Komentář Lukáše Kovandy: Investoři se stále více bojí, že firmy jako Tesla jsou v obří bublině. Jistí se nákupem zlata, které poprvé od roku 1999 dokupuje také Česká národní banka

Cena zlata neustále stoupá. Investoři se tak snaží pojistit proti rizikům ještě posíleným koronavirovou krizí. Česká národní banka však v posledních 25 letech své rezervní zlato extrémním tempem a neprozíravě rozprodávala. Investičním ternem roku 2020 je zlato.

Letos už v korunách zhodnotilo o více než 23 procent. Žádný z hlavních souhrnných ukazatelů – indexů – světových burz ani žádná ze světových měn na tom v korunách není lépe. Letos v polovině května navíc vystoupalo na dějinný korunový rekord, když se troyská unce kovu prodávala za cenu převyšující 45 tisíc korun. Zlato podává solidní výkon dlouhodobě, od začátku roku 2000 zhodnotilo v korunách o zhruba 330 procent. V minulém týdnu se dostalo na nejvyšší dolarovou úroveň od roku 2011 a světové banky typu Goldman Sachs už se neptají, zda zlato pokoří historický dolarový rekord dosažený v roce 2011. Otázkou je jim spíše to, kdy se tak stane. Nejspíše už brzy.

Za citelným růstem ceny zlata je zejména snaha investorů pojistit se proti rizikům, která koronavirová krize ještě zesiluje. Jde zejména o riziko systémového znehodnocování papírových měn. Světové centrální banky v čele s americkou pumpují do ekonomiky tolik nových miliard, že uplynulé desetiletí bylo jen zahřívacím kolem. Ceny některých akcií to enormně nafukuje a investorům se na mysl vkrádá otázka, zda kromě znehodnocování měn typu dolaru či eura nemůže nastat také splasknutí bubliny.

Třeba burzovní hodnota automobilky Tesla se koncem minulého týdne rovnala součtu hodnoty automobilek Toyota, General Motors, Ford a Fiat Chrysler. Je to výsledek opodstatněný vyhlídkami Tesly, nebo spíše výsledek vzniklý nafouknutím jejích akcií nově pumpovanými miliardami?

Zlatu kromě strachu ze znehodnocení měn a prasknutí akciové bubliny svědčí také geopolitická tíseň. Americký tisk si všímá, že Trumpova administrativa soustředí v mořích kolem Číny vojenské loďstvo. Spekuluje se, že Trumpovou poslední šancí na znovuzvolení je obdoba incidentu v Tonkinském zálivu. Tentokrát by šlo spíše o incident v Jihočínském moři, neboť vojenská konfrontace s Čínou by mu umožnila mediálně překrýt nezvládnutou pandemii, padlé sochy i odboj v amerických ulicích. I proti geopolitickému napětí představuje zlato dějinně prověřenou pojistku. S dramatickým růstem ceny žlutého kovu k novým historickým maximům získává na aktuálnosti a závažnosti zároveň debata o tom, proč se Česko už od svého vzniku v roce 1993 zbavuje rezervního zlata tak závratným tempem, navíc velmi neprozíravě. Česko, respektive Česká národní banka totiž v posledních 25 letech prodala největší podíl státních zlatých rezerv ze všech zemí EU. V posledním čtvrtstoletí se hmotnost českého rezervního zlata snížila přibližně z 61,9 na 7,8 tuny. To odpovídá poklesu o 87,4 procenta. Žádný jiný stát EU tak citelně zlaté rezervy v daném období neredukoval. Deset zemí EU včetně Dánska či Německa zlaté rezervy v daném období naopak navýšilo. Česko se přitom podstatné části svého zlata zbavilo v období od května 1997 do září 1998, kdy tuzemské státní zlaté rezervy klesly zhruba o 85 procent. Cena zlata se tehdy pohybovala prakticky na svém úplném dně za celé období posledních čtyřiceti let. Odpovídala pouze zhruba šestině současné cenové úrovně. Kdyby to samé množství zlata ČNB prodala nikoli v letech 1997 či 1998, ale až letos, výnos z prodeje by byl o desítky miliard korun vyšší, a to po zohlednění inflace, která od konce 90. let nastala. Z peněz takto získaných "navíc" – v porovnání s koncem 90. let – by bylo možné například postavit šest velkých špičkových nemocnic.

V červnu letošního roku ČNB poprvé od prosince 1999 zlato opět dokupovala. Takže se jeho hmotnost v jejím držení zvýšila ze 7,8 na devět tun. Za červen však zatím Mezinárodní měnový fond nenabízí mezinárodní srovnání. Jak zachycuje graf níže, tento nákup kompenzuje rozprodej kovu, k němuž došlo od roku 1993, jen zcela minimálně, pročež prakticky nic nemění na tom, že ČNB se v uplynulém čtvrtstoletí zbavila v rámci EU extrémně vysokého podílu svým zlatých rezerv. Česko má dnes stále dokonce o 110 tun žlutého kovu méně, než mělo Československo na samém sklonku komunismu, v srpnu 1989, kdy disponovalo více než 119 tunami zlata.

Koncem 90. let pudila Českou národní banku k rychlému prodeji žlutého kovu obava, že když neprodá dostatečně hbitě, jiné centrální banky ji předeženou a jí nezbude nic jiného než prodávat za ještě nižší cenu. Tato obava nabývala sem tam snad až patologických rysů. ČNB se tak během pár měsíců zbavila zlata střádaného už od dob Rakouska-Uherska, jehož centrální banka při zrodu Československa vytvořila základ jeho zlaté rezervy převedením více než tuctu tun kovu. Tuto rezervu v téže době rozšířilo zlato ze sbírky na zlatý poklad republiky, což byly dobrovolné příspěvky jejích obyvatel.

Jeden příklad za všechny ilustruje někdejší spěch ČNB při prodeji zlata. V roce 1998 vítězné mocnosti druhé světové války rozpustily Tripartitní komisi pro navrácení zlata uloupeného nacisty. V rámci konečného vypořádání ČNB obdržela od této komise zhruba 330 kilogramů zlata. Nelenila a obratem je prodala za 100 milionů korun, kteroužto částku takřka celou poslala do státního rozpočtu. Kvůli inflaci tehdejších 100 milionů odpovídá zhruba dnešním 160 milionům.

Kdyby však ČNB uvedenou část zlata uloupeného nacisty prodávala až letos, vynese jí to až 480 milionů korun, tedy třikrát tolik. Ještě v roce 2000 se přitom představitelé ČNB nechávali slyšet, že prodejní cena kovu, které dosáhli v roce 1997 – 323 dolarů za unci – byla ještě úspěchem. V rychlosti likvidace zlatých zásob země jim však ve druhé polovině 90. let mohla z dnešní EU konkurovat jedině Malta. Ostatní centrální banky zemí EU postupovaly obezřetněji. Neprohloupily. Zhruba od roku 2005 totiž zlato začalo znatelně zhodnocovat, což jim do dnešních dní dalo stovky procent výnosu. ČNB, respektive Česku zbyly oči pro pláč.

Samozřejmě, po bitvě je každý generál. Koncem 90. let, v geopoliticky klidné éře, nikdo nemohl tušit, jak závratně zlato zase podraží. ČNB však rozprodávala extrémním tempem i na poměry EU. A to už za chybu označit lze. Ostatní se jí vyvarovali, my ne.

Pokud stát bude poskytovat pomoc firmám v rámci programu COVID III tempem prvního měsíce jeho fungování, program se dočerpá za zhruba 38 let

Objem pomoci státu firmám a podnikatelům zasažených koronavirovou krizí se zvyšuje, ale jen velmi pomalu. Vyplývá to z údajů k čerpání v rámci jednotlivých programů COVID, které dnes v aktualizované verzi zveřejnila Česká národní banka.

Zveřejněné údaje jsou platné k 3. červenci a pokrývají tedy zhruba měsíc faktického fungování programu COVID III. Ten byl naplno spuštěn začátkem června. Celkový objem čerpaných prostředků činil k 3. červenci 1,12 miliardy korun. Přitom ovšem celková „palebná síla“ programu COVID III činí až 495 miliard korun. Pokud by se tímto tempem čerpalo i nadále, celý program se dočerpá za necelých 38 let. Jde pochopitelně o hypotetický příklad, který však ilustruje, jak slabá zatím poskytnutá pomoc je v porovnání s potenciálem, který program má a jímž se často zaštiťují i vládní politici. 

Slabé čerpání programu COVID III však není jen otázkou „nabídky“, resp. možných překážek na straně státu, například v podobě přemíry požadované byrokracie, ale také „poptávky“. Poptávka firem po pomoci je totiž výrazně slabší, než se čekalo. Firmy přešly do úsporných režimů, využívají jiné vládní programy typu kurzarbeitu a vyčkávají, jak se ekonomice, a tedy jejich zakázkám a odbytu bude dařit, až se stát z ekonomiky začne výrazněji stahovat. Dokud se tedy stát z ekonomiky výrazněji nestáhne, dokud budou v platnosti programy typu kurzarbeitu nebo třeba moratorium na splátky úvěrů, stát sám touto svojí podporou ekonomiku snižuje poptávku po pomoci v podobě výhodných úvěrů programu COVID III, neboť firmy nemohou za takového stavu objektivně zhodnotit situace a naplánovat další investice i potřebu pracovní síly.  

Firmy si do 3. července požádaly o pomoc v souhrnném objemu zhruba 16,1 miliardy korun, což představuje 3,3 procenta celkového možného objemu k čerpání. Pokud by se firmy žádaly tímto tempem i do budoucna, a všechny jejich žádosti byly najednou, „jako mávnutím zázračného proutku“, kladně a bezodkladně vyřizovány, program se dočerpá za zhruba 2,5 roku.  

Největší objem žádostí, za zhruba 5,6 miliardy korun, připadal k 3. červenci na firmy a podniky ze zpracovatelského průmyslu. Nejvyšší počet žádostí, 515, pak ke stejnému datu vykazoval segment maloobchodu a velkoobchodu.

S cílem zajistit dostatečnou likviditu reálné ekonomiky, nezbytnou pro zachování a obnovu ekonomické aktivity podniků a podnikatelů, byly během koronavirové krize postupně vytvořeny programy státní úvěrové podpory. Ty jsou založeny na dílčím ručení státu za bankovní úvěry subjektům, které byly omezeny v důsledku výskytu koronavirové infekce a souvisejících preventivních opatření. Jedná se o zejména programy COVID II, COVID III, COVID Praha a COVID EGAP).

Česká republika v rámci programu COVID III poskytuje státní záruku v rozsahu nejvýše 150 miliard korun na zajištění dluhů Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., vyplývajících z ručení za dluhy z úvěrů poskytnutých komerčními bankami. Maximální výše jednotlivého úvěru je 50 milionů korun. Podmínkou poskytnutí záruky je určení úvěru na provozní financování a prokázání, že jde o žadatele s maximálně 500 zaměstnanci.

V případě malých a středních firem, které zaměstnávají méně než 250 zaměstnanců, je ručení poskytováno nejvýše v rozsahu 90 procent dluhu z jednotlivého poskytnutého úvěru, tedy podíl úvěrující banky na riziku je minimálně 10 procent. Současně je plnění ze záruky v jednotlivém případě omezeno částkou 45 milionů korun. U podnikatelů zaměstnávajících 250 až 500 zaměstnanců je ručení poskytováno v maximálním rozsahu 80 procent poskytnutého úvěru, tedy je plnění ze záruky omezeno částkou 40 milionů korun.

K zajištění řádného řízení rizik ze strany bank je plnění ČMZRB limitováno ve vztahu ke každé konkrétní bance do výše 30 procent celkového úvěrového portfolia – jedná se o takzvanou portfoliovou záruku. Objem státní záruky 150 miliard korun díky tomu umožní obsloužit až 495 miliard korun prostředků potřebných pro jednotlivé segmenty české ekonomiky.

Hypotéky prudce zlevňují. Kdo nemovitost nutně nepotřebuje hned teď, dočká se celkem brzy nejen ještě levnějších hypoték, ale i nemovitostí

Koronavirová krize nepřináší jen samé špatné zprávy. A nejde jen o levné pohonné hmoty.

Poprvé od loňského září bylo začátkem června možné hovořit o opravdu plošném zlevňování hypoték. Od 1. června citelně snížila své hypoteční sazby Komerční banka. Připojila se tak k dalším velkým bankám, které podobný krok v poslední době učinily. Během června se pak přidaly další banky, takže vlna zlevňování nabrala na síle. A nekončí ani v červenci. A neskončí ani v srpnu.

U pětiletých fixací třicetiletých hypoték nabízí nejnižší sazbu mBank, a to 1,69 procenta. UniCredit Bank je jen nepatrně dražší, se sazbou 1,79 procenta. Pod dvěma procenty při této fixaci nabízejí své hypotéky ještě také Fio banka, Oberbank a právě zmíněná Komerční banka.

Ke snížení sazeb pod hranici dvou procent se tyto banky uchýlily v důsledku koronavirové krize, která zprostředkovaně způsobuje snižování tržních úrokových sazeb, od nichž banky odvozují své hypoteční sazby. Zlevňování hypoték umožňuje také uvolňování doporučení pro poskytování hypoték v podání České národní banky. Tuzemská centrální banka se k němu letos v prvním pololetí opakovaně uchýlila také právě v důsledku koronavirové krize.

Před koronavirovou krizí naposledy některá z bank nabízela hypotéky s pětiletou fixací za nižší než dvouprocentní úrok začátkem roku 2018. Velké banky typu Komerční banky tyto hypotéky nabízely za méně než dvě procenta naposledy na sklonku roku 2017. Lze tedy říci, že hypotéky jsou dnes v řadě případů nejlevnější za 2,5 roku.

Je pravděpodobné, že hypotéky budou zlevňovat i nadále. Banky to samozřejmě naplno neřeknou, protože by tím podnítily potenciální klienty, aby s žádostí o hypotéku ještě vyčkali. Ale přesně to se nyní jeví jako nejrozumnější postup. Kdo nemovitost opravdu nutně nepotřebuje hned teď, měl by s jejím pořízením vyčkat. A s hypotékou také. Za rok touto dobou budou jak nemovitosti, tak hypotéky citelně levnější než dnes. Člověk tak ušetří třeba statisíce za samotnou nemovitost a třeba i tisíce na měsíční splátce hypotéky. 

Nejlevnější třicetileté hypotéky na českém trhu právě teď (pětileté fixace), k 14. 7. 2020, v procentech:

1. mBank - 1,69

2. UniCredit - 1,79

3. Fio banka - 1,88

4. Oberbank - 1,94

5. Komerční banka - 1,99

Mezi lidmi roste zájem o investování do hitů Eda Sheerana, Lady Gaga nebo Eurythmics. Akcie fondu, který to umožňuje, dramaticky rostou, i v důsledku koronavirové krize

O investování do honorářů za slavné písně je mezi lidmi momentálně obrovský zájem. Investoři jsou celí lační po tom, aby část peněz z honorářů za hity od umělců a skupin jako Ed Sheeran, Lady Gaga, Jon Bon Jovi nebo Eurythmics proudila právě do jejich kapsy. Jsou tak lační, že akcie fondu, jenž to umožňuje, citelně rostou; za poslední čtyři měsíce na londýnské burze zhodnotily o takřka čtyřicet procent.

Fond Hipgnosis, který nakupuje práva k písním a na honoráře za ně, tak od svého vstupu na burzu před dvěma lety poprvé chytil skutečnou růstovou vlnu. Od primárního úpisu akcií v červenci 2018 utratil za práva k písním v přepočtu kolem 25 miliard korun. V majetku tak má třeba i nejhranější skladbu všech dob na Spotify, Sheeranův hit Shape of You. Z 25 historicky nejhranějších skladeb na Spotify jich fond vlastní hned osm, jak zdůrazňuje ve své čerstvě vydané výroční zprávě. Honoráře za tyto písně a další finanční plnění plynoucí z vlastnictví práv na ně, tak už neplyne do kapsy příslušných umělců, ale do kapsy investorů fondu. Tím se může stát i Franta Novák z Horní Dolní.

Fond Hipgnosis patří k poměrně úzké skupině burzovních vítězů koronavirové krize. V souvislosti s ní musí zpěvačky, zpěváci i hudební skupiny rušit svá veřejná vstoupení, koncerty a turné, a to i na léta dopředu. A protože nemohou vydělávat vystupováním naživo – a zároveň se bojí, že jejich píseň zastará dříve, než lidé zase začnou na koncerty chodit – prodávají raději práva ke svým písním třeba právě fondu Hipgnosis.

Nabídka produktu k zainvestování, totiž písně, resp. práv k ní, se tedy rozšiřuje. Současně v důsledku koronavirové krize stoupá poptávka po investování do songů. Extrémně expanzivní měnová politika světově významných centrálních bank totiž obecně sráží výnos dluhopisů, přičemž firmy současně škrtají dividendy. Oboje vede k tomu, že investování do písní, resp. do finančního toku souvisejícího s právy na ně, získává pro svou relativně dobrou výnosnost na atraktivitě. Mnozí investoři fondu z řad fanoušků zpěváků a kapel si navíc mohou připadat tak trochu v kůži svých idolů, neboť jim jakoby proudí jejich peníze.

Nemusí se jednat jen současné kapely a současné umělce. Od vstupu na burzu až do konce letošního prvního čtvrtletí investoval fond do více než 13 tisíc písní. Jsou mezi nimi třeba i osmdesátkové hity Livin’ on a Prayer od Bon Joviho nebo Sweet Dreams (Are Made of This), zřejmě nejznámější píseň dua Eurythmics. Ostatně polovina tohoto dua, David Stewart, zasedá ve výboru poradců fondu.

Fondu Hipgnosis tak roste konkurence. Například gigant Warner Music už ve spolupráci s finanční skupinou Providence Equity Partners spustil podobně zaměřený fond Tempo Music Investments. (14.7.2020)