Od loňského března, tedy už po takřka dvanáct covidových měsíců, slyšíme, jak bude zle, že můžeme čekat nával živnostníků, resp. OSVČ na pracovních úřadech – a ono ne. Podle ČSSZ loni OSVČ přibylo, podle MPO přibylo i živností. Víme sice, že se živnosti víc přerušují, než bývalo zvykem, ale stejně – čím to je, že loni živnostníci nevymřeli? Jak to, že OSVČ přibývá?
Živnostníci nevymřeli, protože podstatnou působení každého skutečně činorodého člověka je přizpůsobování se nastalým podmínkám, jakkoli nepříznivé jsou.
Živnostníky, ovšem, zachraňuje nejen jejich vlastní důvtip, nápaditost a schopnost improvizace a adaptace, ale i daňový poplatník, zejména český a německý. Nevymřeli také proto, že si své přežití zaplatí, a to vyššími daněmi v budoucnu. V médiích se tomu říká „vládní pomoc ekonomice“ a vládní politici samotní to tak samozřejmě rádi prezentují. Nicméně vláda prakticky žádné peníze nevydělává. Veškeré peníze, které má, si v posledku bere buď na dluh, tedy z budoucího (hrubého) zisku podnikatelů a firem, nebo ze současného (hrubého) zisku podnikatelů a firem. Zdaňuje samozřejmě i erární zaměstnance, ale více jim samozřejmě zase přihodí – hlavně opět ze zisku podnikatelů a firem.
V podobě takzvaných evropských fondů nás zase nefinancuje „Brusel“ nebo Evropská unie, jak se opakuje v médiích, ale daňový poplatník zejména bohatších zemí EU v čele s daňovým poplatníkem německým, tedy v čele s německým živnostníkem a německými firmami. České živnostníky aktuálně zachraňuje i „německá vládní pomoc ekonomice“, tedy opět tamní daňový poplatník. Ta výrazně pomohla loni na podzim tuzemskému zahraničnímu obchodu k rekordnímu obratu a přebytku. Tím tedy pomohla celé naší ekonomice.
Sečteno, podtrženo, český živnostník nevymřel, protože si své přežití ještě teprve zaplatí, až bude zase moci vydělávat, dále proto, že mu jej za cenu vyšších daní v budoucnu platí i zejména jeho německý kolega a konečně proto, že mu jej zaplatí – aniž o tom tuší – i budoucí generace, tedy nynější české děti i ti ještě nenarození. Říká se tomu solidarita. Stále více politiků, rovněž žijících, ba tyjících i ze zisku živnostníků, ji vzývá jako posvátnou krávu. Přitom zároveň neváhají o těch samých živnostnících, z jejichž zisku, a tedy práce, umu a nápaditosti tyjí, smýšlet a někdy i hovořit jako o parazitech.
Cena prasat kvůli koronaviru i prasečímu moru prudce padá, vepřové však zatím tolik nezlevňuje
Rostou totiž marže, například řetězcům.
Prasata z českých chovů prudce zlevňují, i kvůli čínskému zákazu německého dovozu. Koneční čeští spotřebitelé z pádu cen prasat však zase tolik nemají, vepřové totiž zlevňuje jen zhruba třetinově. Nahoru jdou totiž marže, a to jak marže zpracovatelské, tak marže obchodní i marketingová.
V roce 2020 se cena prasat v ČR propadla o zhruba třetinu. Například cena býků nebo kuřat loni zdaleka tak neklesla, pokud vůbec. Cena prasat, býků či kuřat se pak souhrnně ocitá pod tlakem také z důvodu koronavirového zavření restaurací, které snižuje poptávku po vepřovém, hovězím, kuřecím a dalších druzích masa.
Cena prasat v ČR ale padá zejména kvůli jejich přebytku na evropském trhu. Za ni může epidemie afrického moru prasat. Ta původně, v létě 2018, propukla v Číně. Postupně se rozšířila do některých dalších asijských a nakonec i evropských zemí, včetně Německa či Polska. Číně a dalším asijským zemím se však mezitím podařilo nákazu vymýtit. Aby si ji k sobě znovu nezavlekly, zakázaly dovoz z evropských zemí, kde se vyskytla. Tím pádem například němečtí chovatelé prasat přišli o obrovské odbytiště v podobě právě čínského trhu. Přebytečná německá prasata tak „zaplavila“ evropský trh, což stlačuje jejich cenu i na blízkém českém trhu, který je s tím německým značně propojený.
Ač řadu českých chovatelů vzniklá situace ohrožuje až existenčně, koneční tuzemští spotřebitelé zlevnění příliš nepociťují. Zatímco cena prasat loni spadla o třetinu, cena vepřového v obchodech jen o deset až dvanáct procent. Své marže si tak navyšují jak zpracovatelé, tak velkoobchodníci s masem a konečně i samotné řetězce a další finální prodejci.
Jak vlastně cena prasat a vepřového klesá v konkrétním číselném vyjádření? Zatímco v lednu 2020 podle údajů ČSÚ dodávali chovatelé prase jatečné v živém k průmyslovému zpracování za 37,40 koruny v přepočtu na kilogram, loni v prosinci už to bylo jen za 25,90 koruny. Cena prasat, která zemědělci dodávají ke zpracování, se tak loni propadla o zhruba 31 procent.
Zlevnilo i zpracované maso, byť už ne tak výrazně. Například kilogram vepřové kýty bez kosti během roku 2020 zlevnil dle ČSÚ z lednové ceny přes 100 korun na prosincovou cenu 75,40 koruny, čili zhruba o čtvrtinu. Zatímco tedy cena zemědělských výrobců – tedy cena, za niž chovatelé dodávají prasata ke zpracování – klesla skoro o třetinu, cena průmyslových výrobců pak v případě konkrétně vepřové kýty bez kosti poklesla pouze právě o čtvrtinu.
Došlo tedy evidentně k navýšení zpracovatelské marže, což je rozdíl mezi cenou průmyslových výrobců a cenou výrobců zemědělských.
Ještě menšího zlevnění se pak dočkali koneční spotřebitelé. V lednu 2020 totiž za kilogram vepřové kýty bez kosti platili podle ČSÚ průměrně zhruba 148,50 koruny, kdežto v prosinci 2020 přibližně 131 korun. Zatímco tedy cena zemědělských průmyslů, chovatelů, klesla o skoro třetinu a zatímco cena průmyslových výrobců, tedy samotných zpracovatelů, se snížila o zhruba čtvrtinu, konečný spotřebitel zaznamenal v případě vepřové kýty bez kosti cenový pokles jen přibližně dvanáct procent.
Vedle zmíněné zpracovatelské marže tudíž došlo také k navýšení obchodní, nebo marketingové marže, anebo obou těchto marží najednou. Obchodní marže představuje rozdíl mezi cenou průmyslového výrobce, tedy zpracovatele masa, a cenou velkoobchodní. Jejím navýšením si tedy své hospodaření vylepšuje velkoobchodník. A marketingová marže pak představuje zase rozdíl mezi cenou velkoobchodní a cenou, kterou platí konečný spotřebitel třeba hypermarketu nebo v řeznictví. Navýšením marketingové marže si své hospodaření zlepšuje zase právě třeba řetězec.
Tedy z toho, že v Číně před třemi lety vypukla epidemie moru prasat, dnes vydělávají třeba řetězce v ČR, zatímco tuzemští chovatelé čelí až existenčnímu ohrožení.
Živnostníci v Česku nevymírají, naopak přibývají – rekordním tempem!
Počet živnostníků, resp. OSVČ podnikajících na hlavní činnost loni narostl nejvíce za posledních minimálně deset let.
V loňském roce citelně narostl počet živnostníků, resp. osob samostatně výdělečně činných (OSVČ), vyplývá z dat České správy sociálního zabezpečení. Navzdory pandemické situaci tedy nedošlo k úbytku podnikajících osob, ale naopak k nárůstu jejich počtu. Ten je dokonce v případě těch podnikajících v rámci své hlavní činnosti nejvýraznější za posledních minimálně deset let (viz graf níže).
Celkový počet OSVČ loni stoupl z více než 1,031 milionu takto podnikajících osob na více než 1,051 osob, tedy o takřka 20 tisíc lidí. V procentuálním vyjádření se jedná o nárůst čítající 1,9 procenta. Přitom v období let 2011 až 2019 narůstal počet OSVČ průměrným ročním tempem 0,6 procenta, tedy ani ne třetinovým v porovnání s loňskem.
Ještě výraznější je loňský nárůst počtu OSVČ podnikajících v rámci své hlavní činnosti. Počet takto podnikajících osob narostl během roku 2020 z úrovně mírně nad 598 tisíci na více než 611 tisíc lidí, tedy o více než 12 tisíc osob. V procentuálním vyjádření se jedná o nárůst čítající 2,2 procenta. Ten je suverénně nejvýraznější za celé období let 2011 až 2020, tedy za posledních minimálně deset let. V letech 2011 až 2019 totiž v průměru docházelo dokonce k úbytku OSVČ působících v rámci hlavní činnosti. Průměrná procentuální změna početního stavu takto podnikajících osob v daném období totiž představuje -0,7 procenta.
Loni se tedy nepotvrdila obava, že pandemická situace těžce zasáhne živnostenský stav. Důvodů tohoto poměrně příznivého vývoje je několik.
Zaprvé, živnostníci, resp. OSVČ měli za předchozí léta prosperity, tedy za období zhruba ohraničené léty 2014 až 2019, nastřádány finanční rezervy, které jim v drtivé většině případů umožnily loňský rok „přežít“ i tehdy, náleží-li jejich živnost mezi ty zvláště tíživě zasažené. To jsou živnosti v oblasti turistického ruchu, gastronomie, ubytování, dopravy a obecně sféry služeb. Finanční rezerva navíc mnohým ze zasažených živnostníků umožnila „koupit si čas“, takže během takto „koupené“ doby se mohli adaptovat na nové, ztížené podmínky, případně přeorientovat na jiný druh produkční činnosti. Takže například mnohé restaurace nabídly možnost donášky nebo okénkového prodeje jídel, salony šijící do té doby například pánské obleky zase začaly šít roušky, případně zdravotnické pracovní oděvy atp.
Zadruhé, živnostníkům pomohla vládní pomoc ekonomice, která loni výrazně přispěla k udržení míry nezaměstnanosti na poměrně nízké úrovni, nejnižší v rámci celé EU. Vládní pomoc pomáhala živnostníkům jak přímo, tak nepřímo. Přímou pomocí byla například ta v podobě kompenzačních bonusů. Nepřímo pak živnostníkům pomáhaly i programy, jako je Antivirus. Ty zásadně přispívají k tomu, že nijak výrazně neklesá počet zaměstnanců v ekonomice. To pomáhá udržovat celkovou poptávku v jejím rámci, včetně té po zboží a službách, které produkují právě živnostníci, resp. OSVČ.
Zatřetí, některé firmy zareagovaly na těžší ekonomickou situaci přechodem na „švarcsystém“, příp. jeho rozšířením. Takže vlastně přešly ze standardního vztahu zaměstnavatel-zaměstnanec do vztahu dodavatelsko-odběratelského, který je pro řadu firem finančně úspornější, neboť figurují jako odběratelé výsledku produkční činnosti dodavatele, tedy fakturující OSVČ.
Začtvrté, loňský nárůst míry nezaměstnanosti, byť poměrně slabý, zapříčinil, že někteří z propuštěných osob si zakládali živnost, aby tak nahradili výpadek v příjmech. I to tedy přispělo k růstu počtu OSVČ.
Celkově je třeba loňský vývoj v oblasti počtu OSVČ hodnotit pozitivně. Růst jejich počtu udržel ekonomiku v poměrně dobrém stavu, takže hrubý domácí produkt se i díky tomu nakonec propadl méně, než se čekalo. Cenou je ovšem rovněž enormní nárůst veřejného zadlužení ČR, z něhož se financují záchranné programy. Rostoucí zadlužení může do budoucna představovat značnou zátěž, například daňovou, celé ekonomiky, včetně živnostníků samotných.
Česko padá do dluhu
Vláda musí představit plán, jak z dluhu ven, jinak ratingovým agenturám dojde trpělivost.
Česko padá hlouběji do dluhu. Státní dluh ČR vykázal za loňský rok prvně v historii úroveň přesahující dva biliony korun, konkrétně takřka 2050 miliard korun. Během roku 2020 tak státní dluh narostl o bezmála 410 miliard korun.
Státní dluh tedy loni stoupl o tolik jako předtím za skoro deset let. Na první poslech jde o strašidelné resumé covidového roku. Však se jím také někteří politici, a dokonce i ekonomové nechávají vystrašit natolik, že jsme ještě na přelomu roku slýchali nepřetržité bědování nad „rozvratem tuzemských veřejných financí“. Jenže doma je prorokem málokdo. Lkaní ustalo z velké části poté, co se letos v lednu a v únoru světově významné ratingové agentury, Moody’s a Fitch Ratings, nijak postrašit nenechaly a vydaly vcelku příznivý verdikt stran budoucí udržitelnosti tuzemských veřejných financí. Byť jej samozřejmě podmiňují jejich postupným zotavováním od roku 2022 dále.
Proč ratingové agentury zůstávají v klidu? Zaprvé proto, že se neúčastní tuzemského vnitropolitického boje. Zadruhé proto, že jsou to agentury mezinárodní a dobře tak vnímají celosvětový kontext. V něm růst českého vládního zadlužení nijak varovně nevybočuje z trendu loňského, tak mimořádného roku.
Celkový světový dluh loni vzrostl o 24 bilionů dolarů na historicky rekordní úroveň 281 bilionů dolarů. Tato hodnota odpovídá úrovni 355 procent světového hrubého domácího produktu. Po přepočtu odpovídá uvedená suma 24 bilionů dolarů hodnotě necelých 557 bilionů korun. Zadlužení české vlády loni vzrostlo o zmíněných 410 miliard korun. Tento nárůst, projevující se historicky rekordním schodkem státního rozpočtu čítajícím necelých 370 miliard korun, se tedy podílel na loňském nárůstu celosvětového zadlužení z přibližně 0,07 procenta.
Česká ekonomika přitom loni představovala zhruba 0,33 procenta ekonomiky světové v přepočtu podle parity kupní síly měny a 0,29 procenta bez tohoto přepočtu. Česká vláda přitom loni hospodařila s celkovými výdaji státního rozpočtu takřka 1843 miliard korun. Její výdaje tak činily necelou třetinu loňského nominálního HDP ČR. Na světovém HDP se tak výdaje české vlády loni podílely ze zhruba 0,1 procenta. Loňský podíl nárůstu zadlužení české vlády na celkovém nárůstu globálního zadlužení je tak nižší, než by odpovídalo loňskému podílu české vlády na světovém HDP.
Z tohoto orientačního srovnání je tedy evidentní, že loňské rekordní zadlužování české vlády opravdu nijak varovně nevybočovalo z globálního trendu. Podstatná část světa se totiž loni enormně zadlužovala kvůli dopadům šíření nákaze covid-19. Ratingové agentury to dobře vědí.
To, že ratingové agentury zůstávají v klidu, ale pochopitelně nemá být pobídkou tuzemské vládě k dalšímu enormnímu zadlužování. Dříve či později – a spíše dříve než později – budou chtít mezinárodní investoři vidět věrohodný plán konsolidace tuzemských veřejných financí. Ostatně, jak už víme, i ratingové agentury podmiňují další příznivé hodnocení českého zadlužení zřetelným zotavováním veřejných financí už od příštího roku.
Pokud vše půjde dobře a tuzemské vlády – nynější i nadcházející – budou jednat z hlediska mezinárodních investorů věrohodně, zůstanou přijatelné i náklady obsluhy českého dluhu. Vždyť v letech 2020 až 2024 má podle Moody’s růst poměr úrokových splátek na českém veřejném dluhu k příjmům naší veřejné pokladny průměrným ročním tempem 1,8 procenta. Ve skupině srovnatelných zemí typu Belgie nebo Británie to přitom ve stejném období mají ve střední hodnotě v průměru 2,4 procenta.
Pokud však naše vlády věrohodně postupovat nebudou, úrokové náklady se mohou rapidně navýšit. Méně veřejných peněz by pak zbylo na příslovečné školy, nemocnice, dálnice a železnice.
Ratingové agentury ještě skousnou to, že ministerstvo financí po sundání dvojích růžových brýlí konečně realisticky plánuje letošní schodek státního rozpočtu. Místo nerealisticky mělkého deficitu, 320 miliard korun, jenž nezohledňuje ekonomický dopad podzimní fáze pandemie, ani daňový balíček schválený koncem loňska, budou nyní v pražské Letenské ulici hospodařit s maximálním schodkem 500 miliard korun. Vláda už koncem loňska měla realisticky navrhovat schodek nikoli 320, ale až 450 miliard korun. To, že nyní sumu „zaokrouhlila“ na 500 miliard, odpovídá tomu, že udržuje podobnou taktiku jako loni. Vytváří si totiž „polštář“.
Výsledný schodek nakonec zřejmě nebude půlbilionový. Měl by se pohybovat v pásmu od 420 do 450 miliard korun, což ovšem znamená, že bude vyšší než loni, a tedy nejvyšší v historii.
To vše tedy ještě mezinárodní investoři a ratingové agentury stráví. Za dvou podmínek. Prvně za té, že vláda předloží věrohodný plán konsolidace veřejných rozpočtů pro období od roku 2022 až třeba do začátku 30. let. A zadruhé za té podmínky, že sumu 500 miliard, kterou maximálně má k dispozici, využije opravdu jen na žádoucí covidová opatření. A ne na předvolební uplácení voličů. Například možné druhé, letní rouškovné pro důchodce, které už naznačila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová, by mezinárodní investoři jistě považovali právě jen za politicky motivované rozhazování, nikoli za účinnou pomoc ekonomice. Pozor na to.
Rozhodnutí vlády neotevřít obchody způsobí ztráty až desítek miliard, zvýší nezaměstnanost
Už nyní jsou čeští podnikatelé ochromeni nejvíce v celé historii země.
Dnešní rozhodnutí vlády (19.2.) v pondělí neotevřít nyní uzavřené obchody je pro ekonomiku ránou, která způsobí i nárůst míry nezaměstnanosti.
Vláda rezignovala na možnost kompromisního řešení v podobě otevření obchodů za přísných hygienických opatření, včetně povinného nošení respirátorů třídy FFP2. Rozhodnutí tak českou ekonomiku připraví o další miliardy až desítky miliard korun v závislosti na tom, jak tato nynější podoba uzavírky maloobchodu bude ještě trvat.
Pro provozovatele maloobchodu – například obchodů s elektronikou nebo oblečením či obuví pro dospělé – je nákladná i samotná nejistota, kterou vláda svým jednáním umocňuje. Řada z nich se totiž na pondělní otevření připravovala, například právě investicemi do respirátorů pro své zaměstnance.
Navíc platí, že zasažen není jen samotný maloobchod, ale i jeho dodavatelé, a tedy velkoobchod jako takový. Přitom letos dochází k největšímu ochromení podnikatelské aktivity v historii ČR.
Podnikatelské aktivity pozastavilo letos v lednu rekordních 25 534 živnostníků, což je o 50 procent víc než před rokem a nejvíce v historii ČR. Vyplývá to ze statistiky společnosti Bisnode – A Dun & Bradstreet Company.
Z údajů za jednotlivá odvětví podnikatelské činnosti vyplývá, že zvláště dramatický nárůst počtu pozastavení podnikání zaznamenal v lednu právě zmíněný velkoobchod. Zatímco loni v lednu „zavřelo krám“ jen 68 velkoobchodníků, letos v lednu už to bylo 834. To je tedy více než dvanáctkrát tolik než loni.
Mohutný nárůst v počtu pozastaveného velkoobchodního podnikání ilustruje fakt, že pandemickou krizí nejsou zasaženi jen ti „viditelní“, tedy například diskutované maloobchodní prodejny, restaurace či hotely, ale také jejich „neviditelní“ velkoobchodní dodavatelé. Zavřené maloobchodní prodejny, restaurace nebo hotelu si všimne každý. To, že velkoobchodní sklad na kraji města, který jim zboží dodává, zdaleka nejede na plné obrátky, už zaregistruje málokdo.
V lednu proto právě velkoobchodní dodavatelé gastroprovozů, tedy třeba dodavatelé potravin či nápojů nebo cukráři, uskutečnili v centru Prahy protestní akci a zároveň odeslali veřejnou výzvu premiéru Babišovi, aby vláda jejich problémy řešila.
Omezení provozů restaurací pouze na prodej u výdejního okénka nebo prostřednictvím donášky snižuje odbyt velkoobchodním dodavatelům gastroprovozů až o 80 procent. Dodavatelé restaurací ovšem nemají nárok na obdobnou výši a formu státní podpory jako právě restaurace.
Lednová čísla společnosti Bisnode potvrzují, že pokud je nyní někde vládní pomoc skutečně nedostatečná, je to právě v oblasti velkoobchodu.
Nutno ovšem říci, že první měsíc roku je z pohledu počtu nově přerušených živností dlouhodobě nejsilnější. V dalších měsících lze tedy čekat snížení počtu přerušených živností, který však i tak zůstane trvaleji nad dlouhodobým normálem. Nárůst přerušených živností na přelomu roku se již odrazil v míře nezaměstnanosti, které v lednu poměrně citelně poskočila z rovných čtyř na 4,3 procenta, což je nejvyšší údaj za posledních takřka čtyři roky.
Povinné nošení respirátorů poskytuje vládě záminku před volbami rozdat důchodcům „druhé rouškovné“
Má na něj peníze, díky 500miliardivému schodku.
Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová koncem ledna vypustila balonek takzvaného „druhého rouškovného.“ V rámci toho prvního dostali důchodci na sklonku loňského roku na ruku 5000 korun. Státní rozpočet to vyšlo na 15 miliard korun, což je mimochodem více, než jej v souhrnu stály kompenzační bonusy pro OSVČ. To ilustruje priority vlády.
Těžko sázet na to, že na své priority vláda zapomene v letošním roce, v roce volebním. Takřka jisté je, že důchodcům, početné voličské skupině, dárek v podobě „druhého rouškovného“ přijde. Zřejmě se tak stane až později v letošním roce, například v létě. Tak, aby důchodci do říjnových voleb nezapomněli, kdo a jak je vlastně obdaroval. Ostatně ministryně Maláčová poté, co testovací balonek vypustila, odkazuje, že se o „druhém rouškovném“ bude jednat právě až v létě.
Vhod může ministryni přijít zavedení povinného nošení respirátorů třídy FFP2 v obchodech nebo MHD, o kterém dnes (19. 2.) rozhodla vláda, a to s platností od příštího týdne. Déletrvající povinnost nosit respirátory by znamenala značnou finanční zátěž zejména pro nejchudší pětinu českých domácností, což jsou často (ale ne vždy) právě domácnosti důchodců.
V těchto domácnostech se ročně utratí za léčiva a zdravotnické pomůcky – což je skupina, do níž náleží i respirátory – 1891 korun na osobu, jak plyne z nejnovějších dat ČSÚ; těch za rok 2019. Výdaje domácností důchodců však například z titulu pokročilejšího věku nezřídka vykazují citelně vyšší výdaje za léčiva a zdravotnické pomůcky, než je uvedený průměr.
Cena nejlevnějších respirátorů, jednorázových, se dnes pohybuje kolem deseti korun. Účinně je lze používat přibližně osm hodin. Za pracovní týden tak osoba utratí za takové respirátory zhruba padesát korun, tedy zhruba 2,6 procenta celoročních výdajů na léčiva a zdravotnické pomůcky. Takovou finanční zátěž si chudé české domácnosti mohou dovolit maximálně po dobu čtyř týdnů, neboť pak už by musely z důvodu vyčerpávání skromných finančních rezerv omezovat své jiné výdaje, třeba také ostatní náležející do položky léčiv a zdravotních pomůcek.
Vláda se inspirovala zeměmi, jako je Rakousko, a respirátory dočasně, na dva měsíce, osvobodila od DPH. V Rakousku jsou ovšem takto osvobozeny do poloviny letošního roku, což dává obchodníkům lepší možnost plánovat. V Česku je na místě také prodloužení tohoto osvobození. Termín pro osvobození respirátorů od DPH vyprší již počátkem dubna. To, že v té době jejich povinné nošení už nebude třeba, by si vzhledem k nynější situaci troufl předpokládat pouze skutečný optimista. V Rakousku jsou evidentně realisty, takže termín stanovili rovnou na polovinu letošního roku, a to je přitom jejich epidemická situace nyní lepší než ta česká.
Osvobození od DPH i v Česku konečnou cenu respirátorů snížilo, ale není všespásné.
Vláda tudíž může jít i další cestou. A vyplácet tedy „druhé rouškovné“. Spíš však „respirátorovné“. Pod záminkou výdajů na respirátory by tak důchodcům rozdala třeba i více než pět tisíc korun jako loni. Lze spekulovat o částce. Vzhledem k tomu, že respirátory jsou dražší než roušky, nelze vyloučit, že by se vláda odhodlala k výplatě třeba 7500 korun. To by státní rozpočet tedy vyšlo na zhruba 23 miliard korun.
Tyto nemalé peníze však nyní vláda v rozpočtu nalezne poměrně snadno. Poslanecká sněmovna totiž vládě posvětila možnost letos hospodařit se schodkem až 500 miliard korun. Nejpesimističtější odhady ekonomů hovoří o tom, že letošní schodek bude činit nejvýše 450 miliard korun. Vláda tedy může disponovat minimálně 50 miliardami korun nad tento rámec, z nichž tedy může financovat třeba právě „druhé rouškovné“, resp. „respirátorovné“.
Další problém je v tom, že i když mezi zmíněnou pětinou nejchudších tuzemských domácností jsou často ty tvořené starobními důchodci, není tak tomu vždy. Může jít třeba o domácnosti samoživitelek či lidí s nízkou kvalifikací nebo těch pracujících či podnikajících v odvětvích těžce zasažených ekonomickým dopadem pandemie, jako je turistický ruch. Tyto domácnosti by však na „druhé rouškovné“ nedosáhly. Zato by jej měli mnozí důchodci, kteří žijí v relativně bohatších domácnostech, než jsou ty ze spodní pětiny, takže nenáleží k nejpotřebnějším.
Povinné nošení respirátorů se tak vládě může stát vítanou záminkou k předvolebnímu uplácení početné a loajální skupiny voličů, totiž právě důchodců, i když zdaleka ne všichni důchodci jsou v daném kontextu potřební. Přičemž mnozí potřební se naopak rekrutují z domácností jiných než důchodcovských. (22.2.2021)
