.jpg)
Několik malých úvah pro Umělecký almanach legionářský.
Osmadvacátý říjen památného roku 1918 přeměnil bývalé království České a země s ní sdružené, po staletí porobené, ve svobodnou republiku, jako když ptáka pustí z klece, nebo když ze studenta po trapných zkouškách stane se pán. Událo se to zdánlivě náhle, ani ne přes noc, sotva v několika denních hodinách…
Sic nebývá v dějinách, v životě lidí a národů skoků, a všechno se vyvíjí, i historikové – lidé zasvěcení – také vývoj naší republiky náležitě dovedou objasniti, vykládajíce, že převrat říjnový připravoval se nikoliv až v posledních letech světové vojny, ale po dlouhá desítiletí před tím, ve všech vrstvách. Cítili jsme už několik měsíců před tím, zvláště od památné přísahy národní 13. dubna roku téhož, že cosi visí ve vzduchu radostného, ale ti, kdo nebyli a nemohli býti zasvěceni v podrobné události světové, ještě toho říjnového dne ráno šli za svým zaměstnáním, netušíce ani z telegramu, dopoledne již známého, že „Rakousko přistoupilo na příměří“, že tím je nadobro zpečetěn osud staré, zpuchřelé vlasti. Když pak v poledne vraceli se z práce kancelářské, obchodní nebo tovární, – zrak jejich byl již oslněn veselými barvami praporů vlajících po celé Praze. Nebylo mezi prapory barev černožlutých – tedy žádná oslava „vítězství rakouských zbraní“ a hned poté snímány byly rakouské znaky, odváženy na vozech k Vltavě a házeny do vody… A v hodinách odpoledních kde kdo rozechvěn zanechával práce, a davy svobodného lidu proudily po ulicích. Do rukou českého národa vrátila se správa jeho věcí, právě po třech stech letech – na Slovensku po letech skoro tisíci…
Vedoucí činitelé prohlásili za vládní formu demokratickou republiku, učinivše národ sám svým vlastním pánem. Národ ten tímto svým souhlasem prokázal nejenom nechuť k vládní formě, pod kterou tak dlouho byl utiskován, ale odklonem od názorů přežilých i svou politickou vyspělost.
Zdali však také uvažoval a uvážil, jaké to povinnosti na se béře, když chápal se vládních otěží, a je-li s to provésti úkol, jehož se podjímá?
Má-li obchod, blízký úpadku, znova se povznést, nestačí toliko přemalovati a změniti firmu – do veškerého jeho vedení musí býti zaveden nový duch, pamětlivý nových úloh, tak aby se uvaroval starých chyb. Stará rakouská firma zbankrotila a s ní řada starých sociálních řádů, – nesejde nám na tom, pro jaké chyby svých obchodvedoucích se rozpadla, a na jejím místě vzniklo několik států nových, z nichž Československo převzalo asi hlavní část staré klientely.
Záleží na nových obchodvedoucích – a tím jest teď více méně každý republikán – aby nejenom pozvedl padlý závod, ale aby obnovil starou českou slávu a přivedl ji k výši ještě větší, nežli bývala za nejslavnějších dob české samostatnosti.
Čeho tedy potřebuje republikán a zvláště mladý republikán, na jehož bedrech spočine veškeren příští vývoj státu, aby toho docílil?
***
Jest omylem velmi hrubým domnívati se, že teď, kdy je republika, je volnost i rovnost – i tudíž netřeba dbáti takových věcí zastaralých, jako jest zdvořilost, které mnozí, neznajíce její podstaty, říkají poklonkování. Míní, že když všichni jsme si teď rovni, a kdy není „urozených pánů“, netřeba druh druhu dávati přednost, netřeba pozdravovati, netřeba dbáti úboru, ani dochvilnosti, aniž vůbec jakých ohledů: jsme svobodni, ve svobodném státě, což znamená, že každý si může dělati, co chce a co za dobré uzná. Není žádné vrchnosti dané Bohem, před níž bylo by ohýbati hřbety, žádných panovníků z milosti boží, a i sám president republiky jest občanem se mnou rovnoprávným, leda snad, že jest prvním, ale na konec ani to ne, když i já, nebo každý jiný máme právo (snad jen možnost, ale ani tu ne vždycky) státi se také presidentem, tedy nikdo není prvním a – rozumí se – teprve ne posledním, jsme všichni sobě rovni, není sluhů ani služek, jsou jen podúředníci, pomocníci i pomocnice, dokonce asistentky, slovem jsou samí páni. Nakonec nikdo nechce sloužiti ani republice a republika ať slouží jemu…
To jest ovšem naprosté nepochopení slušnosti a jejího pojmu. Což páni nejsou mezi sebou a druh ke druhu slušní? Míní-li svobodu ve smyslu naprosté volnosti, tak že by každý mohl dělati kdykoli cokoli, jen si představ chodce na ulici, kteří by se nikomu nevyhýbali, nebo rokující shromáždění, ve kterém by každý mluvil po své vůli, nikoliv po vůli předsedajícího, a řečník by přerušoval řečníka a tomu podobně? Když svobodu, tak svobodu – ale kdybychom s tím šli do všech důsledků, záhy bychom poznali toho nemožnost. Naopak právě svoboda není nic, nežli slušný ohled na ostatní, svoboda žádá, bychom omezovali sebe a dopouštěli volnost jiným, podle určitého pořádku a řádu. Jdou-li dvě osoby do týchž dveří, volnost a rovnost by žádala, aby šli oba najednou: jsou-li objemní, mačkali by se a snad by se ani dveřmi nedostali. Dobrá, tedy podle svobody svrchu naznačené dám soudruhovi přednost, mám ohled. Ale stejný ohled má i soudruh, a tak když žádný od svého ohledu neupustíme, také pro samý ohled dveřmi se nedostaneme? A tu právě nastupuje určitý pořádek, takový, který nejlépe ve všech okolnostech vyhovuje, a tomu pak říkáme slušnost, která učí, že napřed přijde osoba starší nebo dáma, nebo starý pán že má přednost před mladou dámou atd. Slušnost učí, bychom neskákali mluvícímu do řeči, bychom neobtěžovali kouřem, kdo ho snésti nemůže atd. Je to tedy svoboda regulovaná, spořádaná, to jest – řídí-li se všichni podle těchto pravidel, je všude pořádek, všechno jde hladce, život plyne bez nesnází, cítím se volným, věda, jak se zaříditi, a moha se vyhnouti nehodám, když řád se poruší. Udělejte si pravidla slušnosti, jaká chcete: možno pravidla nynější zaměniti jinými, odstraniti rukulíbání a zavésti jednotný i prostší pozdrav „Dobrý den“ a „Dobrou noc“… Ale pravidlo býti musí, aby život byl snesitelný i mezi sobě rovnými. A snad právě mezi sebou rovnými nejvíce.
Život společenský jest hrou, v níž každý chce vyhráti, dobýti úspěchu. A co by byla hra bez pravidel? Nic, nežli bohopustá rvačka, která, když nic jiného, na konec unaví a znechutí se.
***
Ale slušnost má ještě důležitější význam, nežli jenom jako prostředek učiniti se bližnímu milým a příjemným. Jsou snad lidé, kterým na tom nesejde, aby byli bližnímu při nejmenším snesitelni, ba naopak, kteří dokonce si libují v nepříjemnostech. Jsou to však vždycky výjimky sotva komu milé.
Slušnost má svůj význam pro demokracii potud, že jest jedním z prostředků společnost vychovávajících a odstraňujících rozdíly společenské.
V čem spočívají tyto rozdíly? Nejspíše jest na snadě odpověď, že v poměrech majetkových. Ale to snad jen v nejhrubších rysech a extrémech. Přihlédneme-li ku věci blíže, seznáme, že mnohem spíše jest to chování, které rozlišuje člověka společensky, nežli majetek. Právě v těchto dobách, kdy volá se tolik po vyrovnání společenských rozdílů, shledáváme, že rozdíly na příklad tříd zvaných nižších a tříd středních po stránce majetkové značně už jsou vyrovnány. Jsou lidé ze tříd dělnických, kteří vydělávají mnohem více nežli příslušníci tříd středních, – a budiž jim toho ze srdce přáno – a přece příslušník této třídy stojí společensky výše. To prostě proto, že dovede se chovati a chová se slušně, šatí se, byť i nebohatě, přece čistě, jak slušnost žádá, také jeho stůl jest nebohatý, ale čistý a úpravný, – sumou slušnost jej vysune nad bližního i bohatšího, ale sprosťáčka chováním. Dříve alespoň rod zachránil takového neurvalce před opovržením, teď i tento štít zpuchřel a není k ničemu.
Jest chybou, pokládati slušnost za nějakou výsadu stavů vyšších, anebo za něco, co stavy vyšší činí nesympatickými, leda že zaměňujeme slušnost s titěrnostmi nějaké etikety, někdy směšnými. Jest chybou, když to, čím stavy vyšší vynikají, odhazujeme jako nenáviděnou zbraň, které sami bychom mohli užíti proti nim a státi se tak jim rovnými.
Namítnete, že ku slušnosti jest zapotřebí peněz a že člověk méně zámožný, kdyby i chtěl, nemohl by se vyrovnati zámožnému, nemoha oblékati se podle nejnovější mody. Odpovídám prostě, že jest to omyl, nechtěje užíti slova drsnějšího. V úboru slušnost nespočívá, to musí tkvíti mnohem hlouběji, to jest v srdci a ve smýšlení. Jest arci jedním z příkazů slušnosti choditi v obleku slušném a vůbec dbáti čistoty, a čistoty nelze zachovati při práci. Avšak při práci poctivé, ať jest jakákoliv, jen když slouží prospěchu lidstva, slušnost čistoty nežádá. Nejen dělník, ale i na příklad profesor fysiky neb chemie, který pracuje manuelně, lékař v pitevně, zhusta se potřísní a zamaže při své práci, ale není proto méně slušný. Dojista se hned poté umyje a převlékne, vraceje se do společnosti. Dělníka nečistota z práce nikdy nehanobí, když dříve, nežli podá zamazanou ruku, se utře neb omluví, nebo když po práci se umyje. Že se mu to mytí a čištění má usnadniti se strany továrny nebo závodu, jest jiná otázka. Kominíka sebe černějšího, pokud jest v práci, dojista nikdo nebude pokládati za neslušného, nemaje k tomu ani práva, ale neslušným jest kominík, když jde po ulici, náležitě se nevyhne a zúmyslně se otírá o mimojdoucí.
Slovem tedy: chovejte se všichni slušně, druh ke druhu buďte dobrotivi, shovívavi a blahosklonni, a všichni rázem přiblížíte se ku ideálu rovnosti, o níž před tím se vám nesnilo. Vaše smýšlení demokratické nic tím neutrpí: známeť přece republiky, ve kterých dobrý mrav jest na vysokém stupni a přece názory republikánské nejsou tam o nic slabší.
Slušné chování jest požadavkem veškerého vzdělaného světa, bez ohledu na útvary státní a cizinci by podivně pohlíželi na československou republiku, kdyby v ní měl zavládnouti mrav méně ušlechtilý nebo dokonce surový. Nejsou to formy sociální, jichž nepřítelem jest osvícený buržoa a snad i rozumný šlechtic, ale drsný a hrubý způsob, jímž někteří chtějí svých reforem dosíci.
Snad jsme se rozepsali o slušnosti více, nežli jsme měli, ale za okolnosti nynějších zdálo se nám, že je toho potřebí.
***
Dokud byli jsme otroky cizího státu, dílem nestarali jsme se o jeho zařízení z nenávisti k němu – byla to chyba, protože nehájili jsme pak důkladně ani to málo práv, ústavou nám zaručených – dílem nemohli jsme se dobře starati, jsouce více méně bezmocni a bez vlivu, a stát sám ochotně nás nechával tápati ve tmách. Otrok musí poslouchati svého pána. Když teď sami béřeme otěže vlády do svých rukou, nastávají nám povinnosti dříve neznámé a nepoznané. Arci není život pak už tak pohodlný a bezstarostný, jaký má každý otrok, o něhož jest starati se pánu, aby mohl pracovati, a jenž nemusí nic než odbýti si svou práci. Tak jako vězeň, který nedbá ničeho, než jak nabýti svobody. S odvržením otrockých pout nastává to, čeho otrok nikdy nepoznal: zodpovědnost. V republice demokratické odpověděn jest každý občan za vládu své země, – v nejširším slova smyslu, sám sice nemusí vládnouti, ale jako volič rozhoduje o volbě těch, kdo řídí osudy vlasti: musí tedy věděti, jak voliti, a sám podle svého uvážení rozhodnouti o volbě a nebýti jenom členem tak řečeného volebního stáda, které se dává říditi a vésti, právě jako nevědomé stádo.
Ale jest nesprávné mínění tech, kdož se domnívají, že politikou nejvíce a nejlépe poslouží zemi, a že nejlepším a nejdůležitějším občanem jest politik. Každý občan jest pro vlast stejně důležit, jen když počestně vyplňuje svoje místo ve společnosti, byť to bylo i místo sebe skromnější. Jenom tam, kde poslední z posledních koná svou práci a svou povinnost, lze mluviti o spořádanosti. Jenom taková domácnost jest spořádaná, kde všechny kouty, i nejskrytější, jsou spořádány a upraveny, a přijdeš-li do města, kde ulice jsou špatně meteny a nečisty, poznáš hned, tady že něco ve veřejné správě vázne. Není-li řádu ve věcech malých, jak může býti ve velkých?
To možno jenom tenkráte, když každý jest si vědom své povinnosti a své zodpovědnosti, a právě tyto dva pocity jsou známkou státní vyspělosti občanstva. A zodpovědnost mají netoliko ti, kdož řídí kormidlo státní lodi, ale i poslední sluha, který zametá její palubu, nebo neviditelný topič, který v hloubi lodního sklepení přikládá do kotle.
Nejsou-liž právě tito drobní, malí a neviditelní pracovníci nejvíce zodpovědni za rozkvět své vlasti? A nejsou-li nejhoršími „vyžírači“ republiky ti, kdož zastavením práce domáhají se zlepšení svých poměrů, když přece bez práce koláčů není.
***
Nic nebylo za Rakouska tak neoblíbeno v zemích českých, jako rakouský důstojník, a netřeba vykládati proč. Bylť ztělesněným nepřátelstvím vůči českému lidu, pro nějž důstojník rakouský chtě nechtě musil míti jenom pohrdání, byť i byl sám z něho vyšel. Ale nejen že bylo mu býti smýšlení německého a protičeského – v nedemokratičnosti šlo se i tak daleko, že mu byla i každá poctivá ruční práce zakázána, a reservní důstojník, selský synek, který byl přistižen, že doma na dovolené obíral se pracemi hospodářskými, byl zbaven své hodnosti důstojnické. Mimo to stav vojenský byl pokládán za stav nad jiné povýšený, a vynikající hodnosti vojenské byly jen pro šlechtice. Příslušník rodu panujícího směl se státi poručíkem, ale nikoliv ministrem, ba ani ne velvyslancem.
Dnes je lépe a bude lépe, až poměry v armádě docela se upraví a ustálí, až armáda bude venkoncem jednotná, majíc úkolem jenom brániti vlast proti nepřátelům vnitřním i zevním, nikoliv dobývati.
Armáda, z nejdůležitějších institucí státních, zasluhuje, aby každý občan znal základní její rozdělení a dovedl rozpoznati všechny distinkce vojenské. Tím, že vojín přestal nositi v době míru mimo služby zbraň, značně se přiblížil občanstvu právě tak, jako odstraněním všech dětinských pestrostí uniformních a titěrností.
Plukovní prapor neznamenal nám nikdy nic, – dnes každý československý občan, potkávající oddíl vojska s praporem, vzdá čest tomu praporu, jakožto symbolu pluku a armády.
***
Státní prapor neboli vlajka, bílo-červená s modrým trojúhelníkem u žerdi stala se nám symbolem osvobozené vlasti, podobně jako národní hymny „Kde domov můj“ a „Nad Tatrou sa blýská“ jsou slyšitelnou výzvou, pamatovati na vlast. Není fangličkářstvím uctívati vlajku státní a vztyčovati nebo vyvěšovati ji vždycky tam, kde chci, aby mé vlasti byla vzdána čest. Ti, kdož v cizině viděli vlajku československou mezi vlajkami států jiných, a kdož slyšeli hymny naše o jiných a před jinými, snáze pochopí city, které se pojí s těmito dvěma symboly, jichž význam a důležitost teprve učíme se znáti.
Jakožto symboly státní vyžadují i vlajka i hymny náležité úcty. Vlajka budiž vždy rozměrů předepsaných, modrý trojúhelník není nic fantastického, aby měl býti jednou větší, jednou menší, pořadí a poloha barev musí býti vezdy přesně zachovávána a ovšem že nesmí býti plýtváno tímto znamením, takže vlajku možno vyvěsiti jen za zvláštních příležitostí, významných pro celý stát. Nevyvěšuje vlajku občan na svůj dům na příklad proto, že má v době svatbu. Nositi vlajku ve formě kapesníku je nevkusno.
Kdykoliv se hraje hymna, dlužno ji vyslechnouti stojíc. Mužové posmeknou, vojáci a ti, kdož nosí uniformu, salutují, a to po celou dobu, kdy hymna se hraje, stojíce nehybně. Hned při prvních taktech hymny shromážděné obecenstvo zkamení. Proto také nutno vystihnouti správný okamžik, kdy hymny hráti.
Jako nezneužíváme státní vlajky, tak také hymnou třeba šetřiti. Předem nemá se hráti po hospodách a obecenstvu pitím rozjařenému, jest to nedůstojno. Hymna státní nesluší ani do potpourri z národních písní, neboť jí náleží vezdy místo zvláštní, jen při okamžicích slavnostních a za nálady povznesené. Kdykoliv se hymna hraje ve přítomnosti hlavy státu, hraje se teprve, když president přišel, nikoliv když přichází. Poněvadž pak hned při prvních taktech hymny – jak řečeno – všechno se zastaví – bylo by nevhodno nutiti jej, aby se zastavil na příklad u vchodu sálu, nebo prostřed chůze, slovem dokud nedošel. Tedy v plesové síni, až když dostoupil na estrádu, v divadle, až když se objevil v lóži, pod širým nebem v té chvíli, kdy může se bez rozpaků zastaviti on i jeho družina.
Za poměrů dnešních, dokud nebude národní hymny jednotné, dlužno hráti obě hymny hned po sobě, nepěkně se nese, je-li mezera mezi oběma příliš dlouhá, nebo hraje-li se hymna česká jako smuteční pohřební píseň.
***
President jest prvním občanem republiky a presidentem může býti zvolen každý občan, má-li k tomuto úřadu potřebné schopnosti. Ale i při tom, že v republice jsme všichni sobě rovni, nezapomínejme, že president jest hlavou i representantem státu, a prokazujeme-li úctu pouhému symbolu, tím spíše jsme úctou povinni k tomu, kterého sami jsme vyznamenali volbou za presidenta. Jistě to bude vždycky člověk vynikající a zasloužilý, vší úcty hodný, který životní prací dokázal, že jest z prvních v národě, i kdyby presidentem zvolen nebyl. A v té chvíli, kdy byl zvolen presidentem, přestává býti kamarádem, jakým snad býval, a zůstává jím pouze v soukromí. Jak presidenta pozdravovati, jak se chovati při audiencích atd., učí společenské katechismy.
***
Z rakouských dob zůstávají také názory na placení daní i veřejných dávek. Pořád je občan ještě všecek blažen, vymkne-li se ať placení daně potravní, ať nějaké jiné, kterou obejíti nepokládá sobě za žádný hřích. Žádáme na státu velmi mnoho, celou řadu věcí velmi drahých; republika, kterou vláda naše převzala ve stavu válkou nesmírně zuboženém, má teprve ukázati, jaká jest to slast, žíti na svobodě, a co všecko krásného svoboda přináší, – a nikdo nepomyslí, že to všechno stojí peníze, za nynějších poměrů mnoho peněz. Dávejte rádi, co jest republiky – republice, od které však arci také žádáme, aby odvedeným penízem řádně hospodařila a nedala se „vyžírat“ jak zní dnes příslušný terminus technicus.
***
Poměr mladého republikána ke spoluobčanům druhé národnosti je poněkud ožehavý. Nelze nijak odstraniti faktum, že v našem státě žijí vedle nás příslušníci kmenů jiných, z nichž některé byly před válkou mocné i kvetoucí. A to činí poměr náš k nim neobyčejně závislým, takže záleží nesmírně na našem taktu, aby žádoucí harmonie nebyla porušena. Někteří z národů těch byli u nás dříve pány a teď jedině proto, že jimi býti přestali, cítí se porobenými přese vše naše úsilí, aby jimi nebyli. Dlužno všechny tyto okolnosti a ještě mnohé jiné bedlivě uvážiti a vmysliti se dobře v jich postavení, nežli zodpovíme nesnadnou otázku, jak tedy zaonačiti věc, abychom se vyhnuli bojům národnostním, jež nikdy nejsou ve prospěch států a které zničily Rakousko.
Otázka tato jest nejen svrchovaně politická, kterou zde řešiti nám nepřísluší, ale také spletitá a obsáhlá.
Gentleman, jakým chceme, aby byl československý republikán, vždycky má na mysli známou politickou zásadu: co nechceš, aby ti jiní činili… atd., a podle toho zařizuje svoje jednání. Bude tedy i vůči příslušníku jiné národnosti tohoto státu chovati se gentlemansky. Do převratu byli jsme nuceni hleděti na krajany německé národnosti, ba i na krajany maďarské, jako na nepřátele, neboť všechno jejich jednání nás k tomu opravňovalo; zejména byli oni zapřisáhlými nepřáteli naší politické svobody. I jejich jazyk byl nám proti mysli. Ptal-li se cizinec v Praze po německu na cestu, odpovídal mu Čech i němčiny znalý: „Nerozumím“, jen aby alespoň tímto způsobem protestoval proti závislosti na Němcích a demonstroval pro národní svobodu.
Po převratu jest nám podati bývalým nepřátelům ruku přátelskou – arci záleží teď na nich, přijmou-li ji. Aspoň snesitelné spolužití jest pojem opět vztažný, jest k němu potřebí dvou, a nelze si domysliti shody tam, kde přeje si jí toliko jeden. Ale Čechoslovák, nedávej se sváděti pocitem vítězství ku zpupnosti a nikdy nechať se ti do srdce nevloudí pomsta, i za to všechno třistaleté pokořování, pod nímž jsi úpěl a jež vyvrcholilo právě v letech posledních, za doby světové války.
***
Vůbec požadavky, které činíme na mladém republikánu, nemohou býti jednostranné. Žádáme-li, aby byl poslušen zákonů, musíme předpokládati, že i ti, kdož jemu zákony dávají, dobře si je rozmyslí a rozváží, a že mají alespoň snahu dávati zákony nejvýše správné i spravedlivé. Žádáme-li, aby dbal slušnosti k jiným, musíme žádati, aby i jiní chovali se slušně k němu. Slovem, snaha býti dobrým občanem musí býti všeobecná a musí býti diktována dobrou vůlí.
Tuto dobrou vůli podepře znamenitě i vzájemné poznání a očekáváme od činitelů v té příčině rozhodujících, že budou podporovati obzvláště cestování našich lidí po území státu československého, a radím, aby čeští lidé cestovali po krajinách německých, polských, slovenských a zajížděli i na Podkarpatskou Rus, ale toliko za účelem poznání a s nejlepší vůlí vycházeti tam svým spoluobčanům vstříc.
Nechtějte provokovati! Nedomnívejte se, že teď, když vláda vašich věcí vrátila se do vašich rukou, můžete beztrestně urážeti ať cit národní, ať náboženské cítění svých spoluobčanů. Rozpomeňte se, že to, co bolelo kdysi vás, musí boleti je – teď tím více, že dříve byli pány. A i porobený má právo, aby vítěz měl v úctě jeho city. Nepokládejte za pokrok ničení všeho dosavadního, když za to nemůžete poskytnouti ničeho lepšího. Často i to lepší není uznáváno hned za pokrok, postupujte tedy opatrně, zvláště vůči lidem, kteří hned nechápou. Když rakouská správa v Bosně a Hercegovině vedle neschůdných stezek horských vystavěla krásné silnice, domorodci chodili se na ně dívat, divili se jich nákladnosti i kráse, ale plahočili se dále po neschůdných cestách starých.
***
Má-li stát učiniti pokrok, jest potřebí vniterné přípravy a usilovné práce, a to jest nejstěžejnější požadavek, který činíme na mladém republikánu. Podle výzvy starého básníka – pracuj každý s chutí usilovnou o národa roli dědičné… ať tady, neb onde, ať jsi první z prvních, nebo poslední z posledních, konej poctivě svou práci a švec zůstávej u svého kopyta. Vybeř si každý to, nač stačí tvoje schopnosti, záliby a síly, a v tom hleď vykonati svoje nejlepší. Metař, který pořádně a čistě zamete ulici, stokrát lépe poslouží vlasti, nežli kdyby seděl v kanceláři, těžce se perem místo koštětem oháněje, kdežto zase duševní dělník sebe vtipnější nehodí se ku práci ruční. Sportovec, který na mezinárodních závodech vynasnažil se ve svém oboru tak, že dobyl první ceny, více pro vlast vykonal, nežli ouřada sebe vyšší, jehož nejtěžší prací v kanceláři jest ořezávati tužky a čísti noviny. Cesty musí býti rozličné, když nemáme stejného nadání a stejných dovedností, toliko vůli můžeme a musíme míti všichni rovnou. Kdyby všeho ostatního mladý republikán zanedbával, nesmí žádným způsobem zanedbávati práce, chce-li býti republikánem dobrým, sloužiti vlasti a nakonec i sobě. Jen práce chrání stát a přivede jej k dokonalosti. Každá stávka jest znásilněním práce a znamená vždycky nezměrnou škodu nejenom státu, ale všech občanů, přes chvilkový prospěch některé třídy. Je na příslušných činitelích, aby dovedli tomu zabrániti. Nic platno: kůň k tahu, pták k letu a člověk k práci. Očima pivo nevypiješ, jenom z pilnosti se štědrost rodí, lenost holou bídu plodí.
***
Samostatnost politická otevřela nám brány světa a mladý republikán užij této příležitosti, abys v něm se porozhlédl a poučil. Nejdříve dokonči svoje vzdělání doma a potom je jdi doplnit do ciziny, ve které nejlépe naučíš se vážiti si svého. Nelekej se výloh, učiň tak, jak činívali kdysi vandrovníci, kteří od města k městu jdouce, svým řemeslem vydělávati si na živobytí. Pozoruj pilně své okolí! Uč se řečem, a nebudiž ani jednoho vzdělaného republikána československého, který by neovládal alespoň jedné světové řeči. Přesto to, že jsme docílili samostatnosti politické, jsme stále ještě národem malým, vzdáleným významu světového a toho buďme si vezdy vědomi. Jest to, bohužel, nevýhoda, kterou nutno vyrovnati zase jen prací a především tím, že osvojíme si cizí jazyky. Každou novou řečí, kterou si osvojíme, získáme nového obzoru a rozšíříme svoje vědění. Čím pak jsou vzdělanější občané, tím pevnější jest stát.
Mladý republikáne! Žádná z těch prací, kterou jsi povinen, nebude ti svízelnou, máš-li lásku ku své vlasti. Bez lásky k rodné půdě a k lidu, mezi kterým jsi se zrodil, nejsi nikdy dobrým občanem a zůstáváš parasitem, jejž země časem vyvrhne, jako stalo se se šlechtou zvanou českou, která neměla lásky ani k zemi, ani k lidu, mezi kterým žila. Láska k vlasti musí puditi tebe z práce do práce, z domova do ciziny a z ciziny zase zpět. Žádnou práci nepokládej za nedůstojnou sebe, každou prací sloužíš vlasti, jen když je poctivá. Prohlášením republiky a samostatného státu – stát dávno není hotov, je teprve na začátku, a to na začátku velmi svízelném, jako vše co se rodí a co se narodilo. První písničky pění nebývá bez zapýření – a hned na začátku hleď získati pochvaly. Přední kola kůň táhne a zadní sama běží. Chutě tedy do díla tak, aby v novém domě sídlila veselost. Svízelů se nelekej! Žádná píseň tak dlouhá není, aby jí nebylo konce.
Ale tak, jako za doby poroby a útisku, tak i teď za doby svobody, a teď mnohem více než tehdy – podle slov starého vlastence – jenom v práci a vědění jest naše spasení!
Zdroj: Umělecký almanach legionářský, Praha, Vydal kruh starodružiníků 1921 – 1922
.jpg?s3=1)
