.jpg?s3=1)
Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank
Maďarsko hází ručník do ringu, neb mu došla trpělivost s čekáním na obnovení dodávek přes Ukrajinu
Maďaři házejí ručník do ringu, více zemního plynu chtějí získávat západní cestou, vydělá na tom Česko. Budapešti došla trpělivost s doufáním, že se obnoví dodávky plynu přes Ukrajinu, zastavené letos na samém začátku roku. Uzavírá proto kontrakt se společností Shell na dodávky plynu v objemu dvou miliard metrů krychlových během deseti let. Dnes to uvedl maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó v rozhovoru, z nějž cituje agentura Bloomberg.
Na obchodu něco vydělá i český stát, neboť od roku 2023 vlastní tranzitní plynovody. Těmi plyn poputuje z Německa a dále až do Maďarska.
Nebude to ovšem nijak závratný objem. Dvě miliardy metrů krychlových během deseti let odpovídají průměrnému dennímu tranzitu přes Česko nějakých 550 tisíc metrů krychlových. Třeba roku 2021, když tranzitní trubky v ČR ještě vlastnili zahraniční soukromí vlastníci, činil průměrný denní objem tranzitu plynu přes Česko na Slovensko zhruba 30 milionů metrů krychlových.
Od příštího měsíce je ovšem z Česka na Slovensko již nějaký čas navíc rezervována tranzitní kapacita průměrně zhruba 30 gigawatthodin denně, a to na jeden rok. Tato rezervovaná kapacita odpovídá asi 8,6 procenta objemu plynu, který Českem na Slovensko skutečně tranzitně protékal roku 2021. Roku 2026, od kdy má platit zmíněný kontrakt Maďarska se Shellem, by tak tranzit plynu Českem na Slovensko, případně dále do Maďarska, mohl překročit úroveň 11 procent průměrného denního objemu plynu Českem tranzitovaného roku 2021.
Sloučení Fakultní nemocnice Motol a Nemocnice Na Homolce by mohlo prodloužit čekací doby pro pacienty
Uspořit však může zhruba miliardu korun ročně
Oznámené sloučení Fakultní nemocnice Motol a Nemocnice Na Homolce může prodloužit čekací lhůty pro pacienty, přičemž úspora nákladů není jistá. Vyplývá to z akademických studií, které se zabývaly zkoumáním dopadu sloučení nemocnic v různých evropských zemích i v USA. Pokud by se úspora dostavila, jak naznačuje dosavadní česká zkušenost, mohla by dosahovat jedné miliardy korun ročně.
Například studie zveřejněná v nejnovějším vydání odborného časopisu Journal of Economic Behavior & Organization, vycházející z britských dat (zde), shledává, že sloučení nemocnic obecně vede k růstu čekací doby pro pacienty. Snížení čekací doby lze vysledovat pouze v případě nemocničních zařízení, která jsou zřetelněji orientována na dosahování finančního zisku. Což by ale nebyl případ zmíněných českých zařízení.
Sloučení nemocnic obecně vede k nárůstu čekací doby také podle studie vycházející z nizozemských dat (zde).
Prodloužení čekací doby přitom nemusí být v případě sloučení zmíněných pražských nemocnic vyváženo úsporami. Mezinárodní studie v tomto směru totiž dospívají k nejednoznačným výsledkům (zde).
Ovšem ryze česká zkušenost na možnost úspory ukazuje. Studie „The Reducing Hospital Costs through Horizontal Integration“ (zde) z roku 2018, stavějící výhradně na českých datech, dospívá k závěru, že integrace tuzemských nemocnic v průměru vedla k úspoře 4,6 procenta nákladů na léčbu pacientů.
Fakultní nemocnice Motol v loňském roce vykázala náklady ve výši 17,3 miliardy korun. Nemocnice Na Homolce hospodařila s náklady 4,6 miliardy korun. Pokud by se sloučením podařilo dosáhnout celkové úspory 4,6 procenta, úspora sloučeného celku by v dnešních cenách činila zhruba jednu miliardu korun.
Úspor ve slučování dvou pražských, takřka „sousedících“ nemocnic, by mělo být dosaženo eliminací duplicit v provozních a administrativních oblastech, aniž by došlo k výraznějšímu poklesu početního stavu personálu. Nákupy a provoz vzniklého sloučeného nemocničního komplexu by měly být výhodnější díky úsporám z rozsahu.
Plný efekt se ale nedostaví hned, nýbrž po jednom až dvou letech od zahájení procesu integrace, neboť může být třeba počátečních investic, například do integrace IT systémů.
Zdraží mobily, notebooky a další elektronika
Evropská unie totiž chystá novou daň z elektroodpadu a další regulace elektroniky
Češi se musí připravit na zdražení elektroniky. Důvodem jsou chystané nové daně a regulace Evropské unie. Jde zejména o novou daň z elektroodpadu a částečně také o opatření zaručující právo na opravu.
S daní z elektroodpadu počítá Evropská komise ve svém aktuálním návrhu dlouhodobého rozpočtu EU na léta 2028 až 2034, tedy takzvaného víceletého finančního rámce. Daň má činit dvě eura z každého kilogramu nesebraného elektroodpadu, takže bruselská kasa by si díky této dani celkově měla přijít na patnáct miliard eur ročně.
Daň z elektroodpadu má přimět členské státy a výrobce a prodejce elektronických zařízení, aby zlepšili sběr a recyklaci příslušného odpadu. Týká se elektronických zařízení, počítačů, mobilů, domácích spotřebičů či dalších podobných zařízení.
Za nesebraný elektroodpad mají být zodpovědní výrobci a prodejci elektroniky, kteří se následně budou snažit přenést s tím související navýšené náklady na konečné spotřebitele. Pokud se jím to podaří, znamená to pochopitelně zdražení elektroniky.
Například Švédsko roku 2021 generovalo v přepočtu na obyvatele 28,4 kilogramu elektroodpadu, vyplývá z dat Eurostatu, ale z toho sebralo jen 12,9 kilogramu na hlavu. Tudíž 15,5 kilogramu elektroodpadu je statisticky vykázáno jako nesebraný elektroodpad, takže Švédsko by platilo daň zhruba 31 eur na každého svého obyvatele ročně. Příslušné administrativní náklady zatíží jak samotné členské státy EU, tak v nich působící výrobce a prodejce elektroniky.
Bude třeba upravit dodavatelsko-odběratelské řetězce v oblasti elektroniky tak, aby se podíl nesebraného elektroodpadu snížil na minimum, což právě značí dodatečné náklady, které nakonec zaplatí konečný spotřebitel, ne však dříve než v letech 2027 či 2028, kdy opatření nejspíše vstoupí v platnost.
O něco dříve, nejpozději do konce července příštího roku, ovšem vstoupí v Česku platnost jiná regulace EU, a to ta zaručující právo na opravu elektroniky a dalších zařízení. Výrobci elektroniky typu mobilních telefonů, ale také třeba bílé techniky musí být schopni zajistit opravu daného zařízení za přiměřenou cenu a v přiměřené časové lhůtě.
To zní na první poslech jako jednoznačná „výhra“ pro spotřebitele.
Nicméně výrobci a prodejci budou čelit zvýšeným nákladům na zajištění náhradních dílů a levnějších oprav. Budou také vlastně prodlužovat životnost daných výrobků, a to na své náklady. Tím pádem si kvůli zajištěné delší životnosti navíc ještě zhorší odbyt, což znamená další náklady.
Lze tak předpokládat, že zlevnění a usnadnění oprav, stejně jako prodloužení životnosti výrobků, nakonec zase zaplatí konečný zákazník. A to v podobě vyšší ceny nové elektroniky a domácích spotřebičů, než jaká by byla realitou nebýt regulace v podobě práva na opravu.
Zatímco v případě práva na opravu zákazník za vyšší cenu získá něco hmatatelného, totiž snaží a levnější potenciální opravu, daň z elektroodpadu těžko pocítí nějak jinak než zdražením. Její protihodnotou totiž bude celkem nehmatatelná redukce negativní externality v podobě elektroodpadu a jeho nepříznivého působení na životní prostředí.
Nezaměstnanost v Česku vzrostla nejvýše za takřka 8,5 roku
Je vyšší, než experti čekali, hrozí její letošní růst až na úroveň pěti procent
Míra nezaměstnanosti v Česku stoupla letos v srpnu na 4,5 procenta. Je tak nejvyšší od března roku 2017, tedy za posledních takřka 8,5 roku. Experti oslovení agenturou Bloomberg přitom ve střední hodnotě svých odhadů předpokládali, že míra nezaměstnanosti setrvá na své červencové úrovni 4,4 procenta.
Loni v srpnu míra nezaměstnanosti činila 3,8 procenta.
Za vzestupem počtu lidí bez práce, kteří se hlásí na úřadech práce, stojí zejména stále poměrně dýchavičný výkon českého průmyslu. Ten sice tváří v tvář obtížné mezinárodní situace letos vykazuje až nečekanou odolnost, trvaleji ale jeho konkurenceschopnost poškozují relativně vysoké ceny energií, nadále poměrně vysoké úrokové sazby a růst nákladů na pracovní sílu.
O práci se koncem srpna v Česku ucházelo 333 624 lidí, což je více o bezmála 130 000 lidí, než kolik jich zaměstnání aktivně hledalo o šest let dříve, v srpnu 2019. Tehdy míra nezaměstnanosti činila jen 2,7 procenta. Míra nezaměstnanosti v ČR však i v současnosti zůstává druhá nejnižší v zemích EU, nižší je pouze na Maltě.
Srpnová čísla tradičně ovlivňuje také příliv nových absolventů na trh práce. To je však každoroční úkaz. Je tedy zjevné, že ke znatelnému zhoršování situace na trhu práci dochází i při očištění o tyto sezonní faktory. Do konce roku míra nezaměstnanosti může stoupnout až na úroveň pěti procent, v příznivějším případě skončí na úrovni 4,9 procenta.
Za snížení daní Češi zaplatí jejich zvýšením, ovšem i s úroky
České veřejné finance nedostal do dluhu stovek miliard ani covid, ani válka na Ukrajině, ani důchody, ani Dukovany, ani Trump a zbrojení, ale něco docela jiného, ryze českého původu…
Rozpočtový zločin. Přesně tak před šesti lety označovali dnešní vládní, tehdy ale opoziční politici plánovaný schodek státního rozpočtu čítající 40 miliard korun. Nakonec deficit Babišovy vlády za rok 2019 činil 28,5 miliardy. Což byl tedy i tak opět „zločin“. Protože jakýkoli schodek byl tehdy zločinem.
Poté, co se někdejší opoziční politici dostali do vlády, je ale všechno jinak. Nebo snad je zhruba desetinásobně vyšší schodek, plánovaný pro příští rok na úrovni 286 miliard korun, pořád zločinem? Nikoli. Jde prý o „výsledek hledání rovnováhy mezi prioritami a danými požadavky“.
Priority jsou zřejmé a lze je jen těžko zpochybňovat. Vítězi návrhu státního rozpočtu na rok 2026 jsou totiž z hlediska meziročního navýšení absolutních výdajových částek ministerstvo obchodu a průmyslu, hlavně kvůli Dukovanům (má mít o skoro 31 miliard korun více než v rozpočtu schváleném na rok letošní), a dále resort obrany hlavně „kvůli Trumpovi a Severoatlantické alianci“ (o více než 21 miliard korun).
Pozor, k vítězům lze na první pohled řadit i ministerstvo práce a sociálních věcí kvůli zejména starobním důchodům, ovšem po očištění o inflaci se výdaje tohoto resortu reálně procentuálně sníží o 0,1 procenta.
Vláda tedy prioritizuje energetiku a obranu, a to dokonce na úkor resortu, jenž zodpovídá za výplatu důchodů.
To však stále neospravedlňuje desetkrát vyšší schodek státního rozpočtu v porovnání s rokem 2019. Šest let starý schodek 28,5 miliardy korun by v úpravě o inflaci v příštím roce odpovídal nějakým 42 miliardám. Takže i v úpravě o inflaci bude schodek rozpočtu příštího roku bezmála sedmkrát vyšší než ten údajně „zločinný“ z roku 2019.
Samozřejmě geopolitická i související energetická situace se od roku 2019 změnila, a nikoliv k lepšímu. To rozpočet na příští rok reflektuje, jak víme. Odvolává-li se ovšem nynější vláda na změnu podmínek po roce 2019, k němuž objektivně došlo, oslabuje tím zároveň svůj argument, že Green Deal přece podepsala vláda předchozí, ne tato. Jenže podepsala jej přece také v roce 2019, za jiných podmínek. Pokud změna podmínek vede i za současné vlády k hlubším schodkům, k hlubším o stovky miliard, tedy k razantní „úpravě“ veřejných financí, bylo taktéž na současné vládě, aby se alespoň pokusila se stejnou razancí „upravit“ Green Deal. K tomu však nikdy nedošlo. Proč změna podmínek ve světě vedla za současné vlády jen k „úpravě“ českých veřejných financí, nikoli alespoň ke snaze o „úpravu“, tj. zmírnění, když ne přímo zrušení, rozpočtově nesmírně náročného Green Dealu, když v době jeho schvalování koncem roku 2019 tehdejší česká vláda nemohla počítat ani s pandemií covidu, ani s válkou na Ukrajině?
Ovšem i přes to všechno se mohly české veřejné finance dnes blížit vyrovnanému stavu. Jak?
Trvaleji největší „sekeru“ do nich v období po roce 2019 zatíná nikoli covid, válka na Ukrajině, Dukovany nebo požadavky Donalda Trumpa na zbrojení, nýbrž opatření ryze domácí provenience. Takzvané zrušení superhrubé mzdy z konce roku 2020.
Toto faktické snížení daně z mezd zaměstnanců ze zhruba 20 na 15 procent – prosazené společně částí stran současné vlády a částí stran současné opozice – připravuje jen letos veřejné rozpočty o zhruba 150 miliard korun. V podobném rozsahu je ochuzovalo pochopitelně i v minulých letech.
Nebýt takzvaného zrušení superhrubé mzdy, Česko by tak letos pomalu mohlo hovořit o vyrovnaném hospodaření, neboť kraje a obce budou hospodařit opět přebytkově. V letošním prvním pololetí vykazovaly přebytek zhruba 65 miliard korun. Pokud by tento přebytek platil pro celý letošek, pak při jeho součtu s možným inkasem ze superhrubé mzdy, jestliže by stále existovala, oněch 150 miliard, dospíváme k sumě zhruba 215 miliard korun. Která je jen o 26 miliard nižší než letos plánovaný schodek státního rozpočtu, 241 miliard korun.
Schodek veřejných financí v rozsahu nízkých desítek miliard by už znamenal v podstatě vyrovnané hospodaření státu, alespoň tedy v poměru k hrubému domácímu produktu, který má letos nominálně činit 8 454 miliard korun. Vždyť 26 miliard z 8 454 miliard odpovídá 0,3 procenta. I příští rok se deficit veřejných financí v poměru k HDP mohl vejít do hodnoty 0,5 procenta a jejich hospodaření tak mohlo být takřka vyrovnané. I přes navýšení výdajů na Dukovany a armádu.
Kdepak, vyrovnání hospodaření veřejných financí je čistě otázkou domácí, tuzemské politické vůle. Té se ale nedostává, přestože na úrocích z dluhu má Česko zaplatit v příštím roce 110 miliard – z podstatné části jsou tyto peníze odrazem zrušení superhrubé mzdy. Ty úroky nakonec nebudou spláceny z ničeho jiného než z velké části opět z daní.
Politici snížili lidu daně, aby ten v budoucnu zaplatil jiným daněmi za vzniklé manko, ovšem i s úroky.
Nebuďme však jen škarohlídy. Nadějně působí třeba to, že návrh rozpočtu vychází z odhadu výkonu ekonomiky, který je o 88 miliard horší, než s jakým ve své nejnovější prognóze počítá Česká národní banka. A pokud se naplní prognóza ČNB, mohou veřejné finance České republiky počítat s dodatečnými 30 miliardami korun navíc. Podstatou část z toho by si k dobru připsal sám státní rozpočet.
Na obranu vlády je navíc třeba říci to, že má manévrovací prostor notně omezený. Vždyť na penze půjde rekordních zhruba 740 miliard korun, 31 procent veškerých výdajů. Půjde tedy na ně 3,6krát více než na obranu státu, kterýžto výdaj, asi 207 miliard, bude přitom rovněž rekordní. A na obsluhu státního dluhu půjde taktéž rekordních 110 miliard korun.
Náklady na obsluhu dluhu a výdaje na penze jsou ze všech mandatorních výdajů ty „nejmandatornější“. S nimi se prostě nehne. A dělají hned 850 miliard korun. Tedy více než třetinu všech výdajů.
Češi často platí zbytečně moc za odlet na dovolenou z Prahy
Přitom odletem z Vídně, Mnichova nebo Berlína mohou ušetřit tisíce
Rozhodování, odkud vyrazit na dovolenou, dnes už není jen otázkou termínu a destinace, ale čím dál víc také letiště, z něhož poletíte.
Češi si často automaticky představí, že poletí z pražského Letiště Václava Havla. Pro spoustu lidí to dává smysl – je největší, nejznámější a dobře dostupné. Jenže ti, kdo bydlí v příhraničí, mají často možnost vyrazit z letišť v sousedních státech. A někdy se to vyplatí víc, než by se zdálo.
Vídeň patří mezi nejrušnější letecké uzly střední Evropy a pro obyvatele jižní Moravy je mnohdy blíž než Praha. Nabízí široký výběr dopravců i destinací, a právě větší konkurence bývá hlavním důvodem nižších cen. Letiště je snadno dostupné jak autem, tak vlakem či autobusem. Pravidelná spojení fungují i z Brna a Prahy a parkovacích míst je dostatek.
Praze chybí velký síťový dopravce se skutečným hubem a rozsáhlou sítí dálkových linek. Proto mají okolní uzly jako Vídeň, Varšava, Mnichov či Berlín širší záběr a častěji i přímé spoje do vzdálených destinací. Tam, kde se potkává více dopravců a vysoký objem letů, bývají ceny pružnější a nabídka bohatší. Všechna tato letiště jsou v rozumném dojezdu a často nabízejí přímé lety do míst, kam se z Prahy létá s přestupem.
Na číslech je to vidět hned. Ceny jsou uvedeny pro říjen (evropské destinace) a listopad (dálkové lety) a jde o nejnižší dostupné částky za zpáteční letenku. Do Bangkoku se z Prahy dá letět kolem 10,5 tisíce korun, zatímco z Vídně začínají ceny okolo 9,5 tisíce. Na Dominikánskou republiku vychází odlet z Mnichova na zhruba 14 tisíc, z Prahy na více než 16 tisíc. Do New Yorku Praha často drží krok, ale do Los Angeles či na Maledivy se vyplatí zamířit do Vídně. U kratších evropských letů jde většinou o stovky korun. Na Mallorku pořídíte z Vídně letenku kolem 1 100 korun, z Prahy o něco víc. Levné lety do Londýna mají Katovice a Vratislav a u dovolenkových evergreenů, jako jsou Kanárské ostrovy, Kréta nebo Hurghada, se rozdíly pravidelně pohybují od stovek po nižší tisíce korun ve prospěch zahraničních letišť. Největší přidaná hodnota se ale projevuje u vzdálenějších exotických destinací.
Odlet mimo Česko má ale i své náklady. Do kalkulace patří cesta na letiště vlakem, autobusem či autem, parkování, případná noc u letiště při brzkém odletu, výdaje za jídlo po cestě a hlavně čas. Hodina má svou cenu, i když ji každý vnímá jinak. U dálkových letů, kde rozdíly v cenách dosahují tisíců korun, se přeshraniční odlet vyplatí častěji. U rodin a skupin se úspora násobí, zatímco doprava na letiště se dělí. Pokud navíc získáte přímý let, ušetříte peníze i nervy.
Výběr letiště je tak dnes malá domácí rozvaha. Lidé sledují nejen cenu samotné letenky, ale i konkurenci na daném letišti, nabídku přímých spojů a celkové náklady na cestu tam a zpět. Není proto divu, že se Čechům v některých případech vyplatí ujet desítky či stovky kilometrů za hranice, a ušetřené peníze pak raději utratit až v cílové destinaci.
Další rána pro české vepřové – Čína se mstí za cla na elektromobily
Zavádí cla na dovoz vepřového z EU, zlevní „vepřoknedlozelo“
Čína rozhodla uvalit cla na dovoz vepřového masa ze zemí EU. Předběžně import zatíží clem v rozsahu 15,6 až 62,4 procenta. Peking se tak mstí za loňské zavedení cel na dovoz čínských elektromobilů ze strany EU. Zároveň tím ovšem řeší svoji vlastní nadměrnou produkci vepřového, která v době poměrně slabého výkonu čínské ekonomiky naráží na omezenou poptávku, což poškozuje čínské farmáře – a to z důvodu klesajících výkupních cen.
Klesající výkupní ceny však trápí také chovatele a producenty v EU, včetně Česka. Zavedením cel budou ale hlavně dotčeny exportní mocnosti EU v oblasti vepřového, tedy Španělsko, Nizozemsko či Dánsko. Zhoršení odbytu v Číně znamená, že se vývozci z těchto evropských zemí budou snažit „udat“ své vepřové na trhu EU, včetně Česka. To představuje bolehlav pro české producenty vepřového. Ti se již delší dobu potýkají s náročnou situací na evropských trzích, takže od roku 2010 došlo k významnému, zhruba třicetiprocentnímu poklesu produkce tuzemského vepřového.
Čeští producenti se potýkají s rostoucími náklady na krmivo, veterinární péči, ale zvláště v posledních letech také na energie a pracovní sílu. Zejména menší farmy dále nejsou s to ustát zpřísněnou regulaci EU, hlavně v oblasti hygienických a ekologických norem.
Navíc, v české společnosti, zejména mezi mladšími generacemi, zakořenilo v posledních letech, ba desetiletích přesvědčení, že vepřové maso – a obecně maso červené – není zdravotně nejprospěšnější. Ve zvýšené míře se tak Česko obrací k alternativním zdrojům bílkovin, k drůbežímu, rybám, či dokonce k rostlinným náhražkám masa. Někteří tak činí nejen ze zdravotních, ale též etických a ekologických ohledů. Výsledkem je tak jako tak ochromení poptávky.
Takto ochromená poptávka se tedy bude nyní v Česku střetávat z dále navýšenou nabídkou, kvůli zhoršení evropského odbytu v Číně. Výsledkem by mohlo být citelnější zlevnění „vepřaknedlazela“, které ovšem tuzemské zemědělce příliš těšit nebude.
Cena emisních povolenek pro domácnosti na burze v Lipsku vyskočila na rekord
Mezinárodní tým odborníků varuje před šokovým zdražením, které tyto nové zelené daně, jež schválilo i Česko, způsobí
Cena takzvaných emisních povolenek pro domácnosti, resp. termínových kontraktů na ně, vzrostla v pátek na energetické burze v Lipsku na svůj dosavadní rekord. Obchodování s povolenkami s datem vypořádání roku 2027 uzavřelo na ceně 84,21 eura, což je dosud nejvyšší hodnota (viz graf agentury Bloomberg níže). S termínovými kontrakty na nový typ povolenek se v Lipsku obchoduje od první poloviny letošního července. Od té doby již cena daného kontraktu stoupla o sedm procent.
Vývoj cen povolenek musí zajímat i české domácnosti, ale také firmy a podniky. Takzvaná povolenka pro domácnosti, které česká vláda schválila přijetím balíku opatření Fit for 55, jenž je páteří Green Dealu EU, fakticky představuje novou zelenou daň, kterou budou platit právě od roku 2027. Budou ji platit v ceně pohonných hmot, jako je benzín nebo motorová nafta, ale nová daň také zatíží vytápění domů a bytů, například vytápění uhlím nebo zemním plynem. Zavedení nových povolenek ovšem také zvýší obecnou inflaci v celé české ekonomice. Zasáhne tak i ty občany, kteří topí tepelným čerpadlem a jezdí v elektromobilu.
Nizozemská banka ING očekává kvůli novým emisním povolenkám v Česku toto celkové zdražení výraznější, než jako ve své aktuální prognóze předpokládá Česká národní banka. ING ve své analýze zveřejněné minulý týden (viz text níže) počítá, že v roce 2027 stoupne celková inflace kvůli novým povolenkám o 1,2 procentního bodu nad rámec inflace, jež by nastala bez nich. ČNB ve prognóze zveřejněné začátkem srpna povolenkám přisoudila očekáváný inflační dopad čítající roku 2027 celkem 0,9 procentního bodu.
To vše však platí jen, pokud bude cena povolenek pod úrovní stropu, tedy maximálně 57 eur za kus. Jenže například americká investiční společnost KraneShares prognózuje cenu povolenek již v roce 2027 kolem 115 eur za kus (viz zde a graf níže), tedy na zhruba dvojnásobku úrovně, s níž počítá ING.
Za prognózu společnosti KraneShares, s níž poradensky spolupracuje laureát Nobelovy ceny za ekonomii Robert Engle (zde), se staví také studie mezinárodního týmu vědců, který na svých stránkách uveřejňuje Massachusettská univerzita v Amherstu (zde) nebo německá Bertelsmannova nadace (zde), jedna z největších svého druhu v zemi našeho západního souseda.
Tato studie varuje před šokovým zdražením, které mají nové povolenky od roku 2027 způsobit. V Německu podle ní může kvůli povolenkám nastat takzvaná šoková inflace, resp. uhlíková inflace. Přitom Němci mají vyšší kupní sílu než obyvatelé Česka, takže Češi budou zasaženi ještě tíživěji. Pro celou EU totiž bude platit jedna jediná cena nového typu povolenky.
Zmíněná studie prognózuje, že do roku 2030 vyskočí cena takzvané povolenky pro domácnosti minimálně zhruba na cenu 200 eur za kus, maximálně však 400 eur za kus (viz levý graf níže). S žádným stropem, na který před volbami odkazují někteří čeští politici, se evidentně nepočítá.
Při průměrné vyhlížené ceně povolenek, tedy 300 eur za kus, by pohonné hmoty v ČR zdražily v průměru o takřka 23 Kč/l. O další desítky tisíc korun ročně by běžné české domácnosti zdražilo vytápění plynem či uhlím a další desítky tisíc korun ročně by k životním nákladům domácností přidal celkový inflační šok, jenž by cenovou hladinu zvednul napříč celou ekonomikou. Takzvané emisní povolenky pro domácnosti se totiž mají vztahovat i na firmy a podniky, a to tak, aby roku 2027 systém povolenek pokrýval 85 procent unijní ekonomiky.
Běžná domácnost, která topí plynem a má automobil spalující motorovou naftu, by si za tyto dvě položky při ceně 300 eur za povolenku připlatila ročně takřka 60 000 Kč, vyplývá za kalkulačky Kurzy.cz (zde). Kalkulačka ovšem nezapočítává právě ještě celkový inflační dopad, neboť nové povolenky zatíží nejen domácnosti, ale také naprostou většinu firem a podniků. Celkový růst životních nákladů běžné české domácnosti při ceně povolenky 300 eur za kus by se tak pohyboval kolem 90 000 Kč ročně.
Přes veškerou závažnost dopadu nových povolenek na rozpočty domácností i firem se však zdá, že četní tuzemští politici ani veřejnost pořád nerozumí tomu, jak mají emisní povolenky vlastně fungovat. A že jejich cena musí trendově stále růst. Proto je slib trvalejšího zastropování cen povolenek nesmysl už ze samé jejich definice; takový slib je v příkrém rozporu s podstatnou jejich fungování.
Protože jedině trendovým růstem ceny povolenky je dosaženo efektu, kdy se postupně zužuje okruh podniků, firem a brzy právě nově také domácností, jimž se ještě vyplatí koupit povolenku a vypouštět díky tomu emise do ovzduší dále.
I proto ostatně také Evropská komise dala přednost emisním povolenkám před uhlíkovými daněmi. Emisní povolenky nemají v názvu obsaženo slovo „daň“, takže je veřejnost přijme snáze. Snáze je akceptuje, neboť má mylný dojem, že o žádnou novou daň nejde.
A přesto, že to daň vlastně je, nejmenuje se tak, přičemž ještě navíc její „sazba“ trendově poroste. Musí růst, jak už víme. Není tedy fixovaná jako u klasické daně, takže výnos z povolenek pro „erár“ neustále narůstá, aniž by bylo nutné sazbu explicitně zvyšovat, což je u veřejnosti vždy nepopulární.
Navíc, tento růst přitom bruselští politici a úředníci opět nebudou mít „na triku“, neboť přece půjde o nevinný výsledek vývoje na burze, ať už v Lipsku nebo v Londýně, kde se, na tamní burze ICE, s novými povolenkami, resp. termínovými kontrakty na ně, již také obchoduje, a to dokonce od začátku letošního května.
A na obou těchto burzách dané povolenky citelně zdražují a jdou už nyní vysoko nad údajný strop; jsou už takřka na jeho dvojnásobku, vyjdeme-li z údajného stropu 45 eur, tedy stropu, jenž není upraven o inflaci a na nějž se stále někteří čeští politici odvolávají.
Rostoucí cena povolenky je něco jako postupně se utahující smyčka, kdy nakonec i ty podniky, firmy a domácnosti, jimž se ještě nedávno vyplatila povolenka, raději investují do dekarbonizace (v případě domácností nákupem tepelného čerpadla nebo elektromobilu apod.), než aby platily ještě vyšší cenu povolenky, v případě domácností brzy již v ceně pohonných hmot či vytápění domu či bytu.
Postupně rostoucí cena povolenky má tedy zajistit, že nakonec dekarbonizují i ty firmy a domácnosti, pro něž jsou náklady dekarbonizace relativně velmi vysoké, takže při nižší ceně povolenky by se jim vyplatilo vypouštět emise do ovzduší dále.
Pokud se má k roku 2050 docílit uhlíkové neutrality, což je hlavní cíl Green Dealu EU, musí do té doby plně dekarbonizovat prakticky všechny firmy a domácnosti EU, takže proto musí povolenky dále zdražovat – aby nakonec dekarbonizovali i ti, pro něž jsou náklady takového činu dramaticky vysoké. Anebo aby se svým byznysem přestali, skončili s ním. Což si lze představit v případě firem, hůře už domácností…
Zároveň vyhlídka trendově stále rostoucí ceny představuje pozvánku pro různé spekulanty, hedgeové fondy a další finanční domy ze všech koutů planety, včetně třeba i Číny, kteří do povolenek investují ne proto, aby si koupili odpustek za vlastní emise, ale aby sami zbohatli spekulací na růst ceny, jako jsou zvyklí bohatnout třeba na akciích.
Brusel tyto spekulanty zjevně skrytě vítá, protože svými investicemi do povolenek šponují jejich cenu a nutí a budou nutit firmy a domácnosti v EU k ještě rychlejší dekarbonizaci. Vzniká tak symbiotický vztah mezi bruselským úřednictvem a finančníky z celého světa, kdy první si plní své ideologické zelené cíle, druzí oportunisticky bohatnou, přičemž ekonomika EU skomírá ztrátou konkurenceschopnosti v globálním měřítku a domácnosti se musí sžít s propadem vlastní životní úrovně.
A to vše ve jménu snížení globální teploty do roku 2050 o 0,003 stupně Celsia, které povolenky zajistí přinejlepším, jak vyplývá z klimatického modelu OSN. (10.9.2025)