.jpg)
Pověstný, mnohonásobný, několika zatykači a celou armádou četníků i detektivů stíhaný vrah Kugler prohlásil, že ho nedostanou, a také ho nedostali, aspoň živého ne. Poslední, vcelku devátý jeho vražedný kousek byl, že zastřelil četníka, který ho chtěl zatknout. Četníka sice skolil, ale sám dostal sedm kulí, z nichž tři byly naprosto smrtelné. Tím zdánlivě unikl pozemské spravedlnosti.
Jeho smrt přišla tak rychle, že ani neměl času pocítit obzvláštní bolest. Když jeho duše opustila tělo, mohla užasnout nad podivnostmi onoho světa, světa mimo prostor, šerého a nekonečně pustého, ale neužasla. Člověk, který byl v žaláři i v Americe, považuje onen svět prostě za nové prostředí, v němž se s trochou statečnosti protluče jako kdekoliv jinde.
Konečně nadešel Kuglerovi nevyhnutelný Poslední Soud. Poněvadž v nebi je věčně stav výjimečnosti, přišel před Senát, a nikoliv před Porotu, jak by byl dle svých skutků snad očekával. Soudní síň byla zařízena prostě, tak jako na zemi; z důvodů, jež záhy nahlédnete, scházel tam kříž, u kterého přísahají svědkové. Soudcové byli tři, vesměs staří, zasloužilí radové přísných a omrzelých tváří. Formality byly poněkud nudné: Kugler Ferdinand, bez zaměstnání, narozený toho a toho dne, zemřel… Tu se ukázalo, že Kugler nezná datum své smrti; viděl hned, že toto opomenutí mu v očích soudu škodí, i zatvrdil se.
„Čím se dáváte vinen,“ ptal se předseda.“
„Ničím,“ řekl Kugler zarytě.
„Přiveďte svědka,“ vzdychl předseda.
Proti Kuglerovi usedl mohutný, přímo neobyčejně veliký stařec, oděný modrým pláštěm, posetým zlatými hvězdami; při jeho příchodu soudcové vstali, a vstal i Kugler, proti své vůli, okouzlen. Teprve když stařec se posadil, usedl soud znovu.
„Svědku,“ počal předseda, „Bože Vševědoucí, tento Poslední Senát vás povolal, abyste podal svědectví ve věci Kuglera Ferdinanda. Jsa Nejvýš Pravdomluvný, nemusíte přísahat. Žádáme vás jenom v zájmu líčení, abyste se držel věci a neodbočoval do podrobností, jež nemají nezákonné povahy. A vy, Kuglere, neskákejte svědkovi do řeči. Ví vše, zbytečně byste zapíral. Prosím pana svědka, aby vypovídal.“
To řka, opřel se předseda lokty pohodlně o stůl a sňal zlaté brýle, patrně připraven na delší řeč svědkovu. Nejstarší votant se uvelebil k spaní. Zapisující anděl otevřel knihu života.
Svědek Bůh lehce odkašlal a počal:
„Ano, Kugler Ferdinand. Ferdinand Kugler, syn továrního úředníka, byl odmalička zkažené dítě; ty kluku, ty ses nazlobil! Maminku měl strašně rád, ale styděl se to dát najevo; proto byl vzpurný a neposlušný. Pamatuješ se, jak jsi kousl tatínka do palce, když ti chtěl natlouci, že jsi kradl růže v notářově zahradě?“
„To byly růže pro berních Irmu,“ vzpomínal Kugler.
„Já vím,“ řekl Bůh. „Bylo jí tehdy sedm let. A že nevíš, co se s ní stalo potom?“
„Nevím.“
„Vdala se, vzala si Oskara, syna továrníka; nakazil ji a při potratu zemřela. Pamatuješ se na Rudu Zárubova?“
„Co se s ním stalo?“
„Ten se dal, člověče, k námořníkům a zahynul v Bombaji. Vy dva jste byli nejhorší kluci v celém městě. Kugler Ferdinand kradl už ve svém desátém roce a lhal napořád; chodil do špatné společnosti, jako byl opilec a žebrák Dlabola, se kterým se dělil o své jídlo.“
Soudce pokynul rukou, to že snad sem nepatří; ale Kugler sám se ptal ostýchavě: „A… co se stalo s jeho dcerou?“
„S Mařkou?“ řekl Bůh. „Ta se docela spustila. Ve čtrnácti se prodávala, ve dvaceti zemřela a vzpomněla na tebe v agónii smrti. Ve čtrnácti letech ses opíjel a utíkal jsi z domova. Tvůj otec se utrápil hořem a tvá matka si vyplakala oči; zneuctil jsi svůj dům, a tvá sestřička, tvá hezká sestra Martička, nenašla ženicha, který by pro ni přišel do domů zlodějova. Žije ještě v samotě a chudobě, uštvaná drobnými výdělky, kterými ji milosrdní lidé zraňují.“
„Co dělá zrovna teď?“
„Zrovna teď je u Vlčků v krámě a kupuje nitě, aby šila do setmění. Pamatuješ se na ten krám? Koupil sis tam jednou skleněnou duhovou kuličku, to ti bylo šest let; a hned první den jsi kuličku ztratil a ne a ne ji nalézt. Pamatuješ se, jaks tehdy brečel vztekem a lítostí?“
„Kam se to tenkrát zakutálela?“ ptal se Kugler dychtivě.
„Ale do odtoku pod okapem. Vždyť, člověče, tam leží doposud, a je už tomu třicet let. Zrovna teď na zemi prší a skleněná kulička se otřásá v chladné, zurčící vodě.“
Kugler sklonil hlavu překonán. Ale předseda nasadil si brýle a řekl mírně: „Svědku, musíme přejít k věci. Vraždil obžalovaný?“
Bůh svědek potřásl hlavou. „Devět lidí zabil. Prvního člověka ve rvačce. Za to se zkazil v kriminále. Druhá byla nevěrná milá. Za to byl odsouzen k smrti a utekl. Třetí byl stařec, kterého oloupil. Čtvrtý byl noční hlídač.“
„Ten zemřel?“ vykřikl Kugler.
„Zemřel po třech dnech,“ řekl Bůh, „v hrozných bolestech a nechal po sobě šest dětí. Pátý a šestý člověk byli dva staří manželé; ubil je sekerou a našel jen šestnáct korun, zatímco měli schováno přes dvacet tisíc.“
Kugler vyskočil: „Prosím vás, kdepak!“
„Ve slamníku,“ řekl Bůh. V plátěném pytlíčku pod slamníkem, kde skrývali své peníze vydřené lichvou a lakotou. Sedmého člověka zabil v Americe; byl to přistěhovalec, krajan, bezradný jako dítě.“
„Tak ve slamníku to bylo,“ šeptal Kugler užasle.
„Ano,“ pokračoval svědek. „Osmý člověk, to byl chodec, který se mu namátl do cesty, když ho honili. Tehdy měl zánět okostice a šílel bolestí. Člověče, tys mnoho zkusil. Poslední pak byl četník, kterého skolil, právě než umřel.“
„Proč vraždil?“ tázal se předseda.
„Jako jiní lidé,“ odpovídal Bůh; „ze zloby, z chtivosti peněz, s rozvahou i nahodile, někdy s rozkoší a jindy z nutnosti. Byl štědrý a někdy pomáhal lidem. Byl hodný k ženám, měl rád zvířata a držel své slovo. Mám uvést jeho dobré skutky?“
„Děkuji,“ řekl předseda, „není třeba. Obžalovaný, máte co říci k svému obhájení?“
„Ne,“ pravil Kugler lhostejně; neboť teď už mu bylo všechno jedno.
„Soud se odebere k poradě,“ prohlásil předseda, a tři radové se vzdálili. Bůh i Kugler zůstali v soudní síni.
„Kdo to jsou?“ ptal se Kugler, ukazuje hlavou za odcházejícími.
„Lidé jako ty,“ řekl Bůh. „byli na světě soudci, a tož soudí i tady.“
Kugler si hryzl prsty. „Myslil jsem… totiž, nestaral jsem se o to, ale… čekal bych, že budete soudit vy, jakožto… jakožto…“
„Jakožto Bůh,“ dokončil veliký stařec. „Ale to je právě to, víš? Protože všechno vím, nemohu vůbec soudit. To přece nejde. Že nevíš, Kuglere, kdo tě tentokrát udal?“
„Nevím,“ řekl Kugler překvapen.
„Lucka, sklepnice; udala tě ze žárlivosti.“
„Promiňte,“ osmělil se Kugler, „ale vy jste zapomněl říci, že jsem zastřelil v Chicagu toho ničemu Teddyho.“
„Ale kdepak,“ namítl Bůh, „ten se z toho vylízal a je živ doposud. Já vím, že je udavač; ale on je, člověče, jinak dobrák a hrozně má rád děti. Jen si nemysli, že někdo je tak docela ničema.“
„Proč vlastně vy… proč ty, Bože, nesoudíš sám?“ tázal se Kugler zamyšleně.
„Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit.“
„A proč tedy soudí… ti lidé… i na nebi?“
„Protože člověk patří člověku. Já jsem, jak vidíš, jenom svědek; ale o trestu, víš, o trestu rozhodují lidé – i na nebi. Věř mi, Kuglere, je to v pořádku; lidé si nezasluhují jiné spravedlnosti než lidské.“
V té chvíli vrátil se soud od porady a předseda Posledního Senátu přednesl silným hlasem: „Kugler Ferdinand odsuzuje se pro devětkrát opakovaný zločin vraždy úkladné, zabití a loupeže, pro přečin revertence, pro neoprávněné nošení zbraně a pro krádež růží k doživotnímu trestu pekla. Trest nastoupí ihned. Prosím, nyní další případ. Je tu obžalovaný Machát František?“
Karel Čapek Povídky z jedné kapsy, Československý spisovatel 1967
Karel Čapek: Zločin v chalupě
„Vstaňte, obžalovaný,“ pravil předseda soudu. „Tady žaloba vás viní, že jste zavraždil svého tchána Františka Lebedu; při vyšetřování jste doznal, že jste ho třikrát uhodil sekerou do hlavy v úmyslu zabít ho. Tak co, cítíte se vinen?“
Zedřený mužík se zachvěl a něco polkl. „Ne,“ vypravil ze sebe.
„Zabil jste ho?“
„Jo.“
„Tedy se cítíte vinen?“
„Ne.“
Předseda soudu měl andělskou trpělivost. „Koukejte se, Vondráčku,“ řekl „ono vyšlo najevo, že jste ho už jednou chtěl otrávit; dal jste mu do kafe jed na krysy. Je to pravda?“
„Jo.“
„Z toho je vidět, že jste mu už delší dobu bažil po životě. Rozuměl jste mi?“
Mužík potáhl nosem a bezradně pokrčil rameny. „To bylo skrz ten jetel,“ koktal. „Von prodal ten jetel, a já mu říkal, táto, nechte ten jetel, já koupím králíky.“
„Počkejte,“ přerušil ho předseda soudu. „Byl to jeho jetel, nebo váš?“
„No jeho,“ mumlal obžalovaný. „Ale nač von potřebuje jetel? A já mu říkal, táto, nechte mně aspoň to pole, co máte tu vojtěšku, ale von povídá, až umřu, tak to dostane Mařka, jako má žena, a pak si s tím dělej, co chceš, ty hlade hladová.“
„Proto jste ho chtěl otrávit?“
„No jo.“
„Proto, že vám nadával?“
„Ne. To bylo skrz to pole. Von řek, že to pole prodá.“
„Ale člověče,“ vyhrkl předseda, „vždyť to bylo jeho pole, ne? Proč by to nesměl prodat?“
Obžalovaný Vodnráček se podíval vyčítavě na předsedu. „Dyť já mám vedle toho pole takovej proužek brambor,“ vysvětloval. „Já to koupil proto, aby to jednou s tím polem přišlo dohromady, a von řek, co mně je po tvým proužku, já to prodám Joudalovi.“
„Tak vy jste žili v nesvárech,“ pomáhal předseda.
„No jo,“ řekl Vondráček zamračeně. „To bylo skrz tu kozu.“
„Pro jakou kozu?“
„Von mně vydojil kozu. Já mu říkal, táto, nechte tu kozu, nebo nám dejte tu loučku u potoka. Ale von tu louku pronajal.“
„A co dělal s penězi?“ zeptal se jeden z porotců.
„Co by dělal,“ pravil obžalovaný zasmušile. „V truhle je schoval. Až umřu, říkal, tak to dostanete. Ale umřít, to von nechtěl. Dyť už mu bylo přes sedmdesát.“
„Tedy vy říkáte, že těmi sváry byl vinen váš tchán?“
„To byl,“ mínil Vodnráček váhavě. „Von nechtěl nic dát. Dokud jsem živ, povídal, tak hospodařím já, a basta. A já mu povídám, tatínku, kdybyste koupil krávu, tak já to pole zvorám, a nemusí se prodávat. Ale von řek, až umřu, tak si kup dvě krávy, ale já ten můj pruh prodám Joudalovi.“
„Poslyšte, Vodnráčku,“ pravil předseda přísně, „nezabil vy jste ho pro ty peníze v truhle?“
„Ty byly na krávu,“ řekl Vodnráček zarytě. „To jsme počítali, až von umře, to bude kráva. Taková chalupa nemože bejt bez krávy, že jo. Kdepak mám vzít hnůj.“
„Obžalovaný,“ vpadl do toho státní zástupce, „nám nejde o krávu, ale i lidský život. Proč jste zabil svého tchána?“
„To bylo skrz to pole.“
„To není žádná odpověď!“
„Von chtěl to pole prodat.“
„Ale peníze by vám po jeho smrti stejně zůstaly!“
„Jo, ale von nechtěl umřít,“ pravil Vondráček pohoršeně. „Milostpane, kdyby byl umřel po dobrým. Já mu nikdy nic zlýho neudělal. To dosvědčí celá vesnice, já ho měl jako vlastního otce, no že jo?“ řekl, obraceje se k publiku. Auditorium, kde zasedalo půl vesnice, souhlasně zašumělo.
„Ano,“ ozval se předseda vážně. „A proto jste ho chtěl otrávit, že?“
„Votrávit,“ zabručel obžalovaný. „Tak neměl prodat ten jetel. Milostpane, to jim každej dosvědčí, že jetel má zůstat doma. To nejni žádný hospodářství, no že jo?“
Auditorium zabručelo na souhlas.
„Obracejte se ke mně, obžalovaný,“ křikl předseda. „Nebo dám vaše krajany vyvést. Povězte nám, jak se stala ta vražda.“
„No,“ začal Vondráček váhavě, „to bylo v neděli, a já viděl, jak zase mluví s tím Joudalem. Táto, povídám mu, to pole mně nesmíte prodat. Ale von řek, to víš, tebe se budu ptát, ty cihláři. Tak jsem si řek, že už je nejvyšší čas, že jo. Tak jsem šel štípat dříví.“
„Byla to tahle sekyrka?“
„Jo.“
„Pokračujte!“
„Večer povídám ženě, jdi a vem děti k tetě. Vona hned začala brečet. Nebreč, povídám, já s ním dřív eště promluvím. A von pak přišel do kůlničky a řek, tohle je má sekyrka, dej ji sem! A já mu řek, že mně vydojil kozu. Nato von mně chtěl vydrat tu sekyrku. Tak jsem po něm seknul.“
„Proč?“
„To bylo skrz to pole.“
„A proč jste ho seknul třikrát?“
Vondráček pokrčil rameny. „To už tak – Milospane, našinec je zvyklej na těžkou práci.“
„A pak?“
„Pak jsem si šel lehnout.“
„Spal jste?“
„Ne. Já jsem počítal, co bude stát ta kráva, a že tu louku vyměním za ten cípek u cesty. Vono to pak bude pohromadě.“
„A svědomí vás netrápilo?“
„Ne. Mě trápilo, že ty pole nejsou pohromadě. A pak se musí spravit chlív pro tu krávu, to bude taky stát pár stovek. Dyť von tchán už neměl ani vůz. Já mu říkal, táto, pánbůh vám hříchy odpusť, ale tohle nejni hospodářství. Ty dvě pole chtěj k sobě, to už dá cit.“
„A se starým člověkem jste cit neměli?“ zahřímal předseda.
„Když von chtěl ten proužek prodat Joudalovi,“ koktal obžalovaný.
„Tedy vy jste ho zavraždil ze ziskuchtivosti!“
„To není pravda,“ bránil se Vondráček rozechvěně. „To bylo pro to pole! Kdyby ty pole přišly dohromady.“
„Cítíte se vinen?“
„Ne.“
„Zavraždit starého člověka, to pro vás nic není?“
„Dyť říkám, že to bylo skrz to pole,“ vybuchl Vondráček téměř vzlykaje. „To přece není žádná vražda! Ježíšmarjá, tomu přece každej musí rozumět! Milostpane, dyť to bylo v rodině! Cizímu bych to neudělal. Já jsem nikdy nic neukrad… zeptejte se na Vondráčka… a voni mě sebrali jako zloděje, jako zloděje,“ sténal Vondráček, duse se lítostí.
„Ne, ale jako otcovraha,“ pravil předseda smutně. „Víte, Vondráčku, že na to je trest smrti?“
Vondráček smrkal a potahoval. „To bylo skrz to pole,“ řekl odevzdaně; načež se líčení vleklo dál: svědkové, plaidoyery…
*
Zatímco se porota odebrala k poradě o vině obžalovaného Vondráčka, brejlil předseda zamyšleně z okna kanceláře.
„Celkem to bylo slabé,“ bručel votant. „Ani státní zástupce se do toho jaksi nehnal, ani obhájce toho mnoho neřek… Zkrátka, vyložený případ, jaképak řeči.“
Předseda soudu zafuněl. „Vyložený případ,“ řekl a mávl rukou. „Poslouchejte, pane kolego, ten člověk se cítí tak v právu jako vy nebo já. Mně to připadá, jako bych měl soudit řezníka za to, že porazil krávu, nebo krtka za to, že dělá krtiny. Člověče, mně chvílemi bylo, že to vůbec není naše věc, rozumíte, otázka práva nebo zákona – Fuj,“ oddechl si a svlékal talár. „Musím si od toho chvilku odpočinout. Víte, já myslím, že ho porota pustí; je to nesmyslné, ale snad ho pustí, protože… Já vám něco řeknu: já jsem selské krve; a když ten člověk říkal, že ta pole chtějí k sobě, tak… já viděl dva pruhy polí, a cítil jsem, kdybychom měli soudit… rozumíte, po nějakém božím zákonu… že bychom musili soudit ta dvě pole. Víte, co bych nejraději udělal? Nejraději bych byl vstal, smekl baret a řekl: Obžalovaný Vondráčku, ve jménu božím, protože krev prolitá volá do nebe, oseješ ta dvě pole blínem; blínem a hložím; a do smrti budeš mít před očima ten úhor nenávisti… Rád bych věděl, co by tak tomu řekl státní zástupce. Pane kolego, někdy by měl soudit Bůh; víte, on by mohl uvalit takové strašné a veliké tresty. Soudit ve jménu božím; ale na to my jsme krátcí. Co, už se porota dohodla?“ Vzdychaje nechutí, oblékal si předseda soudu talár. „Tak pojďme! Uveďte porotu!“
Karel Čapek Povídky z jedné kapsy, Československý spisovatel 1967
.jpg?s3=1)