Teď je tornádo zatěžkávací zkouškou, dlouhodobě ale větší zájem Čechů o pojištění zvýší pojišťovnám ziskovost.
Progresivisté včetně pirátských poslanců začali po řádění tornáda na Moravě šířit blud, že jeho výskyt souvisí se změnou klimatu. Vylekali veřejnost, zato pojišťovny jim jistě zatleskají.
Moravské tornádo z minulého týdne bylo mimořádné nejen svou razancí, ale také škodami, jež napáchalo. V tuto chvíli se celkové škody, které na Břeclavsku a Hodonínsku způsobilo, odhadují na 15 miliard korun. A ještě porostou. Jedná se o kompletní škody, tedy jak na majetku kraje a obcí, tak na majetku lidí. Odhadem by celkové škody mohly činit zhruba 20 miliard.
Pojištěná škoda ale bude nižší. Například povodně v roce 2002 způsobily celkové škody za 73 miliard. Pojištěná škoda ale tehdy činila jen zhruba polovinu, totiž 36,7 miliardy. Od té doby propojištěnost (podíl pojistného na HDP) v oblasti neživotního pojištění v Česku mírně klesla, z 2,3 procenta HDP v roce 2002 na rovná 2 procenta HDP v roce 2019, jak vyplývá z údajů České asociace pojišťoven. V zásadě ale lze říct, že je srovnatelná.
V případě pojištění nemovitosti přitom nemusí být problémem pouze případná nedostatečná propojištěnost, ale také to, že řada pojištění je neaktualizovaných. Vztahují se tedy ke starší, nižší ceně nemovitosti. Jak známo, v posledních letech zaznamenaly ceny nemovitostí napříč ČR dramatický nárůst. Četná pojištění tento stav nemusí reflektovat.
Přední tuzemské pojišťovny zatím vyčíslují pojištěnou škodu, kterou zanechalo řádění tornáda, na stovky milionů korun až jednotky miliard. Pojištěná škoda by tedy neměla výrazněji přesáhnout úroveň 10 miliard korun. Pokud by se pohybovala v blízkosti této úrovně, bude moravské tornádo z hlediska pojišťoven třetí nejnákladnější živelní pojistnou událostí od vzniku samostatné ČR v roce 1993.
Moravské tornádo by tak v tomto smutném žebříčku zaostalo pouze za povodněmi v Čechách v roce 2002 a na Moravě v roce 1997. Pojištěná škoda v případě těchto událostí činila zmíněných 36,7 miliardy korun, resp. 10 miliard korun. Kvůli inflačnímu vývoji, který nastal v období od roku 2002, respektive 1997, ale platí, že dnes by byla suma vyšší. Částka 36,7 miliardy korun z roku 2002 v dnešních cenách odpovídá zhruba 54 miliardám. Částka deseti miliard z roku 1997 dnes odpovídá 18 miliardám korun.
I tak se v případě moravského tornáda jedná o mimořádnou škodu. Uvažme totiž, že evropská tornáda v letech 1950 až 2015, která usmrtila celkem 316 lidí, napáchala souhrnnou škodu za zhruba jednu miliardu eur. Tedy za 25 až 30 miliard korun. Odhad uvádí odborný článek s takřka prorockým názvem Tornadoes in Europe: An Underestimated Threat – tedy: Tornáda v Evropě: Podceňovaná hrozba. Článek vyšel před čtyřmi lety v bulletinu Americké meteorologické společnosti. Pokud by vskutku celková škoda moravského tornáda odpovídala 20 miliardám korun, půjde až o zhruba dvě třetiny souhrnné škody, kterou napáchala evropská tornáda během dlouhých 65 let (v jejichž důsledku zahynulo dohromady více než padesátkrát tolik lidí než v důsledku tornáda moravského). Nenechme se přitom mýlit, autoři zmíněného článku zohledňují inflační vývoj, alespoň tedy v oblasti cen nemovitostí. I když podotýkají, že v Evropě po roce 1950 rostou ceny nemovitostí zejména z důvodů zdražování pozemků, nikoli tolik z důvodu růstu cen stavebních materiálů.
Nebývalý rozsah škod moravského tornáda bude pro tuzemské pojišťovny jistě zatěžkávací zkouškou, ovšem dlouhodobě jim naopak může pomoci k vyšším ziskům. Cynicky řečeno: těžko si lze představit lepší „reklamu“ na pojištění, než je právě jak zcela nečekaná, tak tragická a destruktivní událost. Zatímco povodní jsou přirozeně ohroženi jen lidé žijící v nížinách, v blízkosti vodních toků a ploch, tornádo může udeřit kdekoli. V lese, na venkově i v husté městské zástavbě, v rovině, v dolině i na horách.
Navíc, zatímco na Hodonínsku a Břeclavsku se nebozí lidé probírali z šoku apokalyptických rozměrů, některé veřejně činné osoby nelenily a „za tepla“ už sociální sítě ládovaly narativem, že tornádo souvisí s klimatickými změnami. Například pirátský poslanec František Kopřiva v jeho kontextu tweetoval, že „je třeba začít brát vážně změnu klimatu a její rizika pro lidstvo“. Pokračoval tím, že „častější a výraznější extrémy počasí vědci předpovídali a všude po světě se tak děje“.
Jedná se o falešný narativ. V červenci 1916 ve Vídeňském Novém Městě, jen necelých 150 kilometrů vzdáleném od místa řádění moravského tornáda, usmrtilo tornádo svojí silou plně srovnatelné, ba možná i silnější, 35 lidí. Už tehdy šlo o projev klimatických změn? Nikoli. Meteorologové spojitost stále vylučují i dnes. Dokonce upozorňují, že v USA počet ničivých tornád spíše klesá. Rok 2018 tam byl z hlediska výskytu těchto tornád dokonce nejslabší minimálně od roku 1950.
Levicovým progresivistům Kopřivova typu se nepodloženou manipulací ve veřejném prostoru podařilo umocnit dojem, že tornáda nyní budou i v Česku častější. Sice to zcela odporuje vědeckému konsensu, ale pojišťovny jistě Kopřivovi & spol. zatleskají. Budou totiž díky nim v příštích letech ziskovější. Vyděšená tuzemská veřejnost se nyní dost možná bude až překotně pojišťovat proti události, která nenastane možná dalších sto nebo dvě stě let, ba třeba i déle.
Češi v uplynulém půlroce uspořili rekordní část svého příjmu. Odkládali spotřebu i tvořili opatrnostní rezervy
České domácnosti v letošním prvním čtvrtletí uspořily druhý nejvýraznější objem finančních prostředků v historii České republiky od roku 1993. Hrubá míra úspor domácností dosáhla neočištěně úrovně 25,4 procenta. Vyšší byla jen v posledním čtvrtletí roku 2020, kdy činila rovných 26 procent. To znamená, že tuzemské domácnosti v souhrnu ve čtvrtletním sledování nikdy v historii neušetřily tak velkou část svého čistého příjmu jako v uplynulých dvou čtvrtletích.
V prvním letošním čtvrtletí, tedy v měsících lednu až březnu, tuzemskou ekonomiku poznamenaly rozsáhlé uzavírky v oblasti služeb či maloobchodu, ale také omezení spojená s cestováním, takže možnost spotřeby byla mnohem omezenější než prakticky kdykoli jindy. Domácnosti tedy tolik ušetřily i proto, že prostě nemohly nakupovat tak, jak jsou zvyklé. Určitou roli ale hrála také obava ze zhoršení ekonomické situace, eventuálně z propouštění, která domácnosti vedla k opatrnostnímu spoření.
Nelze samozřejmě opomenout ani vliv vládních podpůrných opatření typu programů na podporu zaměstnanosti. Tato opatření zásadně přispěla k tomu, že reálný příjem na obyvatele meziročně vzrostl, a to shodně o 3,5 procenta. Domácnosti tedy omezily své výdaje, přičemž jim zároveň o něco narostly příjmy. To ve výsledku vedlo právě k historicky takřka rekordní míře úspor.
Pokutování za volný byt, volební priorita ČSSD, nás přibližuje 50. létům
Minulý týden představené priority volebního programu ČSSD zřetelně dokumentují, že vládní strana po volbách bude usilovat o to, aby prudce rostoucí veřejný dluh spláceli zejména ti nejmajetnější. V tomto smyslu program naplňuje klasickou definici levicovosti. V některých případech však zachází na samou hranu, či dokonce za ni, toho, co je ještě v rozvinuté demokratické a svobodné společnosti běžně přijatelné.
Zvláště křiklavé je to v otázce bydlení. ČSSD totiž slibuje zavést „pokuty za dlouhodobě neobsazené byty“. Je otázkou, zda se již nejedná o útok na samou podstatu soukromého vlastnictví. Problematické je také to, jakým způsobem vlastně chce ČSSD zjišťovat, zda je ten či onen byt dlouhodobě neobsazený. Nebude takové zjišťování nepřípustným zásahem do svobod a soukromí občana? Vrátí se snad doba domovních důvěrníků, kteří budou příslušným orgánům bonzovat novodobé „keťase“?
V 50. letech byl za keťase, tedy za podvrtaný živel, za nepřítele socialismu a snad i za špiona Západu, označen leckdy třeba i obyčejný pekař. Jen proto, že doma ve sklepě – jaký pak div – přechovával více pytlů mouky, než bylo běžné. Měl se přece o mouku podělit s lidem. Sice by pak nebyl pekař, a nemohl lidem péct chléb či housky, ale to tehdy zaslepenci vidět nechtěli. Hlavní byla ideologie „všechno všem“ a „každému podle jeho potřeb“.
Je smutné, že sociální demokracie oživuje stíny 50. let. Protože v principu je jedno, zda člověk vlastní více pytlů mouky, než je běžné, nebo více bytů. Je to jeho či její majetek a měl/a by s ním moci nakládat dle svého uvážení, neporušuje-li zákon, ovšem. Pokuta za pouhé „vlastnění vlastního majetku“ je zcela nemístná zvláště tehdy, jestliže takové vlastnictví nevykazuje žádné negativní externality. Pokud majitel nechává svůj byt neobsazený, takové jednání negativní externality postrádá. Ale, samozřejmě, jestliže si někdo dokáže obhájit, že majitel ferrari jízdou v tomto automobilu šíří negativní externality u chodce, cyklisty nebo řidiče mnohem méně atraktivního vozu (označme takovou negativní externalitu třeba za závist), pak snadno má svoji negativní externalitu pochopitelně i byt v centru Brna či Prahy. Jenže na bydlení v atraktivní lokalitě neexistuje nárok, stejně jako na vlastnění atraktivního vozu ne. Za střechou nad hlavou je holt se třeba v krajním případě i stěhovat.
Pro řadu bohatších lidí je v době prakticky nulového úročení bankovních vkladů pořízení nemovitosti jednou z omezeného počtu „únikových cest“, jak si nenechat svůj majetek nechat požírat inflací. Ne každý bohatší člověk je gauner a zloděj. Drtivá většina bohatších lidí má svůj majetek díky vlastní píli, umu či pracovitosti, i když to zní jako klišé. Vždyť pokud by tomu tak nebylo, znamená to, že tuzemský právní řád a justiční systém je v takovém rozkladu, že nedokáže potírat prakticky žádnou „škodnou“. Takové fatální selhání by však demonstrovalo do značné míry opět hlavně jen nekompetenci ČSSD, která se na utváření právního státu v posledních třiceti letech podílela jako málokterá jiná politická síla. Navíc uvažme, že vlády ČSSD, nebo ty, na nichž se podílela, v uplynulých třiceti letech zadlužovaly Česko jako žádné jiné. A zmíněný prakticky nulový úrok na vkladech odráží částečně právě i předlužení jak české, tak zahraničních ekonomik. ČSSD tudíž buď dlouhodobě fatálně zcela selhávala, a tedy nemá už v žádné další vládě co dělat, nebo chce jiné líbivě a populisticky trestat za to, zač je odpovědnější ona sama.
Otázka pokutování neobsazených nemovitostí je v principu sporná i s ohledem na další majetkové položky, jichž se přitom pokuta týkat nebude. Například sběratelé automobilových veteránů totiž zřejmě nebudou pokutováni za to, že mají v garážích třeba několik desítek takovýchto vozů. Přitom tyto vozy v běžné dopravě nevyužívají, přičemž tím, že zabírají garážovanou plochu, snižují dostupnost garážových stání na trhu, čímž zvyšují jejich cenu pro všechny ostatní zájemce.
To je jistě jen jeden příklad z mnoha.
ČSSD ale zejména a především byla coby vládní strana u toho, když se v ČR v uplynulých desetiletích zbytečně silně zregulovala výstavba. Případně je spoluodpovědná za to, že stávající stavební zákon je nevyhovující.
Právě přeregulovanost výstavby, i v mezinárodním kontextu nadmíru dlouhá povolovací a stavební řízení, omezují nabídku nemovitostí na trhu. Tím pádem zvyšují tlak na růst jejich cen. Tempo růstu cen je kvůli tomu tak citelné, že některým z majitelů realit postačí nechat je neobsazené, neboť vydělávají pouze na vlastním kapitálovém zhodnocení. Tedy zhodnocují majetek dostatečně pouze samotným růstem ceny bytu, aniž by jej byli nuceni pronajímat. Pokud by ceny nemovitostí rostly pomaleji nebo stagnovaly, majitelé bytů by byli mnohem výrazněji nuceni je pronajímat, a vydělávat tak právě na pronajímání – neboť k čemu jinému by jim pak vlastněný byt byl?
Klíčem k tomu, aby majitelé nenechávali byty prázdné, je zpomalení jejich cenového růstu, které způsobí hlavně pružnější nabídka a pružnější výstavba. Tu by podpořila kvalitní legislativa, tedy zejména připravovaný nový stavební zákon, pokud nakonec projde ve vhodné podobě. (29.6.2021)
