Hned po tolerančním patentu se na Jilemnicku přihlásila desítka všeho obyvatelstva k evangelictví. Tento vysoký poměr překvapil úřady. Správce panství, po něm královéhradecký biskup a nakonec vybraný děkan, který byl znám osvícenským smýšlením a uměl s lidmi jednati, horlivě usilovali, aby se nekatolíci zase vrátili do lůna církve. S každým evangelíkem byl psán protokol. Jan Škoda z Křižlic vypovídal: „Juž můj praděd byl pro víru vyhnán do Sas, kdež mám krevní přátele. A já jsem také té víry, protože se nám Písmo bralo.“ Matěj Zelinka řekl: „Já jsem evangelík rozenej a zdědil jsem Písmo po mém otci. A že jsem ho schovávat musel, tak mně ho myši snědly. A k tomu: že nám nechtěli pod obojí podávat.“ Václav Nikl z Valteřic uvedl: „Otec můj byl evangelík a rok seděl pro víru. A potom i taky pracoval. A taky můj předek na mým statku pro víru zběhnul. Já mám svatou bibli, která juž 207 let stará jest a je mnoho v ní přeštrejchnuto.“
Kde bylo evangelíků na jedno sto rodin, mohli si pozvat svého kazatele a učitele i stavět modlitebnu. Ale horáci byli pět čtvrtí roku po tolerančním patentu bez duchovního správce. Tkadlec Janata z Hrabačova šel až do Vídně k císaři se žádostí o pastora. Obstaral si její překlad do latiny a také ji dostal do císařské kanceláře. A když přišel jako duchovní Slovák z Trenčína, mohl vycházet jen v průvodu několika mužů, neboť po něm katolíci házeli kamením, posmívali se mu a mečeli. Své mrtvé museli evangelíci pohřbívat na polích a v zahradách. Aby mohla být pochována dívka v Jilemnici, muselo být voláno na pomoc vojsko až z Jičína a z Hořic. I stavba jednoduchého chrámu bez věže, bez zvonů, byla mařena všemi způsoby. „Co se za denního světla udělalo, to zase papeženci snažili se v noci zbořiti; práci a materiál všelijak kazili a neřádem zakydali, ale za pomoci Boží se to přece 1785 ke konci šťastně přivedlo.“ Tak si zapsal štvanický písmák Josef Kadavý. To byl katolík, přestouplý r. 1821 se dvěma syna a pěti dcerami k náboženství evangelickému. Jak těžká byla k tomu cesta, vypravují tyto jeho řádky:
V roku 1819 dne 19. máje začal Josef Kadavý z Dolních Štěpanic č. 69 své katolické náboženství na evangelické měniti. Nežli svého cíle došel, dřív on o tom dva roky pracovat musil. 84 aksamů vydržeti musil, jeden vždycky dopoledne a druhý odpoledne míval. Aksamírovali kněží, farář a kaplan. Ale ve všem mně pomáhal milý Bůh.
Milý příteli, kterýkoli toto čísti budeš, vypraviti tobě nemohu a sotva bys tomu uvěřil, jak mi to velmi mnohou a těžkou práci způsobilo, když jsem z pěkného, pěkného pravím, duchovní tmy Babylona do království pravdy a světla přijíti a jeho se účastným státi chtěl. Někdo si pomyslí anebo snad i řekne: Když to tak těžko a pracně přichází, odstoupiti od katolického náboženství, proč jsi tedy raději při něm nezůstal? Na to dávám tuto odpověď: Tak to míti chtěl nás dobrotivý Bůh a tak to býti muselo!
Od vydání tolerančního patentu r. 1781 tu v našem okolí přes 30 roků žádný v náboženství změnu neučinil. Tak to duch tohoto světa uhladil a ukolébal! Suď tedy, že toho již byla důležitá potřeba, aby se způsob této duchovní práce zase obnovil. Proto v tyto snad již poslední časy laskavý Bůh příklad jiným ukázal na těchto svých, ač u světa nepatrných, nástrojích a k následování jich tudy ponoukl.
Ačkoli pak, milý čtenáři, Josefovi Kadavému jak světská, tak ještě více duchovní vrchnost v cestě stály, přece nade všemi odpory zvítězil a nejen on sám toliko, ale i se synem Josefem, též Johanem a s dcerou Marií, Kateřinou, Anežkou, Františkou a Veronikou od římskokatolické víry odstoupil a k evangelickému náboženství podle augšpurské konfesí r. 1821 dne 8. února přistoupil.
Tu pak potom se stalo, že hledíce na to mnozí a vidouce, že jest již cesta prokleštěna, která před tím tuze zarostlá byla, neboť se po ní dlouhé časy nechodilo, a průchod že již jest od římskokatolické víry otevřen, hned množství jich Josefa Kadavého v patách následovalo. Jsi-li milý čtenáři, žádostiv o tom se přesvědčiti, jdi do křižlického pastorátu a tam tobě složení listové dokáží, kteréž tobě dvojctihodný pan pastor poukáže.
Neboť každý, buď ona, nebo on, pravím každá osoba, která se od náboženství katolického oddělila a 42 dní cvičení u katolického faráře vydržela, tam v Křižlicích ve farním domě má svůj list aneb povolání složené, jež od krajského úřadu obdrželi. A mezi těmito listinami shledáš, milý čtenáři, že Josefa Kadavého ten nejprvnější list jest.
Než to také, milý čtenáři, věz, že každá osoba, která potom odpadla, 42 dnů se ve farním domě cvičila, ale Josef Kadavý, ten jakožto začátečník a snad také za pokutu, 84 aksamů vydržeti musel.
*
Jsou vzpomínky na doby ještě mnohem starší, na rušná léta pobělohorská. Staroveský Fr. Housa zachoval paměti starou tradici: Nováků statek ve Starý Vsi měl na počátku XVII. století jistej sedlák Tůma, kterej se menoval Novák, protože byl do vsi přistěhovalej. To meno už jeho rodu vostalo. Von rozdělil grunt dvoum synům, Adamoj a Václavoj. Václau si postavil novej dům, co je dnes číslo 33, a ved obchod s vobilím a s přízej. Byl svobodnej, eště dyž po bělohorský bitvě vobraceli evandělíky zas na pravý křesťany. Jeho brater, co měl starej dům po tátoj, ten, co se dnes říká u Končalů, byl už katolík, ale Václau se přemluviť nedal, dyž je tá reformační komis v zejmě do Semil vobelala.
A tak to ňákou chvíli spalo. Až k podzimu umřel hospodář u Vojáků na druhý straně, kterej byl taky kacíř. A že takovej tenkrát nesměl míť křesťansej fúnus, ani ho nesměli pohřbiť u kostela, zakopali ho v hájku nad domem. Nad hrobem promluvil pár slou a přečeť ňáký evandělium Václau Novák, kterej byl taky trochu ňákým písmákem. A to oznámila ňáká dobrá duše do Semil a vrchnost poslala pro milýho kazatele oddíl vojáků.
Toho dne pásly děti Václavova bratra kdesi vejš nad stavením dobytek a všimly si ňákýho bleskotu mezi stromovím ve křibě. Dívaly se, co to, až poznaly, že se to lesknou helmy a plechy na prsouch vojáků. Děti znaly asi z vypravování rodičů příčinu příjezdu vojska a napadlo je, kam mají asi namířený a běžel nejstarší hoch strejce varovať. Ten měl právě zadělaný na pečení chleba. I vyved z maštale koně, vytáh z truhly punčoch s penězi, sed na koně, poděkoval hochoj a dal se kerčouskou cestou tryskem k terhovici. Dragouni, dyž přijeli eště s ňakým páterem, zmeškali se hledáním ho ve stavení. Marně ho potom v hájích za vrchy honili a hledali.
Dyž byli potom v Návarově Švédi, vyjela jich část na ňákou rekvisici po vsích. Srazili se V Pustejch s větším oddílem císařskejch a ti je porazili a zahnali na outěk. Ale dál se za nima nepustili a sami se kamsi uklidili. A za nedlouho zas je stíhal větší švédskej oddíl, ale nadarmo. A jak jel zpátky, přinutil pár staroveskejch sousedů k pohřbení padlejch. Bylo prej jich asi třiceť z vobouch stran. A mezi nima poznal Daniel Novák svýho umírajícího strejce Václava, kterýmu tenkrát dal vejstrahu před vojáky. Tejdě ho pochoval s jinejma padlejma nad potokem v Pustejch na Vitošově.
A ta živnosť po Vávlavoj byla kolik let prázdná, bez hospodáře, až přinutila semilská vrchnost Danielova syna na ní hospodařiť.
František Jílek Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
