Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
V přepočtu na průměrnou českou domácnost šlo o zhruba 42 000 korun, plyne z dat německého institutu v Kielu
Česko společně s Polskem představuje zemi, jež se v uplynulých letech zachovala celosvětově vůbec nejštědřeji k ukrajinským uprchlíkům.
Podle dat Institutu pro světovou ekonomiku v německém Kielu poskytla Česká republika od začátku ruské invaze na Ukrajinu až do konce letošního dubna ukrajinským uprchlíkům pomoc v objemu 8,05 miliardy eur (viz níže). To dle průměrného kursu v období od 24. 2. 2022 do 30. 4. 2025 odpovídá přibližně 198 miliardám korun.
Částka 198 miliard odpovídá v přepočtu na obyvatele ČR, včetně nemluvňat, sumě 18 250 korun. Vzhledem k tomu, že počet členů průměrné domácnosti v ČR odpovídá zhruba 2,3, dosavadní náklady na uprchlíky v ČR v přepočtu právě na domácnost
činí přibližně 42 000 korun.
Jedná se pochopitelně jen o náklady, jak je vykazuje zmíněný kielský institut. Není zahrnut ekonomický přínos ukrajinských uprchlíků. Tak tomu není ovšem ani při vyčíslení nákladů v jiných zemích.
Ze všech zemí světa poskytlo více peněz uprchlíkům než Česko v přepočtu na obyvatele pouze Polsko, a sice 19 662 korun. Tento údaj je prostým kursovým přepočtem, není tedy upraven dle parity kupní síly měny.
Třetí nejštědřejší zemí v přepočtu na obyvatele je po Polsku a Česku Irsko, které na uprchlíky vydalo v přepočtu 14 188 Kč na hlavu. Čtvrté místo pak obsazuje Slovensko, s 13 930 korunami výdajů na hlavu (dále viz tabulka níže).
Psychologickou hranici 10 000 Kč na obyvatele překračují ještě Lotyšsko, Estonsko a Německo.
Zajímavé je, že třeba Francie vydala na danou pomoc pouze 1608 korun na obyvatele, a Británie dokonce jen 1369 Kč na hlavu.
Na druhou stranu, uvedené náklady nezahrnují vojenskou pomoc Ukrajině. Jde výhradně o pomoc ukrajinským uprchlíkům. Přitom například vojenská pomoc, již se Ukrajině dostalo v daném období od Británie, je v absolutním vyjádření druhá nejvyšší na světě. Předčí ji pouze vojenská pomoc Spojených států.
Evropská komise vytahuje „bič“
Dnes předloží návrh, který by měl dále přitvrdit Green Deal. Pohonné hmoty by v Česku v důsledku jeho schválení zdražily o více než 20 Kč/l
Zatímco řada zemí EU chce prý Green Deal mírnit, Evropská komise by ráda přitvrdila. Opět se tedy ukazuje, že se ze servisního orgánu proměnila ve faktické centrum reálné moci. Dnes si ji otestuje návrhem dále Green Deal přitvrdit, totiž žádat už do roku 2040 hned 90procentní snížení čistých emisí v porovnání s rokem 1990 (viz graf Bloombergu níže).
Dosud je cílem 100procentní redukce, ale až k roku 2050. Ten pochopitelně zůstává. Brusel se ale zjevně obává, že jej „neposlušný“ lid jednotlivých členských zemí nebude chtít plnit. Aby takové liknavosti předešel, vytahuje nyní „bič“ v podobě právě zmíněného dílčího cíle vztaženého už k roku 2040.
Takto extrémně ambiciózní plán, jenž nemá obdobu nikde na světě, by si zřejmě vynutil například ještě vyšší cenu emisních povolenek pro domácnosti, než s jakou se nyní od roku 2027 v průměru počítá. Tedy cena povolenky by se musela pohybovat ještě před rokem 2030 nad úrovní 200 až 250 eur. Připomeňme, že například letošní dubnová studie Univerzity v Kolíně nad Rýnem uzavírá, že pokud bude cena povolenky pro domácnosti před rokem 2030 nižší než 250 eur, dílčí cíle Green Dealu, jako je Fit for 55, nebudou plněny (viz níže).
Pokud nyní tedy Brusel přichází s dalším, ještě přísnějším cílem, tím k roku 2040, bude muset být povolenka pro domácnosti ještě před rokem 2030 citelně dražší než zmíněných 250 eur. To ovšem například znamená zdražení pohonných hmot v ČR už o více než 20 korun na litr. Výrazněji, než se dosud míní, by zdražovalo pochopitelně i vytápění domů a bytů.
Hlavním problémem všech těchto plánů EU je ale fakt, že zbytek světa je z velké části ignoruje. Podíl EU na globálních emisích je nyní již tak nízký (blíží se úrovni pěti procent, viz níže), že jejich další snížení, jakkoli nákladné, samo o sobě z hlediska celosvětového procesu klimatických změn vlastně nic nezmění. Obrovské sociální a ekonomické náklady tak v EU jsou, a hlavně budou doslova promrhány, přičemž výroba, zaměstnanost a tedy prosperita se navíc přestěhují do USA či do Asie.
Proč bude muset být emisní povolenka pro domácnosti tak drahá?
Protože je to vlastně daň, kterou budou domácnosti platit, dokud nezmění své chování, aby bylo v souladu s Green Dealem EU; takovou změnu tři koruny na litr nezajistí .
Do roku 2030 musí cena emisní povolenky pro domácnosti stoupnout minimálně na 250 eur za tunu oxidu uhličitého (či ekvivalentu) vypuštěnou do ovzduší. Tak zní klíčový závěr letošní dubnové studie Institutu pro ekonomii energií (EWI) při Univerzitě v Kolíně nad Rýnem (viz obrázek níže a zde: https://www.ewi.uni-koeln.de/en/news/eu-ets2-could-increase-energy-prices-for-households/).
.jpg)
Čtveřice autorů studie připouští, že taková cena výrazně překračuje cíl Evropské komise ve výši 45 eur za jeden kus povolenky pro domácnosti. Jejich odhad ceny povolenky, o němž sice říkají, že je třeba jej interpretovat jako možný scénář, opírají o elementární, těžko zpochybnitelnou ekonomickou a řekněme i behaviorální logiku.
Tato logika předně vychází z poznatku, že krátkodobé mezní náklady snížení emisí v segmentu konečné spotřeby jsou v EU vysoké. Mezní náklady snížení emisí představují výdaje nutné k tomu, aby se zamezilo vypuštění jedné dodatečné tuny oxidu uhličitého (či ekvivalentu) do ovzduší.
Co to znamená v praxi?
Jak autoři studie poznamenávají, zejména stavby napříč Evropou jsou takového rázu, že je v souhrnu třeba nákladných investic, navíc realizovaných rychleji než doposud, aby byly plněny klimatické cíle typu toho vtěleného do programu Fit for 55. Aby byli lidé k takovým investicím – například do tepelných čerpadel nebo do renovací budov – v dostatečné míře pobídnuti, musí tomu odpovídat cena povolenky.
Jinými slovy, jen dostatečně drahá povolenka pro domácnosti přiměje lidi k zásadní změně chování. Emisní povolenku pro domácnosti si prostě představme jako poměrně vysokou daň, kterou daná domácnost bude platit tak dlouho, dokud zásadně nezmění své chování. Bez této změny chování nebudou plněny ambiciózní cíle Fit for 55 a celého Green Dealu EU, protože proces dekarbonizace bude probíhat pomaleji.
Politici a další lidé, kteří chlácholí, že povolenka pro domácnosti zdraží vytápění snesitelně, stejně jako snesitelně, o pár korun na litr, prodraží pohonné hmoty, nechápou smysl a širší kontext zavádění povolenek. Neporozuměli tomu, že už nyní je například Německo – vedoucí ekonomika EU – ve skluzu v plnění dílčích klimatických dílů Green Dealu. Proto musí být povolenka pro domácnosti – s níž se má obchodovat na úrovni celé EU, tedy bude jedné ceny pro celou EU – dostatečně drahá, aby k plnění klimatických cílů přiměla vskutku razantně.
Lidem napříč EU musí zkrátka vytápění uhlím či plynem nebo benzín a nafta zdražit natolik, aby zásadně změnili své chování. Aby masově renovovali příbytky, pořizovali tepelná čerpadla a kupovali elektromobily. Bez této plošné celounijní změny chování dále nebudou plněny cíle programu Fit for 55 nebo celého Green Dealu.
Ano, zde je samozřejmě možné, že části veřejnosti budou nákupy čerpadel nebo elektromobilů dotovány – právě z výnosů z povolenek. Spíše však půjde hlavně o sociálně slabší domácnosti. Břímě emisních povolenek pro domácnosti tak ponese střední třída.
Navíc, o tom, co se zadotuje, a co nikoli, bude z definice rozhodovat úředník od stolu, nikoli tržní mechanismus. Bude tedy rozhodovat byrokrat, obecně náchylný k podlehnutí lobbistickým nebo korupčním tlakům, navíc mnohdy mentality „úředního šimla“, která brání rozvoji tolik potřebných inovací. Prostě jde o další masivní přerozdělování, jehož už nyní až příliš rozsáhlá míra zásadně přispívá ke ztrátě konkurenceschopnosti EU a jejího podílu na globální ekonomice.
Samotné další zdražení například pohonných hmot relativně vůči situaci v USA či v Asii povede k další ztrátě globální konkurenceschopnosti firemní a podnikové sféry EU, která už nyní čelí suverénně nejdražším emisním povolenkám – těm pro průmysl. Tedy i proto suverénně nejdražším energiím jako takovým.
Ale hlavně: i když se nakrásně ten či onen člověk nakonec dočká dotací z výnosu z emisních povolenek pro domácnosti, třeba na čerpadlo, nic to nemění na tom, že prvotní šok z drahé povolenky jej tak jako tak zasáhne. Jinak by přece ani neměl motivaci dotované čerpadlo chtít. Proto povolenky mohou vyvolat trvalejší inflační tlaky, neboť alespoň přechodně povedou k růstu životních nákladů, tedy potenciálně k tlaku na růst mezd. Mohou také nahnat další „vodu mlýn“ politickému extrému, který bude jistě kapitalizovat šok veřejnosti z drahé povolenky, i kdyby měl být jen přechodný.
Ti, kdož říkají, že povolenky zdraží život lidem prakticky neznatelně, tak vlastně praví, že nebudou plněny klimatické cíle EU.
K tomu, aby tyto cíle plněny byly, je třeba drahých povolenek.
Pokud bude povolenka stát třeba kolem zmíněných 250 eur, pohonné hmoty v Česku zdraží o zhruba 18 Kč/l. To už je nárůst, který četné domácnosti přiměje k zásadní změně chování. Začnou místo auta se spalovacím motorem více využívat bicykl, vlak, MHD nebo onen elektromobil. Což vše omezí fosilní emise a pomůže EU dekarbonizovat.
Pokud pohonné hmoty zdraží o dvě nebo tři koruny na litr, domácnosti své chování prakticky nezmění. A klimatické cíle EU nebudou plněny.
Takže ano, povolenka pro domácnosti může stát 45 eur. Může stát klidně i 10 eur. Její cena je umělá. Pokud ale bude stát 45 eur, nafta či benzín podraží o nějaké tři koruny na litr. Pak tedy nebudou klimatické cíle plněny a systém povolenek bude z hlediska boje s klimatickou změnou vlastně k ničemu.
Proč nákladně zavádět něco, co je k ničemu…? To nedává smysl ani v Bruselu.
Proč je Bezosova benátská svatba mnohem dražší, než se uvádí
Proč celkem spolykala přes bilion korun, prakticky polovinu letošního státního rozpočtu ČR?
Rozvody jsou mnohem nákladnější než svatby, a to v rozsahu hned dvou řádů. Alespoň tedy rozvody miliardářů.
Potvrzuje to nynější okázalá svatba zakladatele Amazonu Jeffa Bezose, toho času, dle denně aktualizovaného žebříčku agentury Bloomberg, třetího nejbohatšího člověka planety, a novinářky Lauren Sánchezové. Jejich právě uzavřený sňatek a související velkolepou parádu encyklopedie Britannica řadí na sedmé místo svého žebříčku nejnákladnějších svateb moderní historie (zde).
Podle renomované encyklopedie se konečný účet za pompézní událost, pořádanou v dechberoucích benátských kulisách, bude pohybovat v rozmezí od 46 do 56 milionů dolarů.
To jsou ale „drobné“ v porovnání s tím, kolik Bezose stál před šesti let rozvod s MacKenzie Scottovou. Vyrovnání bývalých manželů vyšlo na 38,3 miliardy dolarů, což v dnešních cenách odpovídá 48,2 miliardy dolarů.
Bezosova nynější svatba tak reálně, v očištění o inflaci, stojí zhruba 950krát méně, než na kolik jej vyšel zmíněný rozvod.
V jistém smyslu by ale náklady Bezosova rozvodu z roku 2019 bylo možno připočíst k nákladům nynější svatby. Protože by se bez onoho rozvodu nikdy nemohla uskutečnit. V takovém případě jsou náklady Bezosovy benátské svatby 48,25 miliardy dolarů, v přepočtu 1,02 bilionu korun, a činí z ní suverénně nejdražší takový podnik v novodobých dějinách, dost možná v dějinách obecně.
Částka 1,02 bilionu korun odpovídá takřka 49 procentům letos plánovaných příjmů českého státního rozpočtu. Bez Bezosova vydání sumy peněz odpovídající takřka polovině příjmů českého státního rozpočtu – nejprve na rozvod, pak na svatbu – by se tedy nynější benátská „sláva“ nikdy nekonala. Polovina státního rozpočtu ČR je tedy prakticky její skutečnou cenou.
Ostatně také pravděpodobně žádná jiná žena v novodobé historii rozvodem tolik nezbohatla jako právě Scottová.
Detaily čtyři roky starého rozvodového vyrovnání spoluzakladatele Microsoftu Billa Gatese a jeho choti Melindy (které jediné může rozvodovému účtu Bezosových konkurovat) totiž nebyly zveřejněny a agentura Bloomberg připisuje k dnešku Melindě Gatesové majetek 16,3 miliardy dolarů. Pro srovnání, majetek MacKenzie Scottové činí k dnešku dle stejného žebříčku Bloombergu 41,4 miliardy dolarů.
MacKenzie Scottová je tak oficiálně – dle Bloombergu – pátou nejbohatší ženou světa, zatímco Melinda Gatesová „až“ dvacátou.
Schodek v příštím roce má být 280 miliard
Pokud Česko zásadně nezbrzdí Green Deal, čeká jeho občany smršť zvyšování a zavádění daní.
V Česku se zastaví několik let probíhající proces ozdravování veřejných financí. Ministr financí Zbyněk Stanjura uvedl, že v příštím roce se schodek státního rozpočtu zřejmě vyšplhá až k úrovni 280 miliard korun. Byl by tak o zhruba 40 miliard vyšší, než je jeho letošní nejvyšší možná plánovaná úroveň.
Klíčové důvody vyššího schodku však lze jen těžko zpochybnit – jsou jimi nutnost vyšších výdajů na zbrojení a také úvodní kroky v rámci výstavby nových bloků dukovanské jaderné elektrárny. Oboje posiluje bezpečnost občanů České republiky, ať už tu bezpečnost před vnějším ohrožením nebo energetickou.
Vyšší výdaje k zajištění bezpečnosti dávají smysl. Přesto však i kvůli nim nastane roku 2027 kolize se zákonem. Národní rozpočtová rada upozorňuje, že se v tom roce bez další konsolidace nepodaří naplnit zákon o rozpočtové odpovědnosti, jenž pro rok 2027 vyžaduje strukturální schodek nejvýše 1,25 procenta HDP. Bude tak podle ní třeba právě dalšího konsolidačního úsilí.
Pod pojmem „další konsolidační úsilí“ si ovšem realista musí minimálně z nemalé zčásti představit zvyšování daní.
Půjde navíc o zavádění či zvyšování jiných daní, než jsou ty, které budou nejspíše od téhož roku zavedeny v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Emisní povolenka pro domácnosti vlastně z hlediska běžného občana představuje také daň. Bude kvůli ní platit více za benzín či naftu u čerpací stanice nebo za vytápění svého bytu. Inkaso z této de facto daně je však při svém využití celkem přísně účelové vázáno. Takže i když jde fakticky o daň z hlediska občana, nikoli z hlediska českého státu, jemuž do využití takové daně bude notně mluvit Brusel. Emisní povolenky pro domácnosti jsou totiž „daní“ celounijní.
A protože Česko nebude moci využít povolenky pro domácnost jen tak, na co se mu zamane, bude vedle této daně muset zhruba v téže době, v příštím volebním období, zavést daně další, případně dále zvýšit ty stávající. Vedle vyššího daňového zatížení benzínu, nafty nebo vytápění bytu – v podobě emisní povolenky pro domácnosti – se tak dost možná dočkáme třeba zbrusu nové daně z cukru, tedy zejména ze slazených nápojů, kterou již nyní někteří tuzemští politici vytahují. Výhodou daně z cukru je z hlediska politika to, že se při jejím zavádění může zaklínat starostí o zdraví občanstva. Jde samozřejmě o starost dojemnou, neboť peníze z daně z cukru skončí na stejné hromádce jako většina daní jiných – výjimku představují třeba právě daně v podobě emisních povolenek pro domácnosti. Takže politik bude mít poměrně vysoký stupeň volnosti v nakládání s inkasem daně z cukru.
Ovšem nenamlouvejme si, že titěrné inkaso potenciální daně z cukru bude představovat dostatečné konsolidační úsilí, na jehož nutnost upozorňuje Národní rozpočtová rada.
Bude třeba dalších kroků. Další konsolidace. Dalšího zvyšování daní, které se v posledních letech vlastně takřka stalo synonymem konsolidace. Anebo povážlivého prohloubení dluhu.
Počítejme. Během deseti let bude Česko muset navýšit své výdaje na obranu na 5 procent HDP, jak zní klíčový závěr summitu NATO z minulého týdne.
Ministr financí Stanjura přitom uvedl, že pro příští rok bude žádat zvýšení obranných výdajů na 2,3 procenta HDP. Dopočtěme, že každý rok se pak budou muset navyšovat průměrně o zhruba 0,3 procentního bodu, aby se „stihla“ pětiprocentní úroveň do roku 2035. To znamená, že Česko by například roku 2030 mělo dávat na obranu 3,5 procenta HDP.
Do roku 2030 tak Česko zřejmě navýší své výdaje na obranu z letošních necelých 161 miliard korun na nějakých 355 miliard korun. Česko tedy bude muset navýšit oproti letošku svůj rozpočet na obranné a související výdaje v nominálním vyjádření o 120 procent. O takřka 200 miliard korun. Nominální hrubý domácí produkt ČR má totiž dle letošní dubnové prognózy Mezinárodního měnového fondu činit roku 2030 necelých 10 146 miliard korun.
Bez další konsolidace, tedy snížení strukturálního schodku, se tak už jen z důvodu navýšení výdajů na zbrojení může do roku 2030 nominální schodek státního rozpočtu ČR nebezpečně přiblížit hranici 500 miliard korun. Navíc, pokud dojde do té doby k nějaké další krizi typu globální finanční krize nebo pandemie covidu, hranici 500 miliard korun schodku ročně státní rozpočet dost možná i velmi výrazně překročí.
Kvůli pokračujícímu stárnutí populace bude ovšem současně dramaticky narůstat pnutí v oblasti výdajů na důchody či zajištění veřejné zdravotní péče. Navíc bude třeba – kvůli povolenkami a Green Dealem vynucenému odchodu od uhlí – zásadně proměnit energetický mix Česka. Nejde rozhodně jen o investice do nových Dukovan, ty ostatně v roce 2030 nebudou ještě ani zdaleka hotové. Bude třeba dalších investic, například do paroplynových či plynových elektráren. Nebo do zajištění vyšší robustnosti přenosové soustavy, jejíž celoevropskou nedostatečnost – nedostatečnost tváří v tvář nárůstu podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny – odhalil obří dubnový blackout ve Španělsku.
Náklady Green Dealu EU vyčísluje Národní rozpočtová rada v období do roku 2030 v ČR na 1,3 bilionu korun. To je při rozpočtení na léta 2025 až 2030 průměrně nějakých 220 miliard ročně. Jde o další peníze, které zatíží českou ekonomiku a zhorší její konkurenceschopnost ve světovém měřítku, což se přenese do nižšího daňového inkasa české vlády.
O to více se tedy budou muset zvedat daňové sazby pro české občany či zavádět daně nové.
Je tak i proto vysoce pravděpodobné, že do roku 2030 musí dojít k masivnímu nárůstu daní v Česku, „daňové smršti“, nebo dojde k masivnímu nárůstu zadlužení České republiky. A tím pádem fatálně zhoršenému stavu české veřejné kasy při vstupu do 30. let, které přitom budou z hlediska dopadů stárnutí populace na veřejnou kasu daleko kritičtější než současná dekáda, jež je z tohoto hlediska ještě stále jen „procházkou růžovým sadem“.
Z uvedeného je vskutku zřejmé, že nelze mít vše najednou. Nelze mít při elementárně ukázněném hospodaření eráru současně uspokojivé důchody a dostupnou veřejnou zdravotní péči a zároveň také bezpečnost vůči vnějšímu ohrožení a bezpečnost energetickou a k tomu všemu plnit cíle Green Dealu EU.
Pokud tudíž má být zvýšení daní v Česku v příštích letech ještě vůbec politicky schůdné – aniž by kvůli vysokým daním padla vláda a lid předal moc vyhrocenému politickému extrému –, je třeba razantně šetřit na jedné ze tří věcí: důchody a zdraví, bezpečnost, dekarbonizace.
Dobrým vkladem pro budoucí společenský smír a pro předejití předání moci extrémistům v Česku je tedy razantní omezení tempa dekarbonizace a Green Dealu. Protože těžko lze obhájit a prosadit omezení výdajů na důchody, zdraví a bezpečnost.
Jestliže by se příští vládě – tato už to nestihne – podařilo Česko vyvázat ze systému emisních povolenek pro domácnosti, hned tím pádem zmizí jedna z daní, jež se na české občany chystají. A to daň z pohonných hmot či vytápění bytu. Nejde o malou daň. Vždyť třeba v případě pohonných hmot může tato daň činit až 27 Kč/l, jak plyne z expertního odhadu ceny emisních povolenek pro domácnosti.
Dekarbonizace je jediná oblast, kde Česko realisticky a politicky schůdně může zásadně ušetřit. Bude ovšem muset být mnohem aktivnější v Bruselu. Ten by mělo přesvědčit, že současné navržené tempo Green Dealu a dekarbonizace prostě není ve světle nových skutečností – hlavně nutnosti vyšších výdajů na zbrojení – politicky a hlavně sociálně únosné. (2.7.2025)