Evropským automobilkám hrozí “krvavá lázeň”

Komentáře Lukáše Kovandy

Evropským automobilkám hrozí “krvavá lázeň” v záplavě levného čínského dovozu, varuje šéf Stellantisu. Odpovědí by mohlo být vytvoření nadnárodního evropského “Airbusu elektromobility”.

Autopůjčovna Hertz se v USA zbavuje 20 tisíc elektroaut a nahrazuje je vozy s tradičnějším pohonem (viz obrázek 1 níže). Klíčovým důvodem jsou příliš vysoké náklady na údržbu a opravy elektroaut. Ty jsou i zásadní příčinou toho, proč se celosvětově zadrhává poptávka po elektrovozech.

Zle dopadají hlavně jejich evropští výrobci v čele s Volkswagenem, kteří jen paběrkují a jejichž globální prodeje dramaticky zaostávají za tržbami americké Tesly a čínské BYD (viz obrázek 2 níže). Tesla kvůli chabnoucí poptávce jde s cenami prudce dolu. Čínská elektroauta jsou mnohem levnější než ta evropská.

Carlos Tavares, šéf Stellantisu, společného podniku FiatuChrysleru a Peugeotu s Citroënem, přitom varuje, že pokud evropské automobilky rychle nenajdou rozumnou odpověď na tento vývoj, čeká je “krvavá lázeň” v záplavě levného čínského dovozu (viz obrázek 3 níže). Jedním z řešení by mohlo být vytvoření jakéhosi nadnárodního “Airbusu pro elektroauta”. Společný podnik evropských automobilek by prý mohl čelit konkurenci snáze, jako v letecké výrobě čelí konkurenci Boeingu právě společný evropský Airbus.

…a toto vše se v Evropě má dít ve jménu potenciálního snížení globálních emisí skleníkových plynů o 1 %, tedy v rozsahu statistické chyby…

Inflace i zadlužení výrazně klesají

Fialova pětikoalice si jde pro triumf ve sněmovních volbách 2025.

Inflace v Česku prudce klesá. Podle čísel Eurostatu ji Česko mělo letos v lednu devátou nejnižší v EU (viz graf níže). Byla podprůměrná jak v rámci EU, tak i eurozóny. Česko navíc vykazovalo citelně nižší inflaci než všechny další země Visegrádské čtyřky. Co více, tuzemská inflace by letos měla zůstat na poměry EU podprůměrná celoročně.

Fialově vládě se navíc letos podle všeho podaří zásadně stabilizovat tuzemské zadlužení, když úroveň deficitu veřejných financí stáhne výrazně pod mezní úroveň tří procent HDP. Česko tak nadále bude patřit k menšině zemí, jejichž úroveň zadlužení setrvává nejvýše na polovině zadlužení eurozóny a které jsou zároveň zadluženy výrazně podprůměrně v rámci celé EU.

Pětikoaliční političtí marketéři tak budou moci s pompou prohlásit mimořádnou inflaci a rychlé zadlužování České republiky za ukončené. Patrně dodají něco v tom smyslu, že Fialovu kabinetu se po tom Babišově podařilo „uklidit“ nakonec v poměrně krátkém čase, a to dokonce i přes vysoce nepříznivé okolnosti války na Ukrajině a energetické drahoty.

Fialova vláda je tedy nyní podle všeho na dně své popularity a její preference už budou v příštích měsících a čtvrtletích spíše jen stoupat. Takové stoupání jistě podpoří nejedna marketingová kampaň vládních stran.

Opozici se nepodařilo pětikoalici připravit o výraznější podíl voličských preferencí, i když jí válka na Ukrajině nebo energetická drahota mohly hrát do karet. Jakékoli objektivně složité období je pro momentálně vládnoucí garnituru zatěžkávací zkouškou, z jejíhož nezvládnutí může zásadně těžit opozice. To se však dosud příliš nedělo a při uvedeném skoncování s inflací i zadlužováním zřejmě ani dít nebude.

Pohonné hmoty rychle zdražují, růst cen přitom nekončí

Nahoru je tlačí slábnoucí koruna, americká centrální banka i napětí v Rudém moři.

Pohonné hmoty v Česku dál a poměrně výrazně zdražují a jejich průměrné ceny jsou nyní nejvyšší od poloviny loňského listopadu. Litr benzinu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny, před týdnem byl o 66 haléřů levnější. O 77 haléřů na litru zdražila nafta, za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 Kč.

Paliva v Česku zdražují ze dvou základních důvodů.

Prvním je oslabování české měny vůči dolaru. Koruna vůči americké měně ztratila jen během letošního února zhruba tři procenta, což značí poměrně citelné oslabení. Takové oslabování zvyšuje korunovou cenu ropy, i kdyby její cena v dolarech stagnovala nebo dokonce mírně klesala. Jenže ropa – což je druhý důvod růst cen paliv v ČR – zdražuje právě i v dolarech. Od začátku února o více než čtyři procenta.

Efekty oslabení koruny i dolarového zdražení ropy přitom tuzemští čerpadláři do svých cen ještě teprve plně promítnou, pročež je třeba počítat v příštích sedmi dnech se zdražením benzinu o zhruba 40 haléřů na litr a nafty o padesátník.

Ropa Brent se na světových trzích obchoduje poblíž svých maxim za období od začátku loňského listopadu. Její současná cena je výslednicí protichůdných vlivů.

Dolů ji tlačí problematický vývoj čínské ekonomiky, jež je největším světovým dovozcem ropy, a také signály americké centrální banky, jejíž čelní představitelé stále vyjadřují obavy, aby nezahájili snižování úrokových sazeb příliš brzy.

Naopak vzhůru cenu ropy tlačí pokračující napětí na Blízkém východě a zejména v Rudém moři, kde jemenští povstalci útočí nejen na ropné tankery.

Za oslabováním koruny pak rovněž stojí zmíněné signály americké centrální banky. Ty při vyhlíženém letošním poměrně výrazném snížení základních úrokových sazeb České národní banky značí, že se znatelně zúží rozpětí mezi úroky na koruně a úroky na dolaru. Takové zúžení snižuje atraktivitu české měny v očích mezinárodních investorů.

Proč je reklama při Super Bowlu tak drahá a stále dražší?

 A proč vůbec fotbal, nejen americký přitahuje tolik peněz?

Cena půlminutového reklamního spotu při letošním finále ligy amerického fotbalu Super Bowl dorovnala loňský historický rekord, když druhý rok v řadě činila sedm milionů dolarů. To odpovídá více než 163 milionům korun. Předloni vyšel ten samý reklamní prostor ještě jen na 6,5 milionu dolarů. Což značí jeho zdražení v porovnání s rokem 2022 o zhruba 7,7 procenta.  Inflace v USA však mezi únorem 2022 a prosincem 2023 vykazuje hodnotu 8,1 procenta. Mezi únorem 2023 a prosincem 2023 pak činí zhruba dvě procenta. V reálném vyjádření – tedy v očištění o inflaci – tak byl reklamní čas při Super Bowlu letos levnější než loni i než předloni.

Markantnější je ovšem nominální zdražení oproti roku 2021. Tehdy daný reklamní prostor vyšel na 5,5 milionu dolarů. Oproti roku 2021 tak reklamní čas při Super Bowlu zdražil o necelých 17 procent. Cena roku 2021 byla ovšem snížena probíhající covidovou pandemií. Přitom reálně tehdy byla cena zhruba stejná jako letos, neboť mezi únorem 2021 a prosincem 2023 stoupla inflace v USA o rovněž necelých 17 procent.

Ještě mnohem výraznější je zdražení reklamního času v posledních přibližně dvaceti letech. Vždyť třeba v roce 2002 činila cena daného reklamního prostoru 2,2 milionu dolarů. To po zohlednění inflace v USA odpovídá zhruba 3,8 milionu dolarů v současnosti. Takže reálně, tedy právě po zohlednění inflace, je reklamní čas při finále nyní o zhruba 84 procent dražší než roku 2002. Za zhruba dvě dekády tedy cena reklamního spotu při Super Bowlu narostla reálně na skoro dvojnásobek.

Zřejmě nejslavnější „superbowlovou“ reklamou historie je ta na počítače Apple z roku 1984. Apple tehdy platil milion dolarů za 60vteřinový spot. Za půlminutu reklamního prostoru tedy dal 500 tisíc dolarů. To v dnešních cenách odpovídá přibližně 1,5 milionu dolarů. Dnes by tedy Apple za stejný reklamní prostor platil reálně, po zohlednění inflace za celé období od roku 1984, takřka pětkrát tolik.

Za citelným reálným růstem ceny reklamního prostoru při Super Bowlu v posledních desetiletích stojí především vzestup kupní síly amerického spotřebitele. Za ním stojí pro změnu především technologický rozmach a související růst produktivity amerických firem, reálný vzestup cen aktiv typu akcií a nemovitostí, rozvoj mezinárodního obchodu a globalizace, ale také růst zadlužení, a to zejména amerických domácností.

Zbývá odpovědět na otázku, proč je právě reklamní čas při Super Bowlu je tak ostře sledovaný. A tak drahý.

Je to hlubší otázka. Proč vlastně sport, nejen americký fotbal, přitahuje takové množství nekřesťansky drahé inzerce, proč tedy přitahuje tolik peněz? Proč jako magnet na ně slouží mnohem spíše hráči třeba zrovna amerického fotbalu, obecněji špičkoví sportovci, a ne výborní učitelé a lékaři? Ceníme si snad amerického fotbalu v televizi mnohonásobně víc než vlastního vzdělání nebo zdraví? Prvotřídní středoškolský učitel si vydělá na živobytí, boháč z něj však nebude. To z prvotřídního fotbalisty ano. Proč společnost dává zářivě zasvítit sportovním talentům, ale ne těm učitelským nebo lékařským?

Vždyť bez kantorů a lékařů nejsme nic, přeneseně i doslova. Zato sportovní hvězdy nás „pouze“ baví.

Co o tom ví ekonomové? Může za to výjimečný talent, odvětí nejeden z nich a odkáže na teorii superhvězd, kterou rozpracoval Sherwin Rosen. Výjimečný talent je vzácný, a proto je drahý. Proto jsou ostatní, ti méně talentovaní, ochotni zaplatit v souhrnu astronomickou sumu, aby jej viděli v akci.  Nebo byli této akci „poblíž“ alespoň inzertně.

Výraz „v souhrnu“ je podstatný. Dokud lidé nevynalezli gramofon, měla každá významná operní scéna místní hvězdu. „Souhrn“ tehdy představovali jen obyvatelé jednoho města a okolí. Jakmile hvězda vyrazila „za humna“, lesk poztrácela.

Ekonomové Robert Frank a Philip Cook si proto ve své knize The Winner-Take-All Society správně všímají, že nové technologie umožňují, aby se projev talentu několika nejlepších umělců, ale i sportovců šířil po planetě, či její podstatné části, se stále větším dosahem. „Fenomén trhů, na nichž vítěz bere vše, je čím dál tím patrnější, jelikož technologie významně násobí sílu a dosah těch nejtalentovanějších. Nyní, když většina hudby, kterou posloucháme, pochází z nahrávek, je klidně možné, aby hlas nejlepšího tenora zněl v jeden okamžik doslova na každém místě na světě,“ píší. Televize tak násobí i dosah talentu hráčů amerického fotbalu, a nejvíce právě při vrcholu jejich sezóny, Super Bowlu. Inzerenti chtějí být při tom, jsou ochotni platit horentní sumy, jen aby se chvíli s velkým dosahem leskli po boku sportovních superhvězd – čehož pak následně marketingově využijí, až část toho lesku prodají zase zpátky svému zákazníkovi, který to nakonec v posledku všechno platí. Inzerenti při Super Bowlu platí za výjimečnost, čímž pádem činí z výjimečnosti věc takřka k nezaplacení.

Učitel nebo lékař mají smůlu. Pokud se chtěli stát hvězdou, vybrali si špatné povolání. Proč? Vždyť jsou celospolečensky potřebnější. Jenže, marná sláva, nad postel si lepíme plakáty zpěvaček či sportovců, ale ne učitelů. Už jako děti jim rozumíme: fotbal není jaderná fyzika nebo neurochirurgie. Sportovci v nás vyvolávají silné emoce. Žijí život plný lesku a potlesku. Pořád se smějí a vítězí. Kdo by nechtěl být jako oni. Zůstávají s námi celý život. Celý život tak trochu toužíme být jako oni. A později jsme i ochotni platit, a inzerenti tím pádem také, leckdy nehorázně, za to, že jsme jim tak či onak nablízku.

Koruna vůči euru za covidu a války reálně posílila o 20 %

Podle stoupenců přijetí eura je však prý slabá. Všechny země, které platí eurem, mají trvale vyšší nezaměstnanost než Česko i proto, že společná měna znemožňuje kursové přizpůsobení ekonomiky.

Letošní oslabení české koruny vůči euru, o 2,8 procenta, je nejvýraznější mezi všemi měnami regionu Evropy, Blízkého východu a Afriky (takzvaný EMEA region), konstatuje agentura Bloomberg ve své páteční analýze kondice české měny. Přitom v blízké době není zvrácení tohoto trendu pravděpodobné, dodává agentura. Důvodem je prý to, že Česká národní banka bude pokračovat v uvolňování své měnové politiky v podobě snižování klíčových úrokových sazeb. K tomu ji přiměje snižující se inflace a zároveň jen dýchavičný ekonomický růst Česka.

Na první pohled se tedy zdá, že agentura Bloomberg dává za pravdu těm, kdož nyní v Česku opět poukazují na slabost koruny s tím, že bychom už konečně měli přijmout euro.

Jenže to vůbec není tak jednoduché… Bloomberg totiž jedním dechem podotýká, že sedmiprocentní nominální znehodnocení české měny, k němuž došlo v době od loňského prvního čtvrtletí, částečně odráží její naopak prudké reálné efektivní zhodnocení v předešlých třech letech.

Vskutku, podle údajů švýcarské Banky pro mezinárodní platby na světě těžko hledat měnu, která od roku 2020 do loňska vykázala tak výrazné zhodnocení v reálném efektivním vyjádření. Reálný efektivní kurs se od toho prostého nominálního – jejž známe třeba ze směnáren – liší v tom, že zohledňuje inflační vývoj (to vystihuje adjektivum „reálný“) a je zároveň vztažen k měnám klíčových obchodních partnerů (což vystihuje pro změnu adjektivum „efektivní“). Poskytuje tak vlastně realističtější obrázek toho, jak si daná měna stojí.

Jak si přiblížit reálný kurs? Třeba takto. Nominální – tedy ten „směnárenský“ – kurs koruny k euru činí nyní 25,45. To je hodnota, na které skončilp páteční obchodování. O víkendu se s devizami na světových burzách neobchoduje.

Například mnozí stoupenci rychlého přijetí eura už nyní, při kursu 25,45, hořekují nad tím, jak je česká koruna slabá. Jenže průměrný nominální kurs koruny k euru je stále silnější, než byl v průměru v letech 2018 a 2019. Tedy než v předcovidových a předválečných letech, během nichž se české ekonomice celkem dařilo. Průměrný nominální kurs koruny k euru v těchto dvou letech činil 25,66.

Ve skutečnosti – „v reálu“ – je ovšem koruna dnes mnohem silnější než tehdy. Nikoli tedy jen v tom rozsahu, v němž je nyní silnější nominální kurs, tedy nikoli jenom v rozsahu rozdílu údajů 25,45 a 25,66. Tyto údaje totiž neberou v potaz inflaci.

Přitom ovšem inflace, k níž v Česku mezi obdobím let 2018 až 2019 a současností došlo, činí takřka 40 %. Euro tedy v poměru k ceně všeho v české ekonomice je nyní průměrně levnější o zhruba 40 % než v letech 2018 až 2019. Za jednu korunu si člověk v letech 2018 a 2019 pořídil průměrně 0,039 eura. A stejně tak právě nyní. Kurs 25,45 koruny za euro i kurs 25,66 koruny za euro totiž zhruba odpovídají kursu 0,039 eura za korunu.

Zatímco si za korunu – tedy v praxi spíše třeba za 1000 korun – dnes koupíme výrazně méně plynu, elektřiny, nebo třeba potravin než v letech 2018 a 2019, eur za korunu, resp. tisícikorunu pořídíme stále stejně jako tehdy.

Jestliže je nyní tedy euro v korunách stejně drahé jako v letech 2018 a 2019 znamená to, že muselo v porovnání se vším v české ekonomice zlevnit o zhruba právě oněch 40 %. Protože, jak už víme, inflace v Česku činila v uplynulých pěti až šesti letech právě zhruba 40 %, a euro přitom stojí stále stejně.

Samozřejmě, je třeba ještě zahrnout také inflaci v eurozóně. Teprve poté získáme vskutku reálnější obrázek celé věci. Stoupenci rychlého přijetí eura rádi připomínají, jak moc byla v uplynulých letech inflace v Česku vyšší než v eurozóně. Opravdu, byla. Byť to ovšem příliš nesouvisí s používanou měnou. Inflace v eurozóně mezi obdobím let 2018 až 2019 a současností činí zhruba 21 %.

To vše znamená, že koruna je dnes při zhruba stejném nominálním kursu jako v průměru v letech 2018 a 2019 o zhruba 19 % (= 40 % – 21 %) reálně silnější vůči euru než tehdy.

Jedním z důsledků poměrně výrazného reálného posílení koruny v uplynulých letech je to, že Češi při nákupech v eurozóně disponují vyšší kupní silou své průměrné mzdy než před válkou a než před covidem.

Vždyť nominální průměrná mzda v porovnání s průměrem let 2018 a 2019 vzrostla v Česku do dnešních dní o přibližně 28 %. Češi tak tedy nárůstem své mzdy sice neporazili inflaci v Česku (protože 28 % < 40 %), porazili však inflaci v eurozóně (protože 28 % > 21 %). Při současné úrovni kursu – nominálně tedy srovnatelné s průměrem z let 2018 a 2019 – vskutku disponují v eurozóně vyšší kupní silou své průměrné mzdy než tehdy, protože právě 28 % > 21 %. Lze říci, že jejich reálná mzda při nákupech v eurozóně je nyní o zhruba 7 % vyšší než v letech 2018 a 2019 (i když je kurs koruny k euru číselně zhruba stejný jako tehdy). Zato je ovšem o zhruba 12 % nižší při jejich nákupech v Čech.

Pokud tedy příznivci eura tolik vypichují to, o kolik byla inflace v Česku vyšší než v eurozóně, měli by dodat také to neméně podstatné. A sice, že to při dnešní zhruba stejné číselné úrovni kursu koruny k euru znamená právě ono přibližně pětinové reálné posílení koruny. Proč ale místo toho tolik hořekují nad tím, že koruna je údajně slabá, když to reálně není pravda? Proč neřeknou, že kupní síla průměrně vydělávajícího Čecha je dnes v eurozóně vyšší než v letech 2018 a 2019? To se přitom nemusí týkat jen nákupů při cestování do eurového zahraničí, třeba při dovolené, ale například i nákupů v eurových e-shopech.

Vraťme se ke zmíněné analýze Bloombergu. Ve třech letech předcházejících loňskému prvnímu čtvrtletí, tedy převážně v letech 2020 až 2022, po něž reálný efektivní kurs koruny zhodnocoval průměrně více než osmiprocentním tempem ročně, jak vypočítává agentura Bloomberg, korunu vzhůru podle ní táhla převážně měnová politika České národní banky, nikoli hospodářská výkonnost Česka.

Nynější nominální oslabování české měny je tedy do značné míry „daní“ za její výrazný vzestup v reálném vyjádření právě od roku 2020 až do začátku roku 2023. Připomeňme, že ČNB v roce 2022 opakovaně přistoupila k intervenci za silnější korunu prostřednictvím prodeje části svých devizových rezerv. Ty však i přesto nadále – dle aktuálních dat databáze CEIC – zůstávají v poměru k HDP třetí největší na světě, po těch švýcarských a singapurských. I když tedy za výrazným reálným zhodnocením koruny z nemalé míry stojí odprodej části devizových rezerv, ty stále zůstávají i tak jedny z nejvyšších na světě. Nelze tedy tvrdit, že reálné posilování koruny stojí Česko až příliš, kvůli čerpání rezerv. Naopak, snížení objemu devizových rezerv je vlastně krokem vstříc k normálnější měnové politice, neboť jedny z nejvyšších rezerv světa logicky spíše představují určitou abnormalitu. Trvaleji tlačí korunu ke slabším úrovním. Pokud budou nižší, tento tlak na slabší korunu zmírní.

Nominální efektivní směnný kurs koruny – tedy její nominální kurs vztažený k měnám klíčových obchodních partnerů České republiky – zhodnotil podle Bloombergu od konce roku 2020 do března 2023 o dvanáct procent, přičemž od té doby sedm procent ztratil. I z tohoto vyjádření je patrné, že nynější slábnutí koruny částečně kompenzuje její předchozí poměrně výrazné zpevňování.

I když tedy v blízké době nelze čekat zvrat nynějšího nominálního slábnutí koruny, jak dále uvádí Bloomberg, rostoucí konkurenceschopnost českého vývozu – daná právě oslabením české měny – by měla prostřednictvím postupného dalšího zlepšení bilance zahraničního obchodu ČR střednědobě zajistit stabilizaci jejího kursu a opětovné posilování, nejspíše spuštěné ale až obnovením výraznějšího ekonomického růstu.

V letošním roce by růst české ekonomiky měl činit jen 0,6 procenta, jak plyne z nejnovější prognózy ČNB, a nelze zcela vyloučit, že jako loni i letos růst skončí v záporu, zejména budou-li přetrvávat hospodářské potíže Německa či zhmotní-li se některá z geopolitických hrozeb.

K obnovení růstu české ekonomiky podle Bloombergu dojde nejpravděpodobněji tehdy, až se zvýší zahraniční poptávka, zejména eurozóny. Poptávku eurozóny nejspíše výrazně ovlivní to, dodává agentura, kdy Evropská centrální banka zahájí snižování svých úrokových sazeb a v jakém tempu k němu bude poté docházet. Bloomberg předpokládá, že rozpětí v úrokových sazbách koruny a eura se nyní bude ještě nějaký čas snižovat, neboť ČNB již redukci sazeb zahájila. Snižování tohoto rozpětí zesílí tlak na pokles mezinárodní poptávky po koruně a potenciálně na její další oslabení.

Sečteno, podtrženo, reálně je koruna dnes stále výrazně silnější než před válkou a než před covidem. I když je její číselný kurs k euru zhruba stejný jako tehdy, je třeba také zahrnout inflaci, tedy i růst mezd. I mzdový nárůst je totiž vlastně složkou inflace. Růst českých mezd poráží inflaci v eurozóně, i když ne tu v Česku. Pokud tedy kurs koruny k euru nominálně oproti letům 2018 až 2019 nijak výrazně neoslabuje, značí to, že průměrně vydělávající Češi disponují při nákupech v eurozóně vyšší kupní silou než před pěti či šesti lety. A to navzdory tak pohnutým letům 2020 až 2023. Nynější nominální oslabení koruny, které je zatím vlastně jen návratem na úrovně let 2018 a 2019, tak je jen částečnou kompenzací za výrazné reálné zpevnění kursu české měny. Navíc, tato kompenzace představuje částečnou úlevu tuzemským exportérům, kteří díky o něco slabšímu nominálnímu kursu, například v porovnání s loňskem, nyní snáze čelí důsledkům chabého výkonu Německa, případně slabého růstu české ekonomiky.

Tvrzení, že koruna povážlivě slábne nebo že je příliš rozkolísaná, tak neobstojí. Koruna neslábne, reálně je tomu právě naopak. A její rozkolísanost představuje tlumič, díky jehož existenci se ekonomika nemusí přizpůsobovat jinak a jinde. Klíčovým důvodem, proč všechny země, které platí eurem, vykazují vyšší míru nezaměstnanosti než Česko, je právě to, že se mnohé z nich musí přizpůsobovat okolnostem „jinak a jinde“, tedy třeba právě na trhu práce. Když nemůže oslabit měna – protože je v rámci sdílení eura nutně fixována –, oslabí tedy trh práce. Tudíž vzroste nezaměstnanost. (24.2.2024)