Za Heydrichem stín 89: Karel Čurda je zrádcem

Denně čte Čurda své noviny. První, co v nich jeho nervosní oči hledají, jsou seznamy zabitých. Třináctého června, v sobotu, se čtenáři novin dovídají, co včera na brněnské sehnané manifestaci ze sebe vypustila ústa nejvyššího zrádce. Ale Moravec pro Čurdu může počkat. Sklouzne ke spodu první stránky. Tam je jeho první čtení. Jede očima po jménech. Praha, 12. června. ČTK. – Rozsudkem…

Ti mrtví, kteří ještě včera žili, vtékají do něho mrazivým proudem. A pak mu brada poklesne a začne se mu chvít. Protože našel, co stále nevědomky hledal: Nový příklad.

…. Dále byli rozsudkem stanného soudu v Brně z 12. června 1942 k smrti zastřelením odsouzeni:

1. Pechal Josef, narozený 18. února 1887, bytem ve Vřesovicích, okres Kyjov,

2. Pechalová, roz. Hložková, Anna, narozená 26. srpna 1891, bytem ve Vřesovicích, okres Kyjov,

3. Pechal Klement, lesnický praktikant, narozený 24. února 1920, bytem ve Vřesovicích, okres Kyjov,

4. Hlošek František…

Pechalova rodina… V Čurdově ztrnulé hlavě zazní ozvěna matčina nářku. Co s námi bude…

Takhle si svou činnost parašutisty nikdy nepředstavoval. Jeho omámený zrak bloudí po nesrozumitelnosti liter. Vydejte zločince…

Vše, co on za dva měsíce udělal zločinného je, že byl při zapálení té plzeňské stodoly. I za to by měl nyní umřít? I za to měla celá jeho rodina zahynout?...

Poslední možnost českého národa… Novinové sloupce jsou hluchá záhada. Čurda se nesnaží vnímat, nechce pochopit, jak žurnalističtí zaprodanci zaobalují a vítají jasné hrozby K. H. Franka.

Ale zastaví se, vzpamatuje se a pochopí při slovech, kterým nelze nerozumět. Lépe po lopatě než Emanuel Moravec, ministr lidové osvěty a čerstvě jmenovaný předseda Kuratoria pro výchovu mládeže, to zrádné lákání neumí podat nikdo.

Čurdovy oči tkví na těch větách. Hltají je, čerpají z nich náhle objevenou zoufalou naději.

„Běda českému národu, nenajdou-li se zločinci, kteří zavraždili pana Zastupujícího říšského protektora generála Heydricha. Běda, běda, pravím třikrát. Zde nesmí být těch nejmenších pochyb. V Berlíně jsem poznal, jak je chvíle vážná a jak pro český národ uzrála až do zoufalé osudovosti.

Místo desítek, tisíců dopisů oddanosti, vděčnosti a lásky potřebuji na záchranu českého národa jen několik slov, která umožní dopadení pachatelů.

Zaručuji se, že ten, kdo nás přivede na stopu oněch vyvrhelů, třeba by byl vinen, dostane milost. Ručím za něho i za jeho rodinu svým slovem a svým životem.“

***

Nadporučík Oldřich Pechal, povýšený za své chování na kapitána, je na tom v těchto dnech hůře než rotný Čurda. Nemůže číst noviny. Ještě méně se může skrývat. Protože jeho mají strážci stále na očích, ve dne i v noci. Je ve svěrací kazajce, spoután, nohy přivázány k železnému kavalci.

Nadporučík Oldřich Pechal, vysílený, nemocný, skrývající se jako zvěř před uštváním, se dověděl o zatčení své rodiny. Věděl, co může jeho matku čekat. Věděl, že jeho otec bude asi zastřelen, věděl, že jeho mladší bratr zahyne.

Věděl také, že už jim nemůže pomoci. Celá jeho rodina zaplatí za neštěstí Zincu. Mikš mrtev, Gerik jakoby mrtev, zbyl jenom on.

Zabít se také? Pechal je bojovník. A v prvé řadě vzor vojáka. Nejhorší osobní utrpení mu nesmí bránit v úkolu, který na sebe vzal. Sám, bez pomoci, bez prostředků, se pokouší o nemožné. Hledá spojení, chce dělat to jediné, co mu život může ještě splnit: bojovat, škodit Němcům, mstít se, uskutečnit úkol, který na sebe vzal. Ale lidé ze Zincu jsou postiženi zlým kouzlem.

Pechal padá do rukou zrádce. Je vlákán do odlehlé chaty, patřící brněnskému gestapákovi. Je s ním sehrána komedie s pomocí falešných členů podzemního hnutí, gestapáků. Chtějí mu sem vpašovat vysílačku a poslouchat, jaké zprávy bude odesílat. Ale pro členy gestapa je ten nápad příliš nebezpečný. Brzy se jej zřeknou. Pechal má stále své pistole a stále je připraven je proti komukoli použít.

Jistější a bezpečnější je rázem skončit hru. Pechal dostává obuškem do hlavy. Čtyři chlapi se na něho vrhnou. Dají mu, omráčenému pouta. Pak Pechal vstane, přerve je a začne divoký zápas, sám proti přesile.

Přesile? Teprve dvanáct dalších gestapáků, ukrytých venku, učiní konec neslýchanému boji. Bez sebe, s rozbitou hlavou, na půl ubitý je Pechal na nosítkách přivezen do pověstných Kounicových kolejí.

To je Pechal. Němci vědí, koho v něm chytili. A hlídají ho jako oko v hlavě. Marně se snaží získat špendlík, aby si probodal žíly. Marně prosí českého dozorce o kousek žiletky, o jed. Marně se i se svěrací kazajkou pokouší o útěk z věznice, který pro jiné končí zastřelením. Jeho si Němci chtějí uchovat.

Ale spekulují marně. Z něho nedostanou jediné slovo. Ani bitím, ani hrozbami, ani mučením.

To je Pechal.

***

A rotný Karel Čurda? Jeden z těch šesti z nešťastného 27. března?

Potřebuji jen několik slov…

Čurdovi svítí v očích. Až do této chvíle byl československým parašutistou.

Ale teď sejde do světnice, vezme pero, obálku, papír. Pak začne psát těžkou rukou, schválně se dělající ještě těžší.

„Četnické stanici v Benešově.“

Až do této chvíle byl Čurda nečinným parašutistou, ale aspoň poctivým Čechem. Proč četnická stanice v Benešově? Proč ne ta v Třeboni? Proč ne nějaká ještě bližší?

Protože je to dál. Čurdova ruka se zastavuje, hlava tápe po nejlepším výrazu. Morálka velmi dobrá? Čurda se odhodlal. Píše.

„Zastavte pátrání po pachatelích atentátu na Heydricha, zastavte zatýkání a popravování nevinných, nemohu se na to dívat, ježto pachatelé jsou jistý Gabčík ze Slovenska a Jan Kubiš, jehož bratr je hostinským na Moravě…“

Morálka velmi dobrá? Karel Čurda, jeden z těch, kteří dobrovolně na sebe vzali nejtěžší povinnost, Karel Čurda se nemůže dívat na zabíjení jiných. Proto napsal dvě jména, která všichni ostatní obětavě ukrývají. Ale své podepsat pro jistotu zapomněl.

Od chvíle, kdy zalepil obálku, je Karel Čurda zrádcem.