Za Heydrichem stín 88: Tři příklady

Až dosud si parašutisté hradili všechny výdaje ze svého. Teď, když bude peněz nejvíc zapotřebí, jim začínají docházet. Člověk, který je ochoten dát svůj život, dá tím lehčeji své peníze. Sokol Oktábec obešel druhy. A peníze pro věc národa se hrnou. Sám dr. Lyčka dal 200 000 korun.

Až dosud chodil do kostela Cyrila a Metoděje Zelenka-Hajský. Nyní jde k důležité poradě s Opálkou, velitelem těch šesti v podzemí, Zelenkův nadřízený i nástupce v jeho funkci, Jindra.

Zastaví se v Resslově ulici před budovou, přistavěnou ke kostelu. Tady nad několika schůdky, vedoucími s chodníku ke dveřím, je chodba s kanceláří. Vystupující zeď kostelní lodi skrývá na svém spodním konci malé, zamřížované okénko. Lidé, kteří chodí těsně kolem něho, nevědí, co ví Jindra. Že ten, jehož oči by dovedly proniknout temnotou za ním, by mohl spatřit klíč k slibovanému pokladu: dvaceti milionům.

Vstoupí do kanceláře. Počká na člověka, který je zde strážcem tajemství. Pak, veden kaplanem dr. Petřkem, štíhlým knězem s tváří askety a s bradkou biblického proroka, jde klikatou starou chodbou.

***

„Teď půjdeme do svatého chrámu,“ říká průvodce, jeden z funkcionářů pravoslavné církve.

Temné ticho chodby se promění v ještě větší, ale světlejší ticho kostela. Volnému pohledu do jeho kamenné prázdnoty brání zadní stěna oltáře, přepažujícího celou prostoru. Je tu, za ním, obdélníková sakristie s ikonami na prosté, oblíbené zdi, s kněžskými rouchy, s bohoslužebnými předměty. Vypadá chudě, kdysi to tu bylo bohatší.

Jindra, menší, statný, prošedivělý, šedivější než bývají čtyřicátníci, se rozhlédne. Hledá očima své vzpomínky.

Tenká přepážka po levé straně má trhlinu. To Kristus, namalovaný vpředu na oltáři, dostal ránu do hrudi.

Židle v koutě přivábí Jindrovu pozornost.

„Tady jsem se tehdy musil posadit, dál mě už Petřek nepustil. Tak byl opatrný. Ani já jsem neměl vědět, kudy se vstupuje do hrobky.“

„Vím o vás všechno,“ řekl mi. „Ale věřím, že tuto otázku Opálkovi nepoložíte.“

Pak vyšel tady těmi dveřmi v oltáři. Mohl jsem se podívat. Kdybych vstal a šel ke středu oltáře, byl bych jeho mřížovím viděl všechno. Ale on mi věřil, zůstal jsem tedy sedět. Chvíli bylo ticho, jen trochu šramotu mezi tím. Pak se zase ukázal.“

Tenké dveře oltáře ustupují. Je vidět do prostoru kostelní lodi s řadami lavic, ke kruchtě vzadu nad vchodem, ke galerii vlevo nahoře u velikých chrámových oken. Uprostřed pravé zdi je výklenek, podle jeho stěny několik židlí.

V očích Jindry zasvítí.

„Tam, na té krajní židli seděl už Adolf v silném teplém svetru, ruce zkřížené, nohu přes nohu.“

Tady se vypravěč vrací do zasnění.

„Poslyšte,“ řekne pak s lehkým pokynem, který má zdůraznit jeho slova, „Opálka, to byl krásný člověk. Ve všem.“

Kroky se hluše odrážejí od dlažby. Je ticho, těžké ticho prázdného kostela. Vzadu se nad oltářem strnule leskne pravoslavný kříž.

„Chtěl jsem ho přimět, aby odtud odešel. Tak schopného člověka jsme potřebovali mít venku, a ne zahrabaného tady. Ale on odmítl.

„Hoši chtějí, abych tu s nimi zůstal. Abychom spolu byli v štěstí i v neštěstí.“

„Měl s těmi dvěma trápení,“ říká Jindra. „Ta všeobecná nervosa vnikla i sem, do podzemí. Nelíbilo se jim tu. Jak jen mohli, hleděli se dostat ven, aspoň na chvíli. Zvlášť Kubiš byl málo opatrný. I bratra si z Moravy pozval do Prahy.“

V tabulkách oken se svítí odlesk čisté oblohy. Venku je slunce. Ale v kostele se klene nad každým slovem chladný, mlčenlivý stín.

Jednal jsem s Adolfem o převozu z kostela. Šlo o to, zda se pokusíme odvézt všech sedm najednou, či nejprve jen oba atentátníky. S pomocí jistého četnického strážmistra jsme už měli připraven úkryt u nějakého kladenského obchodníka. Kromě toho jsem já dal k disposici byt v Ouběnicích. V tom později skončil svůj život dr. Lyčka. Odvézt odtud je mělo policejní auto.

Funkcionář pravoslavných se hne dále. Míří k východu z kostela, k sloupu nedaleko od něho v pravém koutě chrámu. Odhrne starý, sešlapaný koberec. Dlažba ukazuje něco víc než půlmetrový obdélníkový výřez se železným kruhem v prostředku.

„Zkuste zvednout,“ říká průvodce. „Poznáte, co musil dr. Petřek vykonat, když tolikrát za den sám zdvíhal a spouštěl tento těžký kámen. A nebyl žádný silák.“

Široká kamenná kostka se zvolna odchlípí. Z pravoúhlé tmavé díry vyšlehne zatuchlý chlad hrobky. V hloubce matně prosvítá syrová kamenná zem, kus šedé zdi, pravidelně sázené díry, do nichž byly kdysi zasunovány rakve.

Nelíbilo se jim tu…

Stačí už toto nahlédnutí otvorem větráku, jediným a tajným vstupem do krypty, o němž vědělo jen několik zasvěcených, aby ta nechuť se stala pochopitelnou.

„Nahoru i dolů se dostávali po žebříku, který tam měli,“ pokračuje průvodce.

***

Všude jsou prohlídky. Všude dovede gestapo, SS i policie vlézt, jen na hrobku pod kostelem si nikoho nevzpomene.

Všude jsou prohlídky. I ve vsích na venkově. I v Nové Hlíně u Třeboně, kde Karel Čurda, skrytý na povale rodného stavení, se točí v bezvýchodném kruhu svých obav. Teď tu byli četníci. Kdo přijde příště?

Kdysi byly doby, kdy jeho morálka se považovala za velmi dobrou. Na to se dnes nemyslí. Dole pláčou jeho matka a jeho sestra.

„Co s námi bude?...

Na to musí Čurda myslit. Co s nimi se všemi bude? Je tu jeho sestra. Jsou tu dva ženatí bratři. Je tu jeho matka, především jeho matka. A je tu Karel Čurda.

Tenkrát, při výcviku, je připravovali na nejtvrdší skutečnost. Ale skutečnost je vždycky víc než nejtvrdší příprava. A morálka je jenom tak dlouho dobrá, než se do jejího jádra dá červ.

Den za dnem čte Čurda ve svém úkrytu noviny. Kdysi dávno, před dvěma měsíci, dával Čurda v Kolíně své snoubence svou fotografii. S tou ať se po válce přihlásí, kdyby se mu něco stalo… Tehdy myslil jen na ni a na jejich dítě. Dnes myslí jen na to, co by se mu mohlo stát.