, než pouhá značka.
Parašutistu Mirka, za něhož gestapa dávalo už jednou sto tisíc a kterého nyní bude shánět znovu a ještě horlivěji, si teta odvádí s sebou. Už to nejde, aby si žil dále zde, hodina již udeřila. Teď budou muset všichni chlapci zmizet.
V pumpkách, ve sportovním kabátě, s černými brýlemi na modrých očích se brunet Valčík loučí. To neodchází od Sulků parašutista, kterého pomáhali ukrývat, všichni se s ním loučí jako s vlastním.
Hlava rodiny mu přeje štěstí. Doufá, že snad všechno dobře dopadne, doufá, že se snad všichni zase shledají.
Teď, před přímým nebezpečím, má Valčík opět svůj starý humor. Dílo bylo vykonáno, proč si připouštět nyní starosti?
„Ej, idú na vás černé myšlenky.“
Zapadá vesele do slováckého nářečí, kterému ho tady nikdo nedovedl odvyknout. A s veselou písničkou opouští přátele. Lehko se loučí ten, kdo neví, že není návratu.
Dnes, dožije-li se večera, bude Valčík spát u Špinků. Špinkovi, to jsou správcovi domu, kde paní Moravcová bydlí. Zítra… Zítra se už uvidí.
Po druhé je tedy Anthropoid roztržen. Po prvé, při seskoku, se našli hned. Ale nyní o sobě nevědí už plných čtyřiadvacet hodin. A to se jim ještě nestalo, co se znají. Je tolik věcí, které o sobě potřebují vědět. Jedna z nich je nejdůležitější. Uniká ještě i druhý? Je tolik míst, kde se mohou hledat. A je jedno, s nímž by bylo nejlépe začít.
Paní Khodlová, od včerejšího poledne statečně nesoucí svou tíhu obav, se vrací ze vzrušené ulice. Všude se mluví jen o něm: Heydrich! A ona, která o tom také něco ví, musí bez mrknutí poslouchat ty nejdivočejší pověsti.
Doma najde ve své schránce přeložené noviny. Rvou krvelačnými slovy Frankova výnosu. Heydrich, Heydrich! To už zná každý zpaměti.
Ale v prázdném bílém místě mezi textem je něco nového, co nikdo jiný ještě nečetl. Něco, co ještě neříkal a nebude říkat rozhlas, který se dnes může umluvit. Krátká věta, načrtnutá perem.
„Mámo! Vyřiďte Dulichovi, že na něho čekám na Floře. Dulíšek.“
Dvě půlky Anthropoidu se snaží zase spojit. Zdeněk hledá Otu. A Ota, utýraný zraněním a stálou nejistotou, zda nebude poznán, hledá zase Zdeňka. Ale sem, ke Khodlům, nezašel.
.jpg?s3=1)
