Obchodní válka mezi EU a Čínou se zase o něco přiblížila

Lukáš Kovanda, hlavní ekonom Trinity Bank

Doplatit na ni mohou i čeští zemědělci

Obchodní válka mezi EU a Čínou se zase o něco přiblížila. Peking zahajuje vyšetřování dotační podpory mlékárenskému průmyslu v EU (viz níže). Výsledkem by mohlo být uvalení nových cel. Podobně už Peking prošetřuje unijní produkci vepřového, kde má podezření z dumpingu.

Čína se Evropské unii mstí za uvalení nových cel na její elektroauta, k němuž se Brusel uchýlil minulý měsíc. EU se snaží ochranářsky bránit vlastní automobilky, které zatím nejsou dostatečně konkurenceschopné, aby samy čelily čínským rivalům. Státní dotace v Číně ovšem v průměru odpovídají pouze asi 6 % provozního cash flow čínských firem, spočítali začátkem tohoto měsíce analytici Goldman Sachs (viz níže). Ovšem EU zdůvodňuje svá nově citelně navýšená cla na čínské elektromobily jejich masivní dotační podporou v podání Pekingu.

Navíc, čínské dotace na elektromobily rapidně klesají. Z takřka 14 000 dolarů na vůz roku 2018 na necelých 5000 dolarů na vůz loni (viz níže). Dotace na elektroauto je tak nyní v Číně znatelně nižší než v USA, kde v rámci Bidenova protiinflačního balíku opatření činí 7500 dolarů.

To, že čínské elektrovozy hrozí zaplavit západní trhy, je tak nyní už spíše výsledkem jejich objektivně se lepšícího poměru „cena/výkon“ než masivního dopování čínskými veřejnými penězi.

Nyní tedy pro změnu hrozí, že eurounijní trhy zaplaví mléko. Pokud totiž Čína uvalí ona odvetná cla na mléko a mlékárenské výrobky z EU, výkupní ceny eurounijního mléka dále klesnou, protože jej za stávající cenu nebude kde prodávat. Již nyní jsou přitom podle českých zemědělců ceny mléka podnákladové. V živé paměti přitom ještě je, jak jejich němečtí kolegové vyrazili s traktory na silnice a do ulic, když se bouřili právě proti nízkým cenám mléka na výkupu.

Košík hub nasbíraných v Česku je nejdražší v historii, kilogram vyjde na 212 korun

Je možné, že ani Česku se nevyhne zpoplatnění či přísná regulace sběru hub, jako řadě jiných zemí EU

První polovina letošního srpna přála růstu hub v českých lesích. Na většině území Česka byla tou dobou pravděpodobnost růstu hub vysoká. Dnes je situace horší. Vysoká pravděpodobnost růstu hub je z celé ČR pouze v části Šumavy, na Prachaticku, jak plyne z příslušné mapy Českého hydrometeorologického ústavu (viz níže a zde: https://info.chmi.cz/bio/mapy.php?type=houby).

Každopádně za nasbíraný kilogram hub mohou Češi počítat i letos s výrazně vyšší cenou než ještě před třemi lety. I letos cena kilogramu hub překročí hodnotu 200 korun, stejně jako loni či předloni.

Loni lidé v Česku nasbírali 17 340 tisíc tun hub za celkovou částku přibližně 3,67 miliardy korun, plyne z dat české zemědělské univerzity (viz zde: https://www.fintag.cz/2024/08/16/loni-lide-z-lesu-odnesli-houby-a-jine-plody-za-6-mld-korun/). Kilogram nasbíraných hub tak vyšel průměrně na necelých 212 korun. To je dosud nejvíce v historii.

Vůbec poprvé vyšel kilogram hub na více než 200 korun o rok dříve. Roku 2022 lidé v Česku nasbírali takřka 25 tisíc tun hub za celkovou částku přibližně 5,24 miliardy korun, takže kilogram stál necelých 210 korun.

Mezi roky 2021 a 2022 kilogram hub podražil o vysokých bezmála 43 procent. V letech 2017 až 2021, před nástupem mimořádné inflace v ČR, přitom kilogram sebraných hub v průměru zlevňoval, a to o zhruba dvě procenta ročně, plyne z uvedených dat České zemědělské univerzity. Ještě v roce 2021 vyšel kilogram hub sebraných v Česku průměrně na necelých 147 korun. Za dva roky, od roku 2021 do loňska, tedy podražil o přibližně 65 korun.

V řadě západních zemí EU je sběr hub zakázán, přísně regulován a pokutován, nebo zpoplatněn. Je pravděpodobné, že jeden z takových přístupů nakonec zvolí také Česko. Experti upozorňují, že vlastník má s lesem nemalé náklady, přičemž hlavním zdrojem, jak může vydělat, je v současnosti prodej dříví. Mohly by tak podle nich být také právě houby. Popsaný růst jejich tržní ceny v posledních letech tomu nahrává.

Ostatně v Nizozemsku je sběr hub zakázán a představuje tam pytláctví. V Itálii, v Jižním Tyrolsku, je zase nutné si kupříkladu na poště koupit „houbařský lístek“, tedy povolení ke sběru hub, jež stojí osm eur pro každý jeden den a každou jednu obec, na jejímž katastru houbař sbírá.

Bez dalšího zvyšování daní to nepůjde

Politici by měli lidem říct pravdu

Debata o návrhu státního rozpočtu na příští rok byla v minulých letech v tuto dobu v plném proudu. Kabinet Petra Fialy ale v rámci konsolidačního balíčku změnil rozpočtová pravidla a technický návrh rozpočtu se nemusí schvalovat ani zveřejňovat. Má pro to důvod. Lidé se nebudou tolik ptát, kde se vlastně na látání schodku vezmou peníze. Protože i příští rok schodek podle všeho přeskočí 200 miliard korun, což veřejnost vnímá jako nesplnění slibu ozdravení veřejných financí.

Kabinet ovšem brzy vkročí do posledního roku svého vládnutí. Takže je zřejmější než kdykoli dosud, že výdaje prostě ani náhodou není s to proškrtat, jak sliboval, natolik, aby deficit redukoval na z hlediska veřejnosti dlouhodobě přijatelnou úroveň.

A pokud se nedaří škrtat výdaje, zbývá navýšit příjmy. Ovšem ekonomika neroste a ani neporoste dostatečně na to, aby vyšší příjmy zajistil hospodářský růst. Budou se tedy muset dále zvedat daně. Ovšem tuto nepříjemnou pravdu politici lidem říkat samozřejmě nechtějí, a zvláště ne nyní, když se pomalu, ale jistě blíží volby.

Čím déle by se nyní rozpočet propíral na veřejnosti, čím déle by se o něm diskutovalo v médiích, tím intenzivněji by museli politici zastírat, vykrucovat se a předstírat, že znají jiný recept než zvýšení daní. Neznají. Potřebují však do voleb navozovat zdání, že potřebné peníze budou umět najít někde jinde než v kapse daňového poplatníka.

Vláda se vlastně inspiruje jednou českou hudební klasikou, v níž se zpívá:

„V tmách se vaše tělo černý bude zdát,
jako by se nic nedělo, milujte mě paní.“

Pokud vláda nedopustí zevrubnější debatu o rozpočtu, pokud jeho přípravu uzavře do černé skříňky veřejného nevědomí, což se jí zatím daří, „jako by se nic nedělo“, jako by se žádný schodek ve stovkách miliard konat neměl, a tedy ani neplnění volebních slibů. Třeba pak volič bude vládu stále milovat.

Státní rozpočet je stále v utajení, vládě to může spíše uškodit

Vláda vsadila na sestavování státního rozpočtu na příští rok v režimu utajení před médii i veřejností. Znemožňuje jí to tak komunikovat i o věcech, kterými by se mohla pochlubit.

Češi na tom se svými výdělky nejsou tak zle, jak se říká. Například v čistém mají stále výrazně více než Poláci. V zájmu další konsolidace veřejných financí by proto ministerstvo financí mělo co možná nejrazantněji odolávat požadavku jednotlivých resortů na růst platů a dalších výdajů. V tomto kontextu by zřejmě bylo šťastnější, pokud by se debata vedla už nyní přes léto transparentněji, jak tomu bývalo dříve.

Jenže letos je zatím z hlediska veřejnosti a médií příprava rozpočtu zavřena do černé skříňky a jen tu a tam uniknou kusé dílky dojmů a pojmů z přetahované, která v černé skříňce zákonitě probíhá. Pokud by do celého zápolení byla skrze média vtažena veřejnost, pak ta část voličů, která strany vládní pětikoalice podporuje, by mohla poskytnout podporu těm z ministrů, kteří chtějí v konsolidaci dále pokračovat. Vždyť řada voličů dala svůj hlas některé z pětikoaličních partají právě s vyhlídkou na razantnější nápravu veřejných financí. Tu ostatně vládní strany slibovaly.

Takto se zdá, že uschováním přetahované do černé skřínky chtějí jen docílit toho, aby se co možná nejkratší dobu propíralo, že rozpočtový schodek i v příštím – volebním – roce má citelně převýšit 200 miliard korun. Tak si drtivá většina voličů ozdravení veřejné kasy nepředstavovala. Mediálně prostě číslo přes 200 miliard nepůsobí dobře. I když vláda může tisíckrát vykládat, že alespoň elementárně zastabilizovala nárůst zadlužování v poměru k HDP. Něco takového může pronášet stále dokola a bude mít pravdu, jenže když si pak lidé v titulcích zpráv přečtou, že schodek je stále přes 200 miliard, řeči o stabilizaci si z jejich hlediska bude kabinet moci strčit za klobouk.

Vláda však může stále i dnes odkazovat na někdejší zrušení superhrubé mzdy, které má lví podíl, až více než poloviční, na onom i v příštím roce pravděpodobném schodku přes 200 miliard. Zrušení superhrubé mzdy totiž zásadně vylepšuje nedávno hojně medializované výdělkové srovnání s Poláky, které ze zpráv a titulků vyznívalo pro Čechy nelichotivě.

Značný ohlas totiž koncem července vzbudila studie poradenské společnosti Forvis Mazars, podle níž už průměrná mzda v Polsku dotáhla tu českou – a dokonce ji převyšuje. To však je pravda jen v hrubém vyjádření. Jenže lidi mnohem spíše zajímá mzda čistá – a tu mají Češi stále zřetelně vyšší. V průměru takřka o 3 000 korun měsíčně.

Důvodem vyššího čistého výdělku Čechů jsou v souhrnu nižší daně a odvody, jimž v porovnání s Poláky čelí.  Vždyť například od roku 2021 čeští zaměstnanci platí ze svého příjmu daň ve výši pouze 15 procent, namísto zhruba 20 procent jako ještě roku 2020.

Pokud by k tomuto takzvanému zrušení superhrubé mzdy nedošlo, v čistém vyjádření by letos průměrně vydělávající Čech měl už jen o 205 korun vyšší příjem než průměrně vydělávající Polák. Bez zrušení superhrubé mzdy by se tak výdělky Čechů prakticky srovnaly s výdělky Poláků nejen v hrubém, ale i v čistém vyjádření.

Zrušení superhrubé mzdy tedy zcela zásadním způsobem pomáhá držet čisté výdělky Čechů citelně nad čistými výdělky Poláků. Kritici namítnou, pochopitelně, že důsledkem toho je narůstající tuzemské veřejné zadlužení. Vždyť právě zrušení superhrubé mzdy je stěžejním důvodem nárůstu českého veřejného dluhu v posledních letech. Ročně připravuje české veřejné rozpočty o více než 100 miliard korun.

Jenže i přes zrušení superhrubé mzdy je Česko znatelně méně zadluženo než Polsko. Veřejný dluh Česka ke konci loňska činil 44 procent HDP, zatímco v případě Polska to bylo 49,6 procenta HDP. Češi tak mají citelně vyšší čisté výdělky než Poláci, díky nižším daním, aniž by to ovšem stav české veřejné kasy zhoršovalo na úroveň, či dokonce za úroveň stavu té polské.

To je přece celkem příznivá zpráva. Kterou by vláda mohla veřejnosti tlumočit i nyní při dojednávání rozpočtu, pokud by jej tedy nezamkla do černé skříňky.

Ukrajina nakonec může padnout kvůli berlínské posedlosti šetřením, varuje německá banka LBBW

Podle ní Berlín obrovsky hazarduje, když hodlá snižovat pomoc Kyjevu; akcie německých a evropských zbrojařů v reakci výrazně klesají

Ukrajinská obrana vůči Rusku nakonec může padnout kvůli německé šetřící mánii, varuje německá banka LBBW, největší z tamních zemských bank. Podle jejích analytiků je „rizikem za miliardu dolarů“ spoléhat se v takto zásadní věci na výnosy ze zmrazených ruských devizových rezerv, jejichž použití je stále vysoce nejisté. Právě tak ovšem Berlín nyní argumentuje: chce nahrazovat své výdaje na Ukrajinu právě výnosy z ruských rezerv.

Akcie německých a obecněji evropských zbrojních firem dnes (20.8.) výrazně klesají právě kvůli plánu Berlína na omezení svých výdajů na Ukrajinu. Investoři se akcií zbavují i proto, že zjevně příliš nevěří, že by výpadek v pomoci Ukrajině plně pokryly výnosy z ruských rezerv. Akcie německého zbrojařského kolosu Rheinmetall se dopoledne propadaly až o pět procent, ačkoli následně část svých ztrát umazaly. Švédský Saab se kolem poledne propadal o zhruba rovněž pět procent. Obě firmy, stejně jako některé jiné, profitují ze zbrojních zakázek německé vlády.

Jenže ty jsou nyní v ohrožení.

Berlín sice tvrdí, že snížení jeho vlastní pomoci Ukrajině budou kompenzovat prostředky ze zmrazených ruských devizových rezerv. Jenže tyto peníze nejsou o nic více německé než třeba české. O jejich využití, resp. pouze výnosu z nich, letos na jaře rozhodly země skupiny G7 a Evropská unie. Zmrazené ruské rezervy jsou z drtivé většiny uloženy v Belgii, takže pokud lze vůbec konkretizovat poskytovatele pomoci, je to čistě technicky právě Belgie. Nikoli Německo.

Navíc, Německo stálo v rámci zmíněných jednání G7 a EU v čele šiku států, které zablokovaly využití ruských rezerv v celé šíři, tedy včetně jistiny. To znamená, že kvůli Německu a některým dalším spadl ze stolu návrh USA, jejž podporovala třeba Británie, volající po využití i zhruba 300 miliard dolarů právě jistiny oněch rezerv. Takhle se využijí pouze výnosy (úroky) z nich, což jsou ale jen nižší jednotky miliard dolarů ročně. Tedy o dva řády méně.

Jestliže tedy Německo příští rok plánuje redukovat pomoc Ukrajině z letošních osmi na čtyři miliardy eur, jak praví agenturní zprávy, nelze říkat, že tento úbytek bude kompenzován z výnosů z ruských rezerv. Pokud by takto postupovala a argumentovala každá západní země, pomoc Západu Ukrajině by z roku na rok scvrkla v podstatě na polovinu.

Samozřejmě, od jara země G7 a EU usilují vytvořit schéma, které by umožnilo vzít si půjčku na pomoc Ukrajině, v objemu 50 miliard dolarů, jež by byla pak postupně splácena právě z výnosů z ruských devizových rezerv. Aby takové schéma ale bylo funkční, musí být dlouhodobě zaručena jednomyslnost – tedy že třeba Maďarsko do takového řešení nebude „házet vidle“. Ale i pokud by se dařilo Maďarsko neustále přesvědčovat k podpoře, i tak je nutné, aby ruské rezervy zůstaly zmražené 10 až 20 let. Protože tak dlouho bude z výnosů z rezerv nutné splácet onu padesátimiliardovou půjčku, kterou by si na pomoc Ukrajině vzala EU.

Zmrazení na 10 až 20 let ale fakticky znamená konfiskaci ruských rezerv, byť jaksi nepřiznanou. Přitom Němci, jak už víme, se na jaře proti – přiznané – konfiskaci postavili, když ji navrhovaly Spojené státy.

Konfiskace jako konfiskace. Německo tudíž vykazuje schizofrenní postoj: jako na východisko se odvolává na řešení, které samo odmítá.

Schizofrenní Německo

Chce-li nahradit svoji pomoc Ukrajině pomocí z ruských rezerv, znamená to jejich konfiskaci, kterou ovšem Berlín odmítá

Německo tvrdí, že snížení jeho vlastní pomoci Ukrajině budou kompenzovat prostředky ze zmrazených ruských devizových rezerv. Jenže tyto peníze nejsou o nic více německé než třeba české. O jejich využití, resp. pouze výnosu z nich, letos na jaře rozhodly země skupiny G7 a Evropská unie.

Zmrazené ruské rezervy jsou z drtivé většiny uloženy v Belgii, takže pokud lze vůbec konkretizovat poskytovatele pomoci, je to čistě technicky právě Belgie. Nikoli Německo.

Navíc, Německo stálo v rámci zmíněných jednání G7 a EU v čele šiku států, které zablokovaly využití ruských rezerv v celé šíři, tedy včetně jistiny. To znamená, že kvůli Německu a některým dalším spadl ze stolu návrh USA, jejž podporovala třeba Británie, volající po využití i zhruba 300 miliard dolarů právě jistiny oněch rezerv.

Takhle se využijí pouze výnosy (úroky) z nich, což jsou ale jen nižší jednotky miliard dolarů ročně. Tedy o dva řády méně.

Jestliže tedy Německo příští rok plánuje redukovat pomoc Ukrajině z letošních osmi na čtyři miliardy eur, jak praví agenturní zprávy, nelze říkat, že tento úbytek bude kompenzován z výnosů z ruských rezerv. Pokud by takto postupovala a argumentovala každá západní země, pomoc Západu Ukrajině by z roku na rok scvrkla v podstatě na polovinu.

Samozřejmě, od jara země G7 a EU usilují vytvořit schéma, které by umožnilo vzít si půjčku na pomoc Ukrajině, v objemu 50 miliard dolarů, jež by byla pak postupně splácena právě z výnosů z ruských devizových rezerv. Aby takové schéma ale bylo funkční, musí být dlouhodobě zaručena jednomyslnost – tedy že třeba Maďarsko do takového řešení nebude „házet vidle“.

Ale i pokud by se dařilo Maďarsko neustále přesvědčovat k podpoře, i tak je nutné, aby ruské rezervy zůstaly zmražené 10 až 20 let. Protože tak dlouho bude z výnosů z rezerv nutné splácet onu padesátimiliardovou půjčku, kterou by si na pomoc Ukrajině vzala EU.

Zmrazení na 10 až 20 let ale fakticky znamená konfiskaci ruských rezerv, byť jaksi nepřiznanou. Přitom Němci, jak už víme, se na jaře proti – přiznané – konfiskaci postavili, když ji navrhovaly Spojené státy.

Konfiskace jako konfiskace.

Německo tak vykazuje schizofrenní postoj: jako na východisko se odvolává na řešení, které samo odmítá.

Ukrajinští představitelé i proto nápadně hbitě označili agenturní zprávy o redukci německé pomoci za dezinformaci. Kyjev však v rámci tohoto vyvracení údajné dezinformace neargumentuje tím, nač se odvolávají Němci, tedy kompenzací úbytku německých financí výnosy ruských rezerv.

Sama Ukrajina totiž nejlépe ví, že pouhé výnosy z rezerv jako kompenzace posloužit nemohou, pokud by se i ostatní její západní spojenci zachovali jako Německo, a padesátimiliardová půjčka je nejistá a znamenala by faktickou konfiskaci ruských rezerv. Konfiskaci navíc ale odmítá nejen Německo, leč třeba i Francie.

Francie odmítá konfiskaci zřejmě i proto, že se chce vyhnout střetu se Saúdskou Arábií. Ta se podle červencového zjištění agentury Bloomberg měla na jaře, při jednání skupiny G7, postavit za Rusko a pomoci tak právě zabránit konfiskaci jeho devizových rezerv zeměmi Západu. Rijád údajně zemím skupiny G7, tedy nejvýznamnějším západním ekonomikám, pohrozil, že se masivně zbaví jejich dluhopisů, které drží, pokud by na zabavení ruských rezerv došlo.

Saúdská Arábie přitom pohrozila zvláště Francii, resp. tím, že se zbaví velké porce zejména francouzských státních dluhopisů. Pokud by Rijád následovaly další země typu Číny, pak Francie a další předlužené země Západu, jako je Itálie, by se mohly dostat do dluhové krize.

Proto prý pod hrozbou Rijádu „cukly“, takže ruské rezervy za oněch zhruba 300 miliard dolarů zůstávají netknuté. Západní země tedy takto na pomoc Ukrajině využijí jen výnosy z nich.

Sečteno, podtrženo, proto Kyjev údajnou dezinformaci o redukci německé pomoci Ukrajině vyvrací jinak než argumentací kompenzací úbytku německých financí výnosy ruských rezerv. A sice Kyjev argumentuje tím, že německý rozpočet na příští rok není ještě schválený – bude nejspíše v listopadu –, takže všechny úvahy o výši německé pomoci jsou předčasné.

Tím se Ukrajina ovšem hlavně snaží vyvinout na Německo tlak, aby od možné redukce pomoci do listopadu ještě ustoupilo. Čímž vlastně současně potvrzuje, že zjevně o žádnou dezinformaci nejde. (22.8.2024)