Za Turka provdaná
Seděl jeden vězeň
sedumdesát neděl;
a tak těžko seděl,
až tam ošedivěl.
Sám sobě rozmlúval,
kdo by ho vyjednal,
že by mu dceru dal,
svú dceru Barboru,
polovicu dvoru.
Žádný ho neslyšal,
enom to pachole,
co poklúzá koně.
Pachole slyšalo,
k pánovi běžalo:
„Panáčku můj milý,
co náš vězeň mluví!
Kdo by ho vyjednal,
že by mu dceru dal,
svú dceru Barboru,
polovicu dvoru.“
„Jdi, pachole, dolů,
kaž vězňovi domů.“
Přišel vězeň domů,
sednul si ke stolu,
svěsil hlavu dolů.
„Co je vám, tatíčku?
Snad vás hlava bolí,
nebo život bělý?
„Mne hlava nebolí
ani život bělý;
slíbil jsem ťa dáti
Turku pohanovi.“
„Vyhledni, dceruško,
vyhledni oknem ven,
prachy-li to idú,
nebo Turci jedú?“
„To prachy neidú,
a to Turci jedú,
a to Turci jedú,
co mne vezmú s sebú.“
A Turci přijeli,
všecko strojné měli;
koníčky v šarlatě,
pacholci ve zlatě.
Její najmilejší
v samém diamantě.
„Stroj sa, mladá paní,
pojedeš ty s nami.“
Do voza sedala,
s otcem sa žehnala.
„S Bohem, můj tatíčku,
Pán Bůh vás požehnaj,
všecko vám dobré daj.“
Patnáct mil ujela,
slova nemluvila.
Třicet mil ujela,
slovo promluvila:
„Počkaj, povozníčku,
zastav své koníčky,
chce sa mi vodičky.“
„Nepij milá vody,
máš víno ve vozi.“
Ona seskočila,
vínek s hlavy sňala,
na vodu pustila:
„Plyň, ty můj vínečku,
až k mému tatíčku.
A pověz ty jim tam,
že jsem sa vydala
bystrému Dunaju.
Ty drobné rybičky,
to moje družičky;
ty velcí kaprové,
to moji svatové.
Vrbina, olšina,
to moja rodina.“
Vody dosihala,
do Dunaja padla.
Turek křičí, plače
a sobě nařiče.
Její bílé vlasy
po vodě se plasí;
její černé oči,
písek se v nich točí;
její bílé ruce
vodú plavú prudce.
Turek křičí, plače
a sobě naříče:
Bych tě byl dovezl
k svej milej mateři,
nedala by tobě
po zemi choditi,
byla by ti stlala
červené pokrytí.
Zvonily by tobě
ty turecké zvony,
včil tě budú žráti
ty morské potvory.
