František Němec: Paní nemá důkaz

Ještě za svobodna měl pan Melezink velikou lásku, ale ta se mu provdala za jistého pana Čečelce. S ranou v srdci se oženil také pan Melezink. A léta ubíhala a jednoho dne se pan Meleznik dověděl, že paní Čečelcová ovdověla. Pan Melezink najednou začíná prodlévati mimo domov a paní ponuře přísahá, že jakmile objeví tu ženskou, která jí odvádí muže, uvidí svět, jak s ní zatočí.

Tak se stalo, že jednoho dne zazvonila u dveří paní Čečelcové dáma projevující zřejmé rozčilení. Paní Čečelová hodlala dveře rychle přirazit. Pravila, že není na nikoho zvědavá a že těch pár let, co jí ze života zbývá, doklepe už sama, netouží po kamarádkách a nepřijímá návštěv. Ale jednak se neznámá tvářila přívětivě, jednak držela nohu mezi dveřmi, takže paní Čečelové nezbylo, než ji vpustit.

„Sem Melezinková,“ pravila dáma chraptivě. „Můj dycky říká: Čečelice byla moje velká láska! Tak se jdu na vás podívat!“ „Co na mně vidíte?“ míní Čečelcová a kryje si pozorně záda, nespouštějíc zraku z paní Melezinkové. „Jsem ženská jako všecky jiný! Co bylo – to bylo. To už snad ani nejni pravda! Von se jmenoval Valentýn, že jo?“

„Nedělejte blbou!“ odpověděla paní Melezinková měkce. Neboť, jak tvrdí, přišla s nejlepším předsevzetím urovnat věc v dobrém. „Můj muž se jmenuje Pepa!“

Drsný výrok paní Melezinkové spolkla Čečelcová s přívětivostí lidí, kteří se neradi hádají, a zdvořile odpověděla: „Ale jděte! Tak von se jmenuje Pepa! No, vždyť už jsou to leta, co jsem ho neviděla!“

A poněvadž se jí zdálo, že Melezinkové kouká zpod pláště pohrabáček, hodlala se nenápadně dostat k truhlíku, aby měla taky něco v ruce. Ale Melezinkouvá, zdá se, vytušila její úmysly a zastoupila jí cestu.

„Jakýpak leta!“ pravila temně. „Vy ste teďka vdovou, paní Čečelcová, že jo?“

„No a co má bejt?“ odpověděla vdova. Byla odhodlána nedat se jen tak lehce. „Vdova je něco špatnýho?“

„Totiž…“ zamyslila se Melezinková, „přijde sem kolikrát cizí ženatej mužskej a pak ani není, kdo by ho vyhodil! Co?“

Čečelcová viděla, že jde do tuhého. „Jemináčku,“ zaúpěla, „to se mejlíte. Něčeho takovýho bych nebyla ani schopna! Vždyť bych nebožtíka musela pořád vidět před sebou. Vždyť by mě to muselo žrát a musela bych se zbláznit. Jenom se nebojte, von můj nebožtík si mě dovede uhlídat!“

Melezinková zakolísala. Ale pak zavrtěla hlavou: „Ba ne – tomu nevěřím! Tadyhle člověk je živej a nestačí si toho svýho uhlídat. Což teprve… Kdepak – nic mi nepovídějte…“

To se ví – jak jinak to mohlo dopadnout. Paní Melezinková klopí před soudem provinile hlavu a domlouvají jí: „To nelze, paní, takhle vyvádět! Vždyť vy ani nevíte určitě, zda váš muž doopravdy u té paní někdy byl! Že se znali za svobodna, to přece ještě není žádný důkaz!“

Čečelová tomu spokojeně naslouchá a přitakává: „Tak jest, pánové! To přece nejni žádnej důkaz! A nemyslete si, že by ke mně chodil, kdyby doma nebyl nešťastnej! Šak von vždycky když přijde, řekne mi svý. A já, abych tak řekla, leju balzám do jeho ran, poněvadž von to potřebuje!“

Několik párů očí se užasle rozšířilo. Čečelcová nechápavě hledí a pak míní: „Co, prosím vás, koukáte? Však von kdyby to nepotřeboval, tak by ke mně nechodil!“

Jářku – paní Melezinková bude mít polehčující okolnost! Kdo by to byl řekl, co?

František Němec  Paničky  a dámy, nakladatelství Svoboda 1973