Někdy, hlavně z rána, mám dojem, jakoby mne Mistr volal. Zavru oči, soustředím se, pravidelně dýchaje, a brzy dlí mé duchovní vědomí u Mistra a pozoruji své vlastní fysické tělo, jež nejeví se mi již takovým, jako v normálním stavu, kdy duše je oživuje. Nezdá se mi býti spícím člověkem, nýbrž neoživeným tělem, v němž pokračuje rozklad hmoty.
Pocit, který se mne zmocňuje při tomto pozorování, jest odpor a zároveň velká soustrast i láska k této odumírající mé části, a to láska zvláštní síly, neb jinak by nemohla moje duše spojiti se opět s něčím, co leží mimo ni a budí její odpor. Mám-li pozorovati činnost duše ve hmotě, jest ihned fysický můj obal přede mnou a na vlastním svém těle činím pozorování.
Ukončuji pozorování tohoto hmotného obalu svého, směsi to masa, krve, cév a nervů, vzhlédnu k Mistru a na jeho pokyn sleduji ho do Nekonečného Vesmíru.
Vše, co tam spatříme, týká se jen života naší duše. Nemůžeme absolutně nic jiného tam pochopiti, než to, co duchovně vnímáme a co se duše týká.
Jest mnoho toho, čeho duchovně pochopiti nemůžeme. Proč? „Neprojevený Bůh“ v tomto skryto vše! Snad jednou duše naše k tomu také dospěje, že více pochopí. Ale vzpomeňme, že duše jest nesmrtelná, že nic nestojí, že vše jest ve stálém víru a pohybu a stálému pokroku podrobeno. V nepochopitelné věčnosti neznamená dlouhá doba více než okamžik. Jako by duše vaše duše chtěla pochopiti věčnost bez počátku, bez konce? Toho jest nemožno!
