.jpg?s3=1)
Odloučení se duše od těla při smrti
Odloučení se duše od těla při smrti mohu vám vylíčiti, neb sám jsem pozoroval celý ten proces.
Moje duše vznesla se z těla a byla uvedena Mistrem k lůžku umírající ženy v nemocnici. Ležela sama, bez pomoci, ošetřovatelky nevšímaly si jejího zápasu. Ostatní nemocní spali, zatím co ona pracovala ke smrti. Duše má povzbuzovala duši její, která se blížila k svému osvobození.
Viděl jsem, jak duše umírající ženy počíná se vybavovati jako mlhovina z těla jejího. Vycházela z určitého místa nad hlavou, ale než ještě opustila tělo, nastalo vyzařování duševní podstaty, která ohraničeně obklopovala celé tělo; pak teprve se vše víc a více stahovalo ke hlavě. Nohy stydly – umírala od nohou, jak říkají lidé.
Duševní život opouštěl tělo, koncentroval se vzhůru, u hlavy se vybavoval a vystupoval výše nad ni – ale ještě spojen byl s tělem. Ubohá ještě otevírala oči a rty se jí pohybovaly, ruce křečovitě zatínala k sobě, a přece jsem viděl, že život již vymanil se z těla jejího. Když úplně vystoupil, vydechla naposledy – a byla mrtva.
Duše zde stála a ku podivu – ač dříve jsem viděl celý obrys člověka – zduchovnělý, zjasnělý – nyní byl to jen kotouček oblakové mlhoviny – který ještě byl připoután k mrtvému tělu. Nyní počíná se ten mlhavý obláček jasniti – nabývá formy těla, avšak stále ještě je vázán zářící páskou k tělu.
Opatrovnice přikročila k ní, sáhla jí na ruku, naklonila se ze zvyku nad ni a pravila: „Zemřela.“ V tom okamžiku pohnula se již vybavená duše a já jsem pozoroval, jak se rozhlíží a hledí na tělo, které opustila.
Opatrovnice vzala bílý šátek, zastřela jím postavu mrtvé ženy a zahalila jí tvář. Duše odloučila se nyní již docela a stála těsně u okna, rozhlížejíc se kolem, kde jest; nevěděla, že mrtvo její tělo, ani neviděla, že ji obklopují jiné duchovní bytosti.
Ale duše moje viděla tyto postavy a radovala se z toho, jak se ujímaly uvolněné duše, těšily ji a ovívaly jistou květinou, podobnou lilii, jak i podporovaly a vznášely se s ní vzhůru. Prošly zdí, nikoli oknem, což jsem dobře pozoroval a můj duchovní zrak je sledoval dále, jich forma byla přesně lidská.
Nyní víte, jak duše opouští lidské tělo, i v jaké formě; avšak nemyslete, že tato forma zůstane jí i nadále.
U lože smrtelného (Vidina).
Mým zrakům jeví se zelená skvoucí pláň a na ní vznášejí se bílé postavy ve velkém množství. Jasná bytost s překrásným výrazem v oku vítá je a praví: „Přicházíte pro posilu ke službě své z moci ´Bratrstva Lásky´. Každý z vás dostane svoji úlohu.“
Vidím, jak duše se druží v několik skupin. K jedné z nich přistupuje jasná bytost a praví: „Vy, duše drahé, sejděte na zemi k loži umírající stařenky a potěšte duši její. Přineste jí krásné vzpomínky z mládí a očistěte tak auru její ode všeho utrpení a ústrků, jimiž dosud trpěti musila. Jděte, požehnání mé vás bude provázeti.“
Jasná bytost přistupuje pak k jiným skupinám; já však sleduji první skupinu duší. Podávají si ruce, a hle, ještě než se ruka ruky dotkla, objevil se světelný kruh, který je spojil. Pochopuji, že stačí myšlenka ke spojení, chceme-li společně cítiti i působiti. Světelný kruh přišel do pohybu a spirálovitě se pohybuje Nekonečným prostorem. Je bez barvy a jest jen jedinou záplavou světla naplněn. Bytosti na pohled stojí nehybně, jen kruh víří u velké rotaci a vím, že by nemohl postřehnouti lidský zrak tento vír, protože i vrstvy ovzduší se mění při rotaci kruhu. Přicházejí do ovzduší tónů, sférická hudba zaznívá. Snažím se vystihnouti původ oné hudby, odkud zní a co ji způsobuje. A hle, pozoruji, že se to děje změnou atomů, nepatrně malých částek etheru. Přeměnou okultně chemickou, jakýmsi duchovním způsobem, narážejí na sebe a to způsobuje ten jemný zvuk a množstvím krásnou hudbu sfér. Také nádherná vůně mne ovívá, která je také působena touto přeměnou, životem v etheru. Ovzduším tímto procházejí bytosti a blíží se naší zemi. Procházejí jasem, který není rovněž nic jiného než život v seskupení atomovém, čímž povstaly světelné efekty. A při všem tom vidím tu lásku boží, ten Jeho dech, který působí na veškerou tu přeměnu, na všechny ty výchvěvy. Toť tajemství života!
Pozoruji nyní chudobnou jizbu, vlhkou a šerou. Na bídném loži spočívá stařenka, vpravdě zapomenutá lidská bytost; pozoruji, jak ráda by si zvlhčila rozpálené rty, ale nikoho zde není, kdo jí podal alespoň doušek vody. A hle, jedna z těch dobrých duší z družiny, která obklopuje svým etherickým tělem její lůžko, vkládá na její suché rty rosu s nebes, kterou s sebou přinesla v atomovém složení. Stařenka se usmívá a já pozoruji, jak v duši její budí se krásné vzpomínky. Vidí se opět mladou, milovanou ženou a prociťuje opět celé své minulé rodinné štěstí, nevzpomínajíc na ústrky, které jako výměnkářka snášela. Vidí svou dceru, která týrala matku a nepřišla ani k smrtelnému loži jejímu, vidí ji jako malé děvče a pociťuje opětně jen radost, kterou jí toto dítě v útlém mládí působilo. A opět jiné a jiné obrazy vynořují se v mysli její, stále však vidí jen svou malou dcerušku a pociťuje doteky lásky její. A nyní vidím skutečně, jak malé děvčátko vkročilo do jizby, přibližuje se k loži a hladí ruku stařenčinu. Slyším i dětský hlásek: Babičko, vstaň již, nelež tak dlouho, pojď si se mnou hráti.“ Babička se blaženě usmívá a praví: „Ty drahé dítě, tys přece jen nezapomněla na svou babičku.“ A za toho krásného pocitu opouští duše její svůj fysický stánek.
Byla to opětně jedna z duší družiny, která přivedla dítě, aby tak potěšila umírající stařenku. Pozoruji nyní, jak duše její vybavena z těla a obklopena duchovními bytostmi vznáší se vzhůru.