Hezké léto

Milí návštěvníci webových stránek. Do 14. července budou stránky bez nových příspěvků. Důvod je prostý, po třech letech práce jsme se rozhodli na pár dnů vysadit a přemýšlet, jak je udělat zajímavější a současně přinášet co nejvíce užitečných informací. Děkujeme za přízeň a přikládáme něco pro zasmání.
 
Přijme se svobodný pán na byt
„Je ti, holka, dvacet let, je čas, abys pomýšlela na vdavky,‘‘ řekla jednoho dne vdova Marie S. své dceři Slávce.
„Tobě se to, maminko, řekne, ale ženiši dneska nevisí právě na každém rohu. Měla jsem už tři známosti a vždycky se našla jiná, která mi hocha přebrala…‘‘ vzdychla si smutně Slávka. „Já vím, že to tentokráte dopadne zase tak.“
„Jen se neboj, Slávinko, když já to vezmu do ruky, už ti neuteče. Neboj se, já v tom dovedu chodit. Vy, mladá generace, jste takoví ztřeštěnci. Musíš si vybrat pravého a hlídat ho, obklopit ho nástrahami tak, aby se k němu žádná jiná nedostala. Nech to jen na mně.“
A Slávinka kývla. Pozorovala pak maminčiny přípravy.
Paní S. pěkně upravila pokoj, ve kterém nechala jen jednu postel, druhou přenesla do kuchyně.
„Budeme obě spát v kuchyni, pokoj pronajmeme …“ rozhodla krátce. A hned příštího dne objevil se na vratech domu nápis: „Zde se přijme mladý, slušný, svobodný pán na byt, po případě i stravu…“
Dům je pěkně na ráně a tak se přihlásili jeden, dva, tři zájemci. První se nelíbil mamince, druhý zase dceři. Ale na třetím se mlčky shodly. Byl to montér, asi pětatřicetiletý, dobrého zevnějšku. Slávka tvrdila, že je trochu starý, ale matka ji krátce odbyla: „Aspoň to není žádný ztřeštěný blázen, a když si něco začne, bude to myslit doopravdy…“
Montér se ráno slušně nasnídal, v poledne s chutí naobědval a večer se držel doma. Vypil jeden nebo dva džbánky piva, pobesedoval s matkou i dcerou a chodil časně spat. „Je to člověk k pohledání,“ tvrdila matka, a Slávinka se dala přesvědčit. Koupila si dvoje nové šaty a sama mu přistrojovala stůl. Montér uměl zajímavě vyprávět o svých zkušenostech, o zaměstnání, které miloval, i o zkaženosti dnešního světa. Slávinka nevěděla, ani jak – ale náhle se do něho zamilovala.
Ráda by hladila jeho ruce s uzlovitými prsty. Ráda by mu hrábla do vlasů, ve kterých se tu a tam již objevovaly stříbrné nitě. Bez říkání večer běhala pro pivo a na talíř mu kladla nejlepší kousky masa. Občas se k němu naklonila hodně zblízka, aby si přece všiml jejích hezkých očí i svižné postavy.
Ale montér byl rozvážný člověk. Raději hovořil s matkou o věcech světa, než aby zapřádal s dcerou rozhovory o lásce. Slávka občas tedy odcházela z domova. Snad se zeptá, kam šla, snad začne trochu žárlit. Ale montér neučinil ani to, ani ono.
Vybral si snad už jinou, uteče mi jako ti tři předcházející? Maminko, maminko, vy jste přece říkala, že ho přidržíte tak, aby neutekl!
Matka jen krčila rameny: „Holka, zázraky se nedějí, kdo ví, jak se věci vyvinou.“
Slávka si občas poplakala, ale koupila si ještě jedny šaty a vypůjčila si od kamarádky předpis na nejsladší moučníky. Sama montérovi spravila prádlo a pečovala o jeho ponožky. Stala se z ní Marta pečlivá. A netušila dlouho, kdo je onou biblickou Marií, které lepší stránku vybrala sobě.
Až jednou došla k trudnému poznání. Vrátila se z procházky domů. V kuchyni nikdo nebyl, jen z pokoje k ní zazníval tichý šepot. Dveře byly pootevřeny. Nahlédla do nich a rázem pochopila, proč si jí montér nevšímal: Seděl s její vlastní matkou u stolu, hladil ji po rameni a říkal, že ji má strašně rád. A matka se nebránila, matka neprotestovala. I jejích čtyřicet let ještě toužilo po lásce, po muži, po společenství, které je přirozeno každému člověku.
Slávka se od toho dne uzavřela do sebe. Neřekla matce, čeho byla svědkem. Jen přestala péci moučníky a spravovat montérovi prádlo. Myslila si: „Zapomenu a bude mi dobře.“
Ale, jak zle zapomenout, když ten, který měl být jejím manželem, pojednou počal toužit po místě otcovském? Matka se trochu styděla, bála se svěřit to dceři, bylo to všechno tak neuvěřitelné, nepochopitelné, hle, pro dceru chtěla připravit štěstí a nyní sama ji o ně okrade.
Montér netušil, co se děje v nitru obou žen. Byl to opravdu poctivec, který si najal bezelstně pokoj a stejně bezelstně se zamiloval do té, jež se mu zdála věkem bližší.
A proto tím hroznější bylo překvapení, když jednoho večera při návratu z práce zastaven byl nenápadným mužem a odveden na policii.
Byl obviněn, že odcizil Slávce S. z uzamčené skříně zlaté hodinky a šperky v ceně dvou tisíc pět set korun. Zapřisahal se svou nevinou. Ukázal na svých pětatřicet let, které nebyly zkaleny ani jednou skvrnou. Proč by najednou kradl hodiny dívce, jejíž matku miluje?
Byla učiněna prohlídka v bytě. S. Slávka byla ještě jednou vyslechnuta. A děvče, stejně poctivé jako montér, jen láskou i žárlivostí popletené, nakonec propuklo v pláč. Chtělo se pomstít, krádež nastrojilo samo, hodinky a šperky si schovalo u kamarádky a učinilo trestní oznámení.
Montér byl očištěn, ale jeho hrdost byla krutě zraněna. Konečně pochopil, co se to vlastně s ním dělo. Zřekl se matky, odstěhoval se – a Slávka S. octla se před trestním senátem pro zločin křivého obvinění. Kajícně se ke všemu přiznala a dostala tři měsíce těžkého žaláře, ovšemže podmíněně.
 
Na dědečka jdou mdloby
V Praze je jedna restaurace, která pamatuje lepší doby. Tentokrát ji vedl mladý muž, který měl mnoho nápadů, mnoho energie i chuti do práce. Dnes ji vede sedmdesátiletý dědeček. Je to tentýž mladý muž, který zatím zestárl. Nápady se vyčerpaly, energie otupěla a chuť do práce, nu, jakápak v sedmdesáti letech chuť do práce? Restaurace kráčí s duchem času let devadesátých. Žije tu vepřová, knedlík, zelí, zatím co svět si žádá masa opékaného na rožni a pomfritů. Vládne tu praženka, zatím co poctivý poplatník touží při nejmenším po polévce á la reine. Moučníky se nevedou a černá káva se uvaří ráno a do večera se ohřívá. Ubrusy vydrží třeba čtrnáct dní a ubrousky jsou hříšný přepych. Jídelní lístek se píše na černou tabuli a jinou reklamu pan restauratér popírá. V neděli býval větší obchod, ale i to upadlo, neboť jeden číšník nestačil hosty obsloužit a ti proto uraženi odcházeli ke konkurenci. Ale starý pán vzpomíná devadesátých let a vidí v nich nejzářnější příklad obchodní zdatnosti a podnikavosti. Občas ho navštíví přátelé a pokoušejí se radit. Starý pán se zlobí: Má přece zdravý rozum, co mu budou ti mladí cucáci vykládat?
Bývala to výletní restaurace. Chodívali sem důstojní otcové na svých patnáct nedělních piv. Vraceli se pozdě domů z výletu, manželky je vezly na kočárcích, zatím co děti cupaly pěšky. Tenkrát pan restauratér dovedl vydělávat. Že dnes už nic netrží? On že je vinen? Doba za to může, že mu před okny drnčí tramvaj a výletníci chodí pít do přírody pět kilometrů vzdálené. Kdyby šlo něco podnikat, podnikal by…
Tak jednoho dne zase dumal nad nešťastnými obchody a ničivou dobou, když vešel do restaurace jeho dobrý přítel. Hovořili chvíli a už zase ten přítel jako vosa začal dorážet: „Pane, pane, kdybyste to trochu rozhýbal, dal nějaký inserát, obnovil nábytek, vzal mladého kuchaře a šikovné číšníky, hned by se všechno hnulo – ale, co chcete od takového mdlého obchodu…“
Dědeček se zamračil a host se odporoučel. V deset hodin se objevil synovec a zase jako na kolovrátku zpíval:
„Doba si žádá mladé energie, síly, Bože, kdybych já měl takový obchod, zlatý důl bych z něho udělal, ale při tomhle mdlém tempu…“
Dědečkovi se hnula žluč. Co si lidi nevymyslí: mdlý obchod, mdlé tempo – „tady máš, kluku, padesátikorunu, beztoho na ni čekáš, a už ať jsi venku…“
Bylo poledne. Slavnostní doba. Sejde se pět hostů, kteří zůstali věrni obchodu a chodí denně na oběd. Přišel první, druhý, třetí, čtvrtý a konečně se objevil i pátý, poslední. Pan restauratér mu přišel složit svou poklonu. Host ponořil lžíci do polévky, ochutnal ji, zkřivil ústa a prohlásil vztekle:
„Má mdlou chuť…“
Dědeček vzpomněl na tisíce pražských tatíků, kteří na sklonku století jedli jeho polévku a byli šťastni. Byli ohniví, zpívali a pili. Tenhle chlap si dává k obědu sodovku a polévka je mu mdlá?
„Pane, vy jste u mne uličník…“ prohlásil třesoucím se hlasem.
Host vyskočil a s ním i ostatní jako jeden muž. Starý pane, pamatujete se!
„Mizera chlap jste, dám ti pár facek, ještě ti teče mlíko po bradě a už chceš rozumět polívkám…“
„Já vás budu, pane, žalovat…“ pravil host, oblékaje si kabát.
„Jen si žaluj, žaluj, každej člověk se zdravým rozumem musí poznat, že jsi uličník…“
Starý pán si ulehčil a byl několik dní šťasten, i když obchod klesl o pět obědů denně. Ale pak přišla obsílka a soud. Bylo prokázáno, že se urážek dopustil, ale pan soudce mu milosrdně uložil padesát korun pokuty nebo čtyřiadvacet hodin vězení podmíněně. Byly tu polehčující okolnosti.
Za několik dní dostal starý pán rozsudek písemně. Chtěl si lehce povzdychnout a listinu odložit. Ale když již dočetl do konce, ruce se mu zaklepaly a zařičel. Neboť četl: „Obžalovanému polehčovalo částečné doznání a mdlý rozum.“
Pod pojem mdlého rozumu podle § 264a) lze zahrnouti ovšem mnoho různých okolností, které neznamenají, že by snad byl obžalovaný choromyslný. Ale starý pán slyšel, jak z pípy ukapují jedovatá slova: mdlý obchod, mdlé tempo, mdlá chuť a – mdlý rozum. I soud, tedy i soud? Viděl, jak se mu známí smějí: „Vidíš, když jsme ti to říkali, tak jsi nevěřil – a teď to máš černé na bílém od soudu.“
Starý pán se rozhodl, že to vezme pořádně do ruky.
Podal na pana soudce žalobu pro urážku na cti. Dokazoval, že polehčující okolnost, kterou mu soud tak laskavě přiřkl, mu bude hrozně škodit mezi přáteli. Mít mdlý rozum, kdo to jaktěživ slyšel? Málokdy se stává, že si obžalovaný stěžuje na soud, že k němu vlastně byl laskavý. Ale soud musil o žalobě rozhodnout. Ovšem, že pana soudce zprostil, nebo obžalovaný postupoval správně a použil onoho výrazu z důvodů úředních.
Starý pán se odvolal ke krajskému soudu na Pankráci. A tam znovu musil slyšet, že soudce je nevinen.
Mdlý rozum už mu nikdo nevezme. Starý pán umdlévá. Už je mu všechno cizí. V devadesátých letech lidé si na polévky nestěžovali a jen ženám občas bývalo mdlo; tenkrát to bývalo v módě.
 
Žárlivost na stará kolena
Když člověku táhne šedesátka, zmocňují se ho divné záchvaty: Někdo lituje promarněného mládí a honem by to chtěl dohnat. Jiný si vzpomene, že ještě v něm nevyhasl žár srdce, zapudí starou ženu a vezme si dvacetiletou, která ho rychlým tempem dožene ke hrobu. Třetí zase se bojí, že zchudne a zemře hlady, proto začne šetřit jako blázen. A čtvrtý konečně chce napravovat lidské chyby, podezřívá celé okolí ze špatnosti a to, co v mládí sám tropil, teď přičítá jiným.
V Karlu Joštovi (ve skutečnosti se jmenuje jinak) soustředily se k nastávajícím šedesátým narozeninám všechny tyto vlastnosti ve vzácné symbiose. Zatoužil po mnoha penězích, aby mohl ke stáru něco užít. Líbí se mu mladá děvčata a na svou dvaapadesátiletou ženu nevraží. Nejraději by ji z domova vyhodil. Proč vlastně se dřív nešetřilo, aby stáří mohlo být klidno v zajištěnosti? Jistě se peníze vyhazovaly, kdoví, kdo všechno se přiživil…
Chodí Jošt kolem své ženy jako bubák, dívá se jí po účesu, zdá se mu, že má pěšinku docela jinak než dříve, komu pak se chceš líbit, jen to řekni, mně jistě ne, já bych ti za to nestál, já jsem se na tebe jenom musil dřít, aby sis žila…
Jošt vztekle práská dveřmi, usedá ke svému stolu, vezme tužku do ruky a počítá, co jako montér za celé manželství domů přinesl peněz: Sečte týdenní mzdu na měsíce, měsíce na léta – a najednou se mu vyhoupne před oči přímo příšerná suma devadesáti tisíc K, která musila zbýt. 90 000 K vydělal těmahle rukama a co z nich dnes má? Kdyby měl devadesát tisíc, mohl by si postavit dům a žít jako pán. Ale nemá ani krejcar. Nosil groše domů, dával je ženě a ta je rozházela.
„S kým jsi je rozházela, pro koho si češeš tu pěšinku? Jen to řekni, dávala jsi peníze milencům, devadesát mých tisíc jsi rozházela, devadesát tisíc jsem vydřel a tobě dal, ty…“
Stařecká nenávist v něm vyvřela. Vrhl se na družku svého života a ztloukl jí, zahrnuje ji nejošklivějšími nadávkami.
„Nikdy jsme žádných devadesát tisíc neměli…“ šeptala, aby ho usmířila.
Ale Jošt prohlásil: „Já tě stejně voddělám…“
Paní Joštová si to rozmýšlela. Takovýhle starý nikdy nebyl. Peníze nevyčítal, ani ji z nevěry nepodezříval. Mění se stářím. Nikdy ji před tím neuhodil. Copak kdyby svou výhružku myslil vážně? Udala věc policii.
Šedesátiletý Karel Jošt byl postaven před trestní senát pro zločin veřejného násilí nebezpečným vyhrožováním.
„Utratila mých devadesát tisíc korun,“ hudroval před soudem.
Ale ta dobračka Joštová už zase našla duševní rovnováhu:
„Von je trochu trhlej, slavný soude,“ říkala dobrácky, „to musí bejt přece každýmu jasno, že jsme nikdy žádných devadesát tisíc korun neměli…“
Měla svědčit proti vlastnímu muži, kterému stáří trochu změnilo mentalitu. Měla ho přivést do kriminálu? Ne, to si nevezme na svědomí. Použila dobrodiní zákona a vzdala se svědectví.
Jošt byl osvobozen.
Je mu šedesát let; vy se usmějete: To přece ještě není žádné stáří. Vidíte – a přece dovede zlobit.
Z: Josef Trojan Lidičky před soudem, 1939