Také do Nové Hlíny přišlo gestapo. Také k Čurdům je starosta musil zavést. Na půdě, skryt pod střechou stavení, bojoval Karel Čurda svůj poslední boj.
Ti, kteří přišli na prohlídku, ho nenašli. Našel ho někdo jiný, jeho vlastní strach. Už se nedokáže dívat na bázeň své sestry. Už nedokáže poslouchat pláč své matky. Co s nimi bude…
Mohl by jim to ulehčit. Mohl by odjet. V úterý 16. června Čurda odjíždí. Jede do Prahy. Vystoupí z vlaku a jde ke Svatošům.
Chce hledat zase spojení, které sám přetrhl? Chce být dál parašutistou, kterým přestal být už v sobotu?
Chce jen předstírat sám sobě. Ví, že v takových dnech, jaké dnes Praha prožívá, ho už Svatošovi vzít k sobě nemohou. Ale dá si to od nich zvlášť říci. Jen proto, aby oklamal své svědomí.
Pak už jde rovnou do Pečkova paláce.
Ten z Čechů, kdo v těchto dnech překročí prah tohoto pražského domu hrůzy, si tam jde pro svou smrt. Karel Čurda, třicetiletý, kdysi lamač kamene, dnes slaboch, si tam jde zachránit život.
Němci by ho měli uvítat s nadšením. Gestapo by mu mělo dát děkovný dopis. Co nedokázalo tisíce slídičů, násilníků, tyranů, co neuměly najít stovky nejlepších specialistů z Německa, co si nevynutily Lidice ani sta jiných mrtvých, to Němcům v poledne 16. června, v polovici třetího týdne marného pátrání, přináší na dlani rozechvělý muž s rozšířenýma očima a s třesoucí se bradou: pachatele atentátu!
Čurda je od vchodu odveden do kanceláře. Řekne, kdo je. Řekne, co přichází říci. Pak ho vedou do místnosti, kde sedí komisař Jantur. Poděkování? Vřelé přijetí?
Takhle to vypadá. Nejprve mluví oni. Ať si Čurda uvědomí, kde je. Ať si nemyslí, že oni nic nevědí. Mají už Gerika.
Čurdova představa se nemůže sejít se skutečností. Nějak jinak to všechno mělo jít. Přijde, prohlásí, že zná pachatele, požádá o předložení aktovek, nalezených na místě atentátu…
A místo německého uspokojení německý řev. A místo díků hrozby. A místo úsměvu rány.
Čurdova brada se chvěje, ale ponížení se mu z úst ještě dostane ven. Je sesláblý rozrušením, je slabý hladem. Požádá, a dostane najíst. Dali mu hrách.
Za mísu čočovice prodal Esau prvorozenství. Za talíř hrachu poví Čurda, co jiní neřekli ani za dvacet milionů.
Leží na zemi, u zdi, za každé nedovolené pohnutí dostane ránu. V jedné chvíli dělá, jako by si chtěl zoufat. Pro to, co udělal, nebo pro to, co jemu zde dělají?
Vytahuje kapesník, ve kterém má svou pilulku jedu. Trochu pozdě, k tomu se měl odhodlat před vraty gestapa. A hodně pomalu. Dává jim čas, aby to poznali. Skočí na něho a je bit znovu.
Zabíjet se? Teď, když se před ním teprve otvírá budoucnost?
Gestapákům, kteří až do této chvíle nevěděli nic, se rozevírají oči.
Z několika aktovek, které Čurdovi předložili, hrábl hned po té pravé. Prohlásil, že patří parašutistovi Josefu Gabčíkovi, jehož bližší osobní data nezná. Udal, že ji krátce před atentátem u něho viděl v bytě Svatošových. Dokazuje její pravost odřeninou pod jejím zámkem. Prozradil, že poslední dny před útokem v ní Gabčík nosil skládací automatickou pistoli.
To je jeden útočník. Nyní chce gestapo druhého. Dva lidé, pro jejichž záchranu a ukrytí desítky jiných nastavují své životy, jsou zrazováni člověkem, který se měl chovat jako oni: jít nesmiřitelně proti Němcům. Ale on, dal přednost tomu, s pokorou přijít k nim.
Vzrušení gestapáci si zapisují nové jméno: Jan Kubiš. Josef Gabčík a Jan Kubiš. Nikdy ta dvě jména neslyšeli.
Nikdy? Čurda se nesměle přiznává ke svému anonymnímu dopisu. Dopis leží ještě tam, kam včera přišel, ale o tom nic zatím neví gestapo a nic o tom neví ani Čurda.
To jsou osoby útočníků. Jména už konečně gestapo ví, i osobní popis má správný. Sám Čurda jej potvrzuje. A nyní půjde už jenom o to, kde je najít.
Gestapáci se vzrušením povzbuzených lovců zůstávají na své stopě. Pomalu, pomalu začíná Čurda chápat, co na sebe vzal. Představa se nikdy nesejde se skutečností. Chtěl oznámit pachatele atentátu. Teď mu poroučejí, aby řekl také, kde on sám byl, kdo mu pomáhal, kdo ho přechovával.
Hodiny odbíhají. Svírán v kleštích gestapa Čurda přiznává. Řekne o Lázních Bělohradu. Prozradí Krupkovy v Pardubicích. Přizná se k Plzni. A udá jak své přechovavače, tak i hlavní záchytný bod v Praze: rodinu Moravcových na Žižkově. To je nejpravděpodobnější místo, kde by mohli být atentátníci ukryti. Víc ani sám Čurda neví. Ještě mluví, když už jsou vydávány rychlé rozkazy.
A ještě jedna věc gestapáky zajímá. Chtějí vědět, proč se vlastně rozhodl přihlásit. Než jim odpoví, podívají se na sebe. Dokázalo to snad jejich dvacet milionů?
Ani tady Čurda neodpírá mluvit. Má odpověď přece už z domova přichystanou.
Četl zprávu o zastřelení rodičů parašutisty Pechala. A obával se, že jeho matku, na které lpí, by postihl stejný osud.
***
S mávnutím dveří vstoupí do místnosti muž střední postavy, s rovnými, od šikmého čela dozadu přičesanými vlasy, s krátkým knírkem nad povolujícími odulými rty.
Metr od prahu se zastaví, srazí podpatky s rukama na švu starých kalhot.
„Karel Čurda.“
Ta slova vyletí z úst překotně, ale i tak se na nich uchytí přídech bázně. Karel Čurda, dnes čtyřicetiletý přestal být parašutistou, protože se bál. Ten strach už mu zůstal. A zůstane mu až do posledního okamžiku jeho neslavného života.
Z cukavých odvalených rtů nervosně odskakují slova. Odpovídá, někdy nechápe, někdy se nechce upamatovat. Polyká slabiky a vyráží věty jedním dechem, oči mu bázlivě přebíhají ve světle, vnikajícím do okna z pankráckého dvora. A nevydrží se dívat přímo.
Zda ho napadlo, že jeho přání, zachránit svou vlastní matku, bude znamenat záhubu pro mnoho jiných matek?
Chycené oči pobíhají v koutech tmavé klece. Bezútěšnost prázdné místnosti se odráží od škubavé, popelavé tváře zrádce.
To je Karel Čurda-Jerhot.
Čurda, bývalý československý parašutista.
Jerhot, bývalý pětinásobný milionář z milosti nacistů.
Neboť za dobré služby se i u Němců dobře platí.
***
Toho odpoledne se v Písku mladý Vlastimil Moravec rozhodl, že pojede domů. Něco ho tam láká, něco mu poroučí, aby se vrátil. Naléhání jeho kamaráda, aby zůstal, jde do prázdna. Aťa stojí na tom, jet do Prahy.
Večer toho dne se paní Moravcová ukáže u Špinků, v suterénu domu číslo 7 v Biskupcově ulici. Přišla na několik slov, než se uzavře na noc ve svém bytě v druhém patře.
Pozdě večer se vrátil od příbuzných pan Moravec. A pozdě v noci, nikým neviděn, přijíždí z Písku jejich jednadvacetiletý syn Vlastimil, zvaný Aťa. Bylo dohodnuto, že pro takový případ se má nejprve telefonicky přihlásit u Špinků, aby mu řekli, je-li vzduch čistý. Ale na to je už příliš pozdní hodina. A stejně by se na tom, co má přijít nic nezměnilo.
Rodina Moravcových je opět celá pohromadě. Doma. Tam, kde lze člověka vždycky nejdříve najít.
Na pozvání továrníka Katschnera odjeli manželé Krupkovi do Police nad Metují. Ubytovali se v místním hotelu. Tam přespávají. Denní čas tráví na návštěvě u továrníka.
Jsou tam v úterý odpoledne, jsou tam po celý večer, zůstávají dlouho do noci. Pak, protože nikdo už nemůže zvrátit osudný chod věcí, se konečně začnou loučit.
Je jedna hodina po půlnoci, kdy jejich podvědomí už nemá síly odvracet je od návratu do hotelu.
Zanedlouho nato, v hodinu, kdy se zatýká, jsou oba probuzeni klepáním na dveře. Krupka, třebaže to může tušit, se ptá:
„Kdo je to?“
Hlas za dveřmi řekne klidným hlasem, který má oklamat: „Kontrola legitimací.“
Muž jde otevřít. Do pokoje vrazí tři gestapáci a Krupkovi jsou zatčeni.
Po tělesné prohlídce je odvádějí do jídelny hotelu. Tam jich na ně čeká víc. Na deset gestapáků si tu objednává kávu a vajíčka. Pro gestapo musí být všechno. I vejce. I v tuto jitřní dobu.
„Jezte,“ pobízejí zatčené s krutou velkomyslností. „Budete to potřebovat.“
Pak vsadí svůj úlovek do auta a jedou do Prahy.
