Pokuta
Byla jedna sirá vdova,
co patero dítek měla;
jenom jednu krávu měla,
co sirotkům náležela.
Byla pánu něco dlužna,
zaplatit nebylo možná;
ten pán jí dal krávu vzíti
do svého chléva zavříti.
Dívky šly ráno k dojení,
žádné krávy živé není.
Jenom jedna živá byla,
co ty sirotky živila.
Ten pán nechtěl tomu věřit,
poslal svého sluhu pozřít.
„Milý pane, jest tomu tak,
stal se u nás velký zázrak.“
„Koníčka mi osedlejte,
pistole mi nabíjejte.“
Dojechal on v širé pole
a střílel zlostně do nebe.
„Kdy´s mi, pane, mrch nadělal,
sešli mi psa, by je sežral.“
Ten pán se hned psem udělal,
všecky krávy z chlíva sežral.
Smrť
Byltě jeden člověk,
bylo mu jakkolvěk.
Šel od role k roli
hledět na obilí.
Obilíčko moje,
jaké jsi ty pěkné!
Jsi pěkné zelené
od vrchu do země.
Kterak já tě sežnu
do stodoly svezu.
Potkala ho smrti
na velké silnici.
„Co děláš, můj choti?
Mám s tebou mluviti.“
„Jdu od role k roli
hledět na obilí.
Mocný milý Bože,
jak ono pěkné je!“
„Zanechej obilé,
stroj se v roucho bílé.
Mám s tebou mluviti,
máš ty se mnou jíti.“
„Nech mne, milá smrti,
já mám co činiti.
Dám ti peněz dosti,
co můžeš unést.“
„A což mi to zlato,
to kladu za blato.“
„Mám já drobné děti,
chci je spořádati.“
„Tvoje drobné děti
bude Bůh živiti.“
Zanechej mne smrti,
až pošlu pro kněze,
co jsem v mládí činil,
na oči mi leze.“
„již tam kněze nechej,
jenom se mnou spěchej.“
„Běda mne hříšnému
jsem dlužen každému
a nejvíc jednomu
Pánu Bohu svému.“
Střelila ho smrti
střelou přeukrutnou,
a bodla ho v srdce
převelice těžce.
