Za Heydrichem stín 84: Pomoc pro ukryté

Pak už je na pořadu jenom posmrtná sláva. Přivážejí rakev, věnce, palmy, buxusy. Ve vestibulu chirurgického pavilonu je zřízen katafalk. Rakev zahalují do vlajky SS, na ní je položena Heydrichova přilba a kord. Poddůstojníci SS stojí čestnou stráž. I po smrti má společnost, jakou měl za živa.

Před půlnocí se scházejí u rakve dva soupeři. Daluege, pověřený vedením úřadu Zastupujícího říšského protektora, jak zní nyní jeho titul, a stálý zástupce říšského protektora K. H. Frank.

Rakev je snesena na nádvoří, položena na dělovou lafetu, stojící v půlkruhu vojska. Plameny pochodní zahajují pochmurnou slávu půlnočního germánského pohřbu.

První údery bubnu, první zvuky píšťal. Sto mužů hraje Heydrichovi při jeho poslední cestě. Smuteční průvod vyrazil, aby se noční Prahou dostal k Hradu.

***

V pátek dopoledne je Adolf připraven na odchod do podzemí. Dostane teplé prádlo, anglický svetr, tepláky, vysoké bačkory. Je to podivné vybavení pro počátek června. Ale jen pro toho, kdo neví, jak chladno je v sousedství stínu zemřelých. Ještě po obědě ho paní přemlouvá, aby raději zůstal.

„Ne,“ řekne pevný Opálka. „Už je nejvyšší čas. Nemohu už nechat chlapce samotné. Jsem voják a mé místo je u nich.“

Než se rozloučí, varuje znovu svou přechovávačku, aby nevěřila neznámým poslům. Připravuje ji na to, že by mohl leckdo přijít. Třeba Karel.

Ten Karel leží Opálkovi v hlavě. Neměl štěstí se svou skupinou, neměl nejmenší štěstí. Na odchodu se zastaví u rohu ulice, ohlédne se k balkonu bytu a zamává nenápadně kloboukem. Pak zmizí.

***

Na drahách, v autobusech, v tramvajích, na mostech, v hotelích, všude ostré prohlídky dokumentů, zavazadel, tváří.

Jindra, hlava „Jindry“, se vypravil se svými falešnými papíry do Pardubic k Bartošovi. Najde ho ještě na lůžku, neschopného pohybu v době, kdy často jen rychlý útěk může zachránit život. Nebo aspoň oddálit smrt.

Je nutno projednat důležité věci. Jde o plán přesunu pražských parašutistů sem, na Pardubicko, a odtud dál na Moravu. A to hned, jak se nynější bouře trochu utiší.

V kostele pokračuje zatím všechno dobře. Nikdo nic neví, kromě několika zasvěcených. Nikdo nic netuší. Ničeho se není třeba obávat. Zatím.

Kaplan dr. Petřek zprostředkoval Kubišovi ošetření jeho oka u oční lékařky dr. Frantové. Bude to dobré, všechno se hojí. V kryptě jsou lihové vařiče, chlapci mají zásoby konserv. A navíc jim ještě starostlivé ženy venku vaří jídlo, dovážejí je tajně ke kostelu, kde je přebírá osoba, připravená a čekající v kanceláři.

Se všech stran se stéká pomoc pro ukryté. I pardubická učitelka Malá přijela s kufrem potravin pro Valčíka. Paní Moravcová vaří, stará se, aby chlapci dostávali teplé jídlo.

Ví dobře, jakou hru hraje. Už nenechává jed, který dostala od Bartoše, schovaný někde v kredenci. Teď už jej nosí stále u sebe v medailonku na krku. Teď musí každý být připraven, kdykoliv. Na krku jed, v rukou tašky plné jídla vozí tramvají potravu sedmi chlapcům, které vážnost situace nezbavuje zdravého hladu.

Krypta starého kostela je úkryt dobrý. Dokonce nejlepší, jaký bylo možno v Praze najít. Ale není to úkryt navždycky. Pronikavý chlad nutí ukryté, aby tu zůstávali vždy jen tak dlouho, jak káže železná nutnost. Tísnivé, temné prostředí jim bere náladu. Valčík se tu už nastydl. Teď, když venku se už lidé opalují a koupají!

Ze sedmi mladých živých chlapců, uzavřených ve studeném hrobě, nedovede každý dodržet nutnou vojenskou kázeň bez drobných ústupků. Někteří se vytrácejí, hledí se dostat aspoň přes den na chvíli ven, navštívit známé, vykoupat se. I když jim při tom jde každou minutu o krk.

V nejbližších dnech se však má vrátit z venkova kostelníkova žena. Mohou-li se spoléhat na každého muže z okruhu kostela, u ženy se toho odvážit nechtějí. Sám dr. Petřek upozorňuje, že je zde parašutistů příliš mnoho. Takto se tajemství jejich pobytu jednoho dne nutně prozradí.

Sonnevend, předseda náboženské obce, říká totéž.

Nemohou zde už dlouho zůstat. Úkryt v kryptě kostela, to neznamená totéž jako přespání u přechovavače. V tomto případě jsou následky prozrazení známé – zastřelen s celou svou rodinou. Ale kostel, to by zaplatila celá církev.

Na poradě je uznáno, že bude třeba hledat místo na vystřídání. Jen na tu dobu, než německé zuření poleví, jen co se někde uvolní pás hlídek, těsně stahující Prahu. Výběr padá na Strahov. To je místo, kde by se na čas mohlo ztratit sedm lidí.

Podmínkou zdaru je souhlas katolického preláta. Ti, kteří připravili úkryt v kostele, posílají k němu vyjednavače. Prostředníkem je Dr. Svěrák. Ale ten se vrací s výsledkem, který znamená naprostý neúspěch.

Váha tajemství dolehla na preláta příliš těžce. Neodmítl za sebe, ale odmítá jako církevní hodnostář, jako kněz, „jemuž církevní ani sovětské zákony nedovolují, aby atentátníky ukryl.“

Pak se tedy pravoslavní sami pokoušejí jinde, aby narazili na stejnou zeď. Přemlouvají bulharské dovozce vín. Představují si nějaký únik v prázdných vinných kádích. Je to stejně marné jako každý jiný pokus.

I Zelenka-Hajský přemýšlí, hledá, pokouší se. Atentát byl jeho prací. Ale atentát neskončil tím, že skončil úspěšně. Ještě je třeba zachránit ty, kteří jej provedli. Napíná dál své nervy. A cítí, že jejich síla není bez konce.

Vysočanský Khodl nadhodil cosi svému švagrovi Paurovi. Ten nedávno provezl v rakvi padák. A teď při pouhé zmínce je připraven udělat totéž s parašutisty. Nemusí ani dlouho vymýšlet plán.

Ví o jedné vozové cestě k ďáblickému hřbitovu. Ví tam o místě, které není ještě hlídáno, kudy by se dalo ještě projet. A i kdyby tam byly hlídky – což by bylo tak nemožné, vzít do jedné rakve skutečnou mrtvolu a do druhé nalíčeného parašutistu? I kdyby se Němci chtěli podívat… V nejhorším případě by se střílelo.

Takto – horkokrevně – smějí uvažovat jen spolupracovníci. Rozhodnutí odpovědných zní:

Zůstat zatím v kostele, než se připraví zajištěný odvoz.