Tak přišla konečně ona neděle, kdy Celestýn jel žádat o ruku slečny dcery. Seznámili se v Praze na studentském čaji a po několika listech vydal se na nádraží a zahříval si zmrzlé ruce, zatím co se rychlík rozjížděl do východních Čech. Jízda ve vlaku je vždycky nudná, pomalu ubíhá, čas se vleče jako ženich k oltáři – ale Celestýn měl dojem, že jede až příliš rychle. Události se hrnou, že mu sotva stačí dech. A už je na nádraží, Bertička mu padá kolem krku, líbá ho jednak na ucho, jednak do zátylku, aby celé město, které v neděli promenuje na nádraží, vidělo, že už půjde po čepec. Pak vyjdou do ulic. Celestýn klouže na neumeteném sněhu, nové boty mu mrzačí malíčky a kufr, zatracený kufr, proč kupoval tolik dárků pro rodinu, zpotí se a bude to mít! Po pravici cupe Bertička, po levici dupe její mladší bratr. Ani ho, kluka nevychovaného, nenapadne, že by tady ženichovi měl pomoci.
Pak se mu zamžily brýle, neboť vešel do kuchyně, nasycené vlhkou párou hovězí polévky a teplého zelí. Někdo mu stiskl ruku a říkal: „Tak vás vítáme – z Prahy? No jo, z Prahy…“ Celestýn něco zabručel a pak bylo takové smrtelné ticho, jen rozhlas se snažil rozptýlit rodinnou sešlost. Znáte takové dusné ticho jako před bouří? Rodina si prohlíží nápadníka, tatínek si myslí se vztekem: „Tak, ten to věno rozfofruje,“ a maminka u kamen vzdychá: „Je to takovej chcípáček, jestlipak aspoň po něm bude pense…“ ale slavnostní oběd trochu prodlouží zábavu. Odpoledne jdou děti na procházku, Celestýn se těší, že si trochu popovídá s Bertičkou, ale Bertička je nějaká nesvá.
„Stýnku… Stýnečku…“ šeptá, když se schovali za jedním bukem, „a kdypak ty… kdypak ty vlastně o mne řekneš…“
„To se musí?“ bručí Celestýnek a cítí, že mu vyskočil čtvrtý puchýř na noze.
„Jak myslíš…“ popotahuje Bertička. Celestýn ji chce obejmout, ale Bertička ječí. Vždycky tak hrozně ječí, už by si to mohla odvyknout.
Je ujednáno, že Celestýn zůstane na noc. Popili venkovského piva. Odvedou ho do malého pokojíku, který je do polovice vyplněn pecí: „Zrovna včera jsme pekli, budete tady mít pěkné teplo… tak se hezky vyspěte.“
Celestýn uléhá. Ještě by se chtěl umýt, ale netroufá si požádat o vodu. Uléhá do postele a přikrývá se důkladnou peřinou (ta je z výbavy). Zavře oči. Má dojem, že na něm leží celý Petřín. Odkopává se, ale ještě je mu teplo. Nemůže spát. Tam u okna, zrovna u nohou, se na něho někdo dívá. Takový baňatý strýc s malou hlavou. Celestýn není právě odvážný, ale vzpomene si, že to není strýc. Bertička mu přece ukazovala tu památeční vázu po prababičce. Velmi si jí celá rodina váží. Je to váza na květiny, ale nikdy do ní květ nedali, neboť by musili dovnitř nalít vodu a tím by se váza ničila.
Celestýna rozčiluje prababiččin odkaz. Přetahuje si peřinu přes hlavu. Má teď Petřín zrovna nad hlavou, ale nic nevidí, snad usne. Po tvářích mu zurčí potůčky potu – a najednou mu stydnou nohy. Okna nedovírají a fouká na ně. Petřín se stěhuje tedy s hlavy dolů. Teď mu trůní na břiše a tam, kde má kuří oka, je asi Strahovská zahrada. I Strahovská zahrada tlačí. Petřín tlačí. Jánský vršek tísní. A na kolenou mu sedí celý Pohořelec.
Petřín měl té noci mnoho stěhování. Chvíli si přikryl hlavu, aby neviděl prababičku. Pak zase házel peří na nohy, aby mu neustydly. Když ponocný troubil dvanáct, konečně usnul.
Zdál se mu příšerný sen. Nějaký středověký zbrojnoš mu naléval z baňatého džbánu do krku žhavé olovo. Cítil, jak mu protéká hrdlem, jak škrundá v žaludku a pak se usazuje v břiše. A stále bobtnalo, přibývalo, zbrojnoš se chechtal, a džbán se neprázdnil.
Probudil se. Ponocný troubil druhou s půlnoci. Celstýn ještě cítil to žhavé olovo. Obrátil se na pravý bok, ale tlak neustával. Ne, nebylo to olovo. Celstýn si uvědomil, že vypil k večeři litr piva.
Pětkrát se přehodil a neusínal. Vylezl tiše z postele. Přiblížil se k oknu. Okenice špatně přiléhala, a proto byla přidrátována. Bez kleští se nedá otevřít. Odplížil se ke dveřím. Slyšel energický dech příštího tchána. Ještě ani o ruku nepožádal a už se má ptát, kde je tady…?
Jeho zrak sklouzl na vázu. Na babiččinu památeční vázu, do které ani vody nikdy nenalili. Odvrátil oči. Jaká krásná baňatá nádoba. Co by se do ní vešlo žhavého olova. Co by se vešlo – taková vzácná věc – ale ten zbrojnoš, jak se chechtal – vezmi čert zbrojnoše, olovo musí pryč.
Za pět minut se Celestýn schoulil pod peřinu a usnul jako malé dítě. Petřín se odstěhoval a nohy příjemně hřály. Bertička ho probudila polibkem k snídani.
S chutí se zakousl do vánočky. Ale když pohlédl na baňatý hrnek (byl památeční, po babičce), sousto se mu vzpříčilo v hrdle.
Zakuckal se, vyskočil a prohlásil, že zapomněl na jednu nutnou věc, musí se okamžitě vrátit do Prahy. Paní tchyně šla ustlat postel. Celestýn hodil na sebe kabát, křikl „sbohem“ a letěl na nádraží. Ani kufr necítil, ani nohy ho nepálili.
Když vešel konduktér, připomínal mu vázu po prababičce. Oblaka měla tvar baňatého džbánu. V rytmu kol slyšel chechot zbrojnoše. Co to učinil, co to jen v noci učinil?
Před okresním soudem pro přestupky byl Celestýn Z. obžalován pro svedení po slibem manželství. Chodil s Bertičkou osm měsíců a pod slibem manželství dosáhl všeho, co chtěl. Pak přijel jednou na návštěvu k rodičům, přinesl několik tretek darem, o dceru ani neřekl, ráno odjel jako blázen a víckrát už o sobě nedal slyšet. Odstěhoval se ze starého bytu a novou adresu neudal. Celstýne, čeká tě teest.
Celestýn klopil oči. Celestýn se nepodíval na Bertičku ani na její matku.
„Takovou smůlu jsme ten den měli,“ říkala paní matka, „v tom spěchu jsem rozbila památeční vázu po prababičce…“
Celestýn zvedl hlavu a vykřikl s překvapující jasností:
„Ale já si přece Bertičku vezmu…“
Chce si ho Bertička vzít? Chce, to se ví, že chce. Mužští jsou blázni, kdopak by rozuměl jejich vrtochům. „Tak, Celestýnku, příští neděli u nás zase na shledanou.“
Celestýnek se zajíká: „Ano, prosím, ale – na noc to tentokrát nepůjde…“
„Nevadí, nevadí… beztoho byste neměl kde spát, nějak nám v poslední době v sedničce mokvá podlaha.“
Odcházejí. Dveře vrznou. Ale to není vrznutí. Celestýn slyší, jak se zbrojnoš naposledy zachechtal.
Žárlivý Emil
Emil miluje. A když Emil miluje, je to jako bouře. Blesky bijí, hromuje se a Emil žárlí. Jde po ulici s Cecilkou, a běda tomu, kdo na ni pohlédne. Emil mu při nejmenším dupne na kuří oko. V tramvaji ji nesmí žádný pán pustit sednout, neboť to Emil pokládá za poloviční vyznání lásky. V biografu musí mít Cecilka vždycky krajní místo, aby snad nějaký darebák jí ve tmě nechtěl pohladit loket.
Cecilka nejdřív trpěla, ale pak si zvykla. Ženské si na všechno zvyknou. Myslí, že to tak musí být. Jejich touha, aby měly nejlepšího muže na světě, se nakonec promění v domněnku, že ten jejich opravdu je nejlepší, nejdokonalejší, nejmilejší chlapík mezi všemi obyvateli světa.
Cecilka byla spokojena žárlivostí Emila. Dokonce se jí pyšnila. Když kamarádky vyprávěly o svých flirtech, s vítězným úsměvem říkala: „Kdepak já, to bych dostala hned pohlavek…“ a se snivým výrazem dodávala: „…a možná, že by mi i nohu přerazil…“
Ale pro jistotu to nikdy nezkoušela. Jak také, když Emil ji ráno doprovázel ke kanceláři a odpoledne už zase na ni čekal. Nehnul se od ní, dokud nešla spát. A to ještě potom i hodinu postával před domem, aby náhodou nevyklouzla a nešla ještě s jiným.
Provázel ji k obuvníku i ke švadleně. Chodili spolu pro zeleninu i pro punčochy. A když někdy musila Cecilka zajít za zástěnu, trnul Emil strachem, aby jí tam někdo neublížil. Jsou dnes lidé divní, co když třeba krejčí nebo učedník se v nestřeženém okamžiku přitočí a bude ji chtít políbit.
Proto příšerná muka zažil, když jednoho dne Cecilku rozbolely zuby a ona šla k zubaři. Ještě jí poradil, aby na sebe dala pozor, a kdyby se snad zubař divně choval, ať jen hlasitě zakašle a Emil vtrhne dovnitř na pomoc.
Pak vešla. Emil se studeně potil. Je tam sama s mužem, dobře viděl, že je to mladík, takový protivný hezoun. Teď ji posadil na židli, možná, že jí přivázal ruce, i hlavu, možná, že ji omámí rajským plynem a potom – Bože – nezaslechl teď slabě její hlas – teď zas, zas – a teď vykřikla!
Vyskočil jako splašený býček, vytrhl dveře ordinace, před očima rudá kola – zahlédl jeho hlavu a dal mu pohlavek.
„Co to děláš, Emílku…“ zakvílel její hlásek. „Dyť už je venku…“
Na malé dlani ležel velký, černý, rozsochatý zub.
Kajícně odprosil u soudu přestupkového a pan zubař vzal žalobu zpátky. Však se odškodní jinak. Emilek slíbil, že si u něho dá opravit všechny zuby.
