Šedivý státní zástupce chodil před začátkem přelíčení rozčilen od jedné skupiny funkcionářů ke druhé.
„Pánové, případ je nesmírně trapný. Obžalovaný se vyjádřil… nanejvýš neuctivě o sobě Jejího Veličenstva. Doufám, že budete tak taktní a nebudete inkriminovaný výrok opakovat. Žádám vás o to důrazně! A žádný smích! Je to vždycky možno nějak opsat. Kdo tak neučiní, stává se spoluvinným. Doufám, že si to uvědomíte, pánové. Je to hrozná věc a jsem nucen vystoupit bezohledně.“
Třicet let oddané služby Jeho Veličenstvu se v těch větičkách rozhořčovalo nad bídným rouhačem. Pánové se šli podívat do spisů. Celá ta hrůza stála tam černá na bílém: Josef Barvička řekl, že se na císaře pána vy…!
A ještě se pak rozkřikoval, aby prý někdo nemyslel nějakého cizího císaře, to prý na našeho France Josefa…
Státní zástupce stojí rozhorlen a pozoruje přísně pány, nedá-li se někdo do smíchu.
„Neuvěřitelný příklad, pánové, co? Taková urážka stařičkého mocnáře ve válce! Však já lumpovi zatopím, třebas máme jen jednoho svědka. Ale my, pánové, se samozřejmě výroku vystříháme! Taková věc, nesmí nikomu ani z úst vyjít!“
Pánové přikyvují. Někteří potlačují smích.
Přelíčení se počíná. Obžalovaný vyslechnut; popřel všecko. Volají svědka. Vyjevený kočí od krav, který jediný všechnu tu hrůzu slyšel na vlastní uši. Skládá ihned před krucifixem přísahu, že slova křivého nevypoví a všechno jen poctivě a spravedlivě, tak jak to tehdy bylo. K tomu mi dopomáhej Bůh. Vyjevený kočí pokyvuje hlavou. Konečně dochází na výslech. Obhájce se ujímá slova.
„Řeknete nám, pane svědku, jak to tedy vlastně bylo?
Řekl tady obžalovaný skutečně, že se na císaře pána vy… a tak dál?“
Svědek zvedne hlavu, jeho oči zachytí krucifix. Před Bohem a před lidmi přísahal na pravdu. Zavrtí hlavou.
„Ne, prosím, tohle obžalovaný neřekl!“
Překvapení proletí síní.
„Upozorňuji vás, pane svědku, že musíte mluvit čirou pravdu! Žádné vytáčky vám tady nepomohou! Řekl obžalovaný Barvička, že se na císaře pána vy… a tak dál?“
„Prosím, neřekl!“
Státní zástupce rudne. Jediný svědek a vypovídá teď proti žalobě! Nikoli, musí se sám ujmout výslechu.
„Poslyšte, jste tu jediný svědek, který rozhodne o spravedlivém trestu pro viníka. Vy jste mimo to přísahal. Pomněte na soud Boží a řekněte nám na své vědomí a svědomí: Řekl Josef Barvička, že se na císaře pána vy… a tak dál?“
Svědek upírá své bleděmodré oči pevně do očí veřejného žalobce. Když přísahal, tož přísahal. A vydá svědectví po pravdě.
„Barvička nic takového neřekl!“
V síni je rozruch. Bude Barvička osvobozen? Státní zástupce se potí, červená a kroutí. Zločinec uniká spravedlnosti! Může to dopustit? Jak donutit svědka, aby dokázal tvrzení žaloby? Státní zástupce vytahuje kapesník, setře pot a dívá se úzkostně kolem. Přísedící obhájce, novináři dívají se na něj zřejmě posměvačně. Cítí, jak mu buší srdce. Myšlenky se zastavily u hrozného slova jako ve slepé uličce. Nevidí již žádného východu. A za děsivého ticha, v němž každé slovo jako by zůstalo trčet na věky ve vzduchu, zvedá se žalobce a zoufale koktá:
„Poslyšte… člověče… nechápete? No… řekl tedy obžalovaný, že se na císaře pána vy…?“
Hrozné slovo vyletělo z úst, proběhlo sálem, odrazilo se od zdí a dopadlo zpět na hlavu státního zástupce, který se zhroutil na židli, a neviděl, jak svědek horlivě přikývl. Jen když předčítali rozsudek, zachvěl se, jako by ortelovali jeho, a třicet let otrocké služby, vyvstalo před ním jako třicet výčitek rouhači.
Jediné, co vnímal, byl neslyšitelný, ale zřejmý smích. Potměšilý, škodolibý smích všech očí, které pozorovaly jeho ustaranou tvář.
Zdroj: Eduard Bass Kukátko, Vydavatelství Symposium 1970
