Polní práce je hlavní živitelka lidu pod horami. Proti jiným krajům má posud v mnohém zvláštní ráz a těch zvláštností přibývá, čím dále hledíme do minulosti. Osmdesátiletý kmet Jan Zeman se vrací ve vzpomínkách k tomu, jak to ve Stanovém vypadalo za jeho dětství. Vlastní Zemanovo hospodářství bylo veliké; polí, luk a lesa mělo 132 korců. (Tři a půl korce se počítá na hektar). Dobytka hovězího mívali Zemanovi kolem 30 kusů; k tomu ještě chovali 10 koz. To je dobře mít na mysli, chceme-li správně rozumět, co nám starý pamětník vypráví svým rodným nářečím.
„Táto, teď se bily hodiny, stávej, je pět!“ Selka stala nejdřiu. Rozkřesala do troudníku jisker a vod těch rožavěl se troud. Vzala připravenou a dřiu v siře namočenou tříšku a sterčila ji do troudníku. Ta hned chytila a hořala. Vod ní rozsvítila louč a sterčila do rohatinky. V seknici bylo hned světlo. Pak rozsvítila druhou louč a šla do černý kuchyně zatopiť. Nejdříu bidlema nastrkala perskem do kamen suchej chrůst a zas bidlema hořicí louč do chrůstu. Dyž ten hořal, nakladla bidlema na chrůst polínka. Pak přistavila k vohni hernec s vodou na kyselo a hernec se zelím. Potom v sednici naházela do trouby v kamnech bandurů.
Zatím sedlák zbudil na zemi spící chasu. Děti nechal ešče ležeť. Dyž šickni stali a se voblikli, tu se nad škopkem studenou vodou vomyli a jedním utěrákem utřeli. Pak se taky jedním řebenem učesali. Děuka vzala plechovec a cezáky a šla do chlíva, podojiť krávy. Pacholek šel kermiť a pucovať koně. Sedlák před snídaněj ešče zbudil děti.
Diž byla snídaně uvařená, selka dala na stůl mísu s uvařeným zelím a drobek másla vomaštěný. Pak vokolo mísy nasypala pečánků. Tu zavolala děuku a pacholka k snídani. Šickni sedli vokolo stolu na lavici. Dyž přišel sedlák ke stolu, stali a se sedlákem se dohromady hlasitě pomodlili. Dyž snědli bandury a zelí, přinesla selka ešče kyselo a nalila ho do iný mísy s nadrobeným chlebem. Kyselo jedli taky ze společný mísy vžicema.
Po snídani selka vomyla mísy a vžice a dala do police. Sedlák, pacholek a vodrostlej syn šli do stodoly mlátiť voves. Děuka a selka v sednici přadly. Za chvíli přišel sedlák do sednice a huboval: „Čert ví, co ten pacholek ďál! Ukroutil v cepu vošitku. Musím dáť novou. Nová bude stáť patnáct krejcarů. Než je chlap vydělá!“ – „Beztoho byla stará,“ poudá vod přádku selka. „Šak vy máte dycky šecko starý, dyž něco rozbijete nebo zkazíte,“ vodsek na to sedlák a šel zas do stodoly.
Dyž bylo asi jedenáct hodin, selka rozkřesala zas voheň a poudá děuce: „Dnes usmažím mouku a udělám buchty smažený a ančku hladkou (mléčnou polévku) k vobědu. Voni to šickni rádi.“
Před obědem přiběhly děti ze školy a jedno na mámu už vode dveří křičí: „Mámo, Tona Bartošu neuměl ve škoile amolanc!“ – „Šak ty ho beztoho taky neumíš.“ – „Oh né, já ho uměl, že, Hývo!“ vobrací se při tom na mladší sestru. „No dobře, a di do stodoly a řekni nim, že je voběd!“
Dyž šickni zas přišli ke stolu, dřiu než začali jísť, tak se jako vo snídani ve stoje pomodlili. Selka při modlení šukala eště u kamen a modlila se s sebou: „Buď vůle tvá – Hývo, dej na stůl vžice! – přiď království tvé…“ A sedla ke stolu taky.
Po obědě děti šly zas do školy, sedlák s druhejma do stodoly. Ve stodole poroučel pacholkoj, aby zamet mlat, že ten vymlácenej voves převějou. Potom že budou mlátiť šešel (jetel na semeno). Děuka v chlívě poklidila dobytke, selka umyla nádobí. Pak zas přadly až do večera. Ve stodole mlátili šešel až do smerčení.
K večeři selka vařila stejně jako snídani, jen někdy místo kysela byla ňáká poliuka. Taky někdy přišla na stůl vařená studená syrovátka, do kerý se nadrobil chleba. Po večeři šickni starší sedli ku přádkům a přadli při světle louče třá až do desíti hodin.
Dyž bylo po devátý, děuka nanosila do seknice slámy, rozestřela ji na podlahu a vo lavice vopřela vobrácený židle. Slámu pokryla režnejma plachtama, hodila pod hlavy podušky a dala pro pacholka na verch huňatou deku a ostatním peřiny. Taky přinesla místo nočníku do seknice škopek.
Blíž dveří leh na slámu pacholek, vedle děuka a vedle děuky nejmladší sedlákovo dítě a dál podle stáří vostatní děti. Sedlák se selkou ležali na posteli. Dyž šickni ráno stali, děuka svázala slámu do pobřísel a hodila ji do chlíva. Peřiny svázala do plachty a vynesla na dům (na půdu). Seknici zametla pometlem a tak to chodilo deň jak deň.
*
Nízká úroveň života na vsi do značné míry zaviněna nerozumným hospodařením. O jedné takové nesprávnosti píše otec stanovského pamětníka:
Když se na podzim obilí a otavy sklidily, dobytek se ráno napojil, něco málo nakrmil a vyhnal z chléva. Na poledne se nekrmil, ani nedojil. Teprve k večeru někdo šel a dobytek sháněl. Co škody bylo takovým pasením způsobeno na žitech a na lukách! Jednou mne a bratra Josefa poslal otec do končin se podívat, jestli tam není Jiříčů dobytek na žitě. „A jestli tam je, zažeňte ho do Pustejch!“ Vzali jsme si každý bič. Skutečně tam bylo na žitě, a bylo mokro! – 12 kusů dobytka. Hnali jsme ho nahoru k Peci, trhovicí k Jesennýmu, u Dolenských do panských lesů Pustých.
K večeru někdo povídá: Podívejte se, tamhle k Štěpánovům jde řada dobytka! My se díváme a vidíme, že je to dobytek Jiřičů a jde sám bez skotáka domů! Dosud to nepochopuji, jak ten dobytek odtamtud mohl domů trefiti, když nešel tím směrem, kudy jsme ho do Pustých hnali.
Některé selky pásly kozy i z jara na žitě. Tenkrát šel náš kozí sýr dobře na odbyt a dobře se platil, proto jsme chovali mnoho koz.
Já jsem učinil počátek s nepasením dobytka. Myslím, že jiní se ode mne nakazili. A nelituji toho. V zimě nebývalo mléka ani másla a stodoly napolo prázdné. Nyní je všeho hojnost.
*
To psal Antonín Zeman počátkem našeho století. Staří hospodáři neobdělávali totéž pole stále. Někdy je po sklizni nechali úhorem a do jara, do června a července na něm pásli, jak o tom zpívají národní písně, např.: Pásl Janko voly na zelném úhori. Teprve v létě připravovali úhor k ozimu. Někdy se úhořilo několik let, aby pole nevyhladovělo. Bylo totiž málo mrvy. Od koz se uskládalo hnoje, že by to vrána na ocase unesla, a umělá hnojiva, po horácku kosťouka, nebyla. Ale sedláci hleděli přesto zvýšit úrodnost svých polí. Antonín Zeman jezdil daleko pro odpadky při výrobě mýdla:
Při početí mého sedlačení vozil jsem štelovinu z Jilemnice, a to lánskou skalou; silnice k Vysokému ještě nebyla. Bylo to nákladné a dost obtížné, avšak při tehdejších obilních cenách se to vyplácelo. Roprachtičtí rolníci se mně smáli, že tak z daleka vozím hlínu, avšak asi po třech letech mně štelovinu vykoupili. Já pak koupil štelovinu u bělidla v Hrabačově, a i tu mně později vykoupili a přeplatili. Já se obrátil na Nový Svět; byla sice špatnější, ale lacinější a stála za tu cenu. Dlouho mně ji však nenechali a i tam mě přeplatili. Tehdá nebyla umělá hnojiva. Svárovský hnůj byl nejlepší a nejlacinější, ač mě stál každoročně 300 zl. Byl bych ho déle bral, kdyby ho nebyli držkovští rolníci přeplatili a mně vyrvali. Přivedli to s tím přeplácením tak daleko, že se nyní prodává ten hnůj na váhu.
*
Ještě z větší dálky měl hnojivo dolánecký Dlask. Pocházelo z Oppelsdorfu u Žitavy a nazývá je merkl nebo sirkové uhlí. Vydavatel Dlaskovských pamětí Fr. Kutnar se domnívá, že tento druhý název má původ od sirných pramenů, které vytékají z hnědouhelných dolů oppelsdorfských. Dlask napsal:
Roku 1837 jsem časně z jara na jetel nad školou posypal na celý kus pro 6 korců vysetý 16 sackých kchiblů aneb našich 13 korců sirkového uhlí aneb merklu ze Sacka z Oplstorfu. Ten tak dobrý oučinek dělal, že bylo dost dešťů, že sme před svatým Janem Nepomuckým na tejden měli dost co dávat koňům žrát, nebo jinde ještě nic neměli. Ten byl až černý.
*
Když se polí hledělo, přinášela hojný užitek, třeba jsou vysoko položena. Dosvědčil to zase Antonín Zeman:
V Polubném u kostela jsme v podzim každou neděli dva povozy okopanin prodali, totiž mrkev a dumlíky; za dvě hodiny byly za to peníze v kapse.
Zelí se prodávalo průměrně 1 kopa za 3 zl. Tenkrát Němci kupovali moc dumlíky. Jeden rok byly sázené za vrchy na lomenici a bylo jich tam 1100 soudků, plná světnice až po samý strop! Všecky se, jen k jídlu, do Němec prodaly. Jeden hostinský v Příchovicích z koupených u nás dumlíků jeden velký vybral a na odiv na stole po několik téhodnů ukazoval.
Roku 1881 jsem prodal máku 61 ¾ korce a utržil za něj 1547 zl. 52 kr. Až to někdy někdo bude povídat, že sedlák zde v horách udělal 62 korců máku, vysmějou se jemu, že lže. A přece to je a zůstane pravda!
*
Horský kraj má četné stráně a také ty musí být obdělány, aby bylo na chleba. Ale lijáky, o něž není v horách nouze, smeknou ornici, po horácku hlínu, s horních poloh a zůstane tam holá skála. Na té by nic nevyrostlo a je proto třeba vynést zase těžkou hlínu nahoru. To se dálo dříve zpravidla tak zvaným lanováním. Silnému provazu, stáčenému z pramenů, říkají horáci lana. Stávala 30 jednušek. Lanou dopravili náklad do vršků tak, že zarazili nejvýš na poli silný, okovaný kůl s kladkou a se železnými oky, kterými lana běžela, aby se nesmekla. Pak rozvinuli lanu a přivázali na každý její konec kolečko, vozidlo s jedním kolem, kterému říkají kotouč nebo kortoč. Dole se kortoč naložil a pak ten, kdo byl nahoře u prázdného kolečka, táhl vší silou dolů a tak vytahoval břemeno do výše. Obyčejně pomáhali ještě dva tahouni, kteří se uchopili krátké příční žerdi, připevněné k laně. Jan Zeman vylíčil živě tuto práci takto:
Hospodářovi vstávali jako obyčejně v pět hodin. Za chvilku táta vzbudil děti. Máma vařila snídani. Když už ji dovářela, otevřely se dveře u sednice a připadal se Pačťák. „Dej Pánbů dobrýtro! Tak vám du pomoct tu hlínu vozíť.“ Hospodář Pačťáka přivítal a povídá mu: „Tak si sedni na lavici, než máma dovaří snídani! Po snídani se vypravíme do končin, čeká tam na nás kus dřiny.“ „I té já jsem, hospodáři, zvyklý.“ Hospodyně dovařila snídani, nasypala na stůl pečánky a doprostřed dala mísu se zelím. Všickni sedli ke stolu, pomodlili se a hned se dali do jídla. Když snědli zelí s brambory, dala hospodyně na stůl ještě místu s nadrobeným chlebem a nalila na ni z hrnku kysela. Při jídle hospodář poroučel, co bude každý dělat. „Ty, Vašku, tuhle s Josefem, - Pačťák byl jen příslotek, - budete vozit na kortočích! Ty, Vojto, budeš pomáhat tahat! Jestlipak, Vašku, máš všecko připraveno?“ „To mám! Všecko je na mlatě na voze, jen voly zapřáhnout. Chybí jen kus nějaké šňůry na svázání lany, kdyby nám při vožení praskla. A kdo bude druhý pomáhat tahat?“ „Dobřes vzpomněl, Matouši! Než vyženeš dobytek, skoč tuhle do chalupy, jestli by nám Franta přišel pomoci tahat.“ Když bylo všecko naporučeno, co kdo má dělat, Vašek s Vojtou šli zapřáhat voly. Když zapřáhali, povídá táta: „Tak spánembohem, Vašku, jeď my ostatní půjdeme pěšinou.“
Když přišli a přijeli do končin, kde se říkalo (Nad lohovou mezej), počali všickni skládat s vozu nářadí. Potom poručil táta Vaškovi a Pačťákovi, aby vzali s sebou železný sochor, jeden silný a dva slabší kůly a dřevěnou palici. Sám nesl kladku a provazy. „Vojto, než zatlučem do země kůly, zatím zapřáhni voly do hakovištěte!“ Když to všecko vytarabili nahoru na břilu, poroučí zas táta: „Josefe, tuhle udělej nejdřív hodnou díru železným sochorem, aby nám kůl vlezl hodně hluboko do země! Ty, Vašku, přichystej silný kůl a palici!“ Ve chvíli byla díra hotova a kůl do ní špičkou strčen. Tu začal Pačťák palicí na kůl tlouci. Zatím Vašek udělal železným sochorem ještě dvě díry pro menší kůly. Jak byl silný kůl něco přes loket do země zatlučen, povídá hospodář: „Josefe, už přestaň tlouci a teď zatluc ty menší kůly!“ Díry pro menší kůly byly každá nad silným kůlem asi čtyři lokte a trochu stranou. Když byly všecky kůly zatlučeny do země, hospodář je sám ztuha dohromady svázal provazy. Na silný kůl přivázal kladku, protáhl ještě skrz kladku lano a povídá Pačťákovi: „Ty tady počkej a my zatím dole šecko připravíme k vožení.“ Když táta s Vaškem sešli dolů, poručil Vaškovi, aby s Vojtou zhukoval pár brazd, aby se nemusilo tolik kopat.
Hakování úlehle šlo však nekale. Drny byly velké skoro jako lavice. Pár brazd bylo zhakováno a tu jim přišel pomáhat Franta chalupský: „Pomáhej vám Pánbů!“ Všichni odpověděli: „I dejž to Pánbů!“ Vašek ještě doložil: „Kalí lidé taky pomáhají.“ „No, vždyť vám jdu taky pomáhat,“ řekl nato Franta.
„A teď do práce!“ poroučí zas hospodář. „Vašku, zapni na kortoč lano a my budem nakládat nejdřív drny.“ Když byl kotouč plný, Vašek houkl nahoru na Pačťáka, aby už táhl. Pačťák a Franta chytli lano a táhli dolů, jen co mohli, takže byli v minutě dole a Vašek s kortoučem nahoře. Vašek nahoře vypjal lano a dovezl drny kus dál. Když drny z kortouče vysypal, jel zas k lanu, zapjal je na kortouč a s tahounem Vojtou táhli na lano Pačťáka s druhým kortoučem nahoru. A teď to šlo rychle! Prázdný kortouč dolů a plný nahoru.
Když tak asi dvě hodiny vozili, povídá táta: „Teď si chvíli oddechnem a sníme každý kus chleba, abychom měli zas trochu síly.“ Při odpočinku šeptá Vojta Vaškovi.: „Až zas budem nahoře, popadnem Pačťáka do klusu. Ten bude ty nožišťata čemesně překládat, aby ho lana nestrhla na nos.“
Po odpočivce začali zas jezdit. Nejdřív byl nahoře Vašek s Vojtou. Vašek vysypal kortouč hlíny a zapjal lano. „A teď do toho!“ povídá Vojta. Nejdřív se opřel do šandy Vašek tak, že to kortouč zvedlo do výšky a Vojta vzadu táhl za lano tak, jak jen mohl. Skoro dolů utíkali a na druhém konci lana Pačťák běžel s kotoučem nahoru. Když se na kopci potkali, co kozel nechtěl mít, lano najednou prasklo! A teď ty nehorázné kotrmelce! Pačťák sebou hňáp na záda a kortouč s hlínou vletěl na něj. Vašek s Vojtou letěli veliký kus; Vojta kozelcoval i s přetrženým lanem. Nejdříve vstal Vojta a držel si nos. Po něm Vašek a omakával si rameno. Naposled se vyhrabal zpod kortouče Pačťák a držel si koleno. Při tom nadával, až se hory zelenaly. „Vy sakra kluci, co jste mně to provedli, vždyť nemůžu ani na nohách stát! Mám koleno potlučené!“ Všichni už byli na nohou, Vojta s Vaškem se všemu jen hyzlili, že měli toho žertu taky dost. Teď zahromoval dole táta: „Vy ztřeštěnci, co jste se tak zjačnili? Já třměl strachy, když ti kluci tak letěli dolů. To by ani divousi tak neletěli. Koukejte, kluci, co jste provedli Josefovi. A oni se tomu ještě hyzlí! Však vy máte toho taky dost! Já věděl, že se něco stane. Josefe, jak ti je?“ – „Ale, hospodáři, kale mně není. Ten kortouč s tou hlínou na mě vletěl a já myslel, že se zpod něho nevyškrábu. Nejvíc mě bolí koleno a hřbet.“ „Tak pojď dolů, já se ti podívám na koleno.“ Pačťák, ač belhal, slezl po kopci dolů. Hospodář prohlédl a omakal Pačťákovi koleno a povídá: „No, zaplať Pánbů, kolenu nic není, jen je hodně odřené. A co hřbet, kde tě bolí?“ „Enu, to víte, hospodáři, že to hned nepřejde, ale zdá se mi, že to nebude tak zlé, hůř to bude s kolenem, to mě bolí hodně.“ Tak si, Josefe, sedni, uvidíme, jak ti bude, až zas svážem lana. Kluci, přitáhněte oba konce k sobě, aby se mohla lana svázat. Dobře, že mám s sebou šňůru.“
Při svazování huboval pořád táta na kluky. Vašek se tátovi trochu ozval a povídá: „Já to povídal hned ráno, aby se s sebou vzala šňůra, kdyby nám lana praskla.“ Svazování lana trvalo hodnou chvíli. Muselo se svázat dobře, aby zas neprasklo. Když bylo v pořádku, povídá hospodář: „Dopoledne bez Josefa vozit nemůžeme. Kluci, zapřáhněte voly do vozu a pojedem domů. Ty, Josefe, sedneš na vůz a máma ti dá doma na koleno mokrej utěrák!“ Kluci zapřáhli, Pačťák se hned ulebedil na vůz a táta vyskočil za ním. Vzal do ruky oprať a jel domů. Než odjel, poručil Frantovi, aby zůstal na poli hlídat nářadí, oběd že mu Vojta přinese. Vojta s Vaškem na vůz nesedli, šli za vozem a zůstali trochu pozadu. Tu povídá Vojta Vaškovi: „Ten Pačťák se ale pořádně natáhl, jestli paks viděl, jak ty nožišťata čemešne překládal? Já se nemohl smíchy udržet. Kam ses, Vašku, nejvíc uhodil?“ – „Do ramena. Já upadl na rameno, trochu mě bolí. Ale ty, Vojto, máš toho taky dost! Máš nos jako hnilici a krev ti z něho pořád mokvá. V obličeji jsi jako řezník. Až přijdeš domů, máma se tě lekne, co se ti asi stalo.“ – „Copak to, jen když je nos celý. Až přijdu domů, omeju si nos a naplácám u koryta vodou. Však ona ta bolest přejde! Já se musím ještě smát, jak se ten Pačťák válel,“ hyzlí se Vojta. „Však jsme taky oba dělali ošklivé kozelce. Já jen, co tomu bude říkat máma, až to všecko zví.“ – „To víš, že nás chválit nebude.“
Tak s různým povídáním došli domů.
František Jílek-Oberpflacer Jak žili naši otcové, Vrchlabí 1946
