Od smrti k novému životu 54: Spojení až za hrob

Je zde minstr a praví: „Proč bojíte se promluviti si s drahým svým zesnulým? Příliš lpíte na těle fysickém. A proč? Snad proto, že je vám tak dobrým nástrojem a schránkou vaší duše? Však také umělec by zaplakal, kdyby zničil svůj drahocenný nástroj!  A přece jeho umění jest zcela nezničitelné.

Člověk lpí na schránce svého drahého zesnulého a lituje, že byla zničena, ale zapomíná, že to, co v ní skryto bylo, zemřít nemůže.

Věřte, drazí, není to pouhá útěcha, ale je to skutečná pravda, že zesnulý vám nezahynul. Pouto sympatické jest tak pevné, že neoddálí duše jedné od duše druhé.

Říká se, že pláč znepokojuje zesnulou bytost. Není tomu tak, protože duše tato nevidí slz, vyciťuje pouze lásku z proudu těchto slz, duše tato nevystihne hoře ani touhy, nýbrž jen lásku, která hoře, touhu a slzy vyvolala. Duše drahého zesnulého již netrpí, ani trpěti nemůže, vždyť v ní mizí vzpomínka na všechna utrpení ve fysickém těle, s nímž odešlo vše, co ji tížilo.

Tážete se, jaké bude shledání s duší drahou?

Láska vaše je opět to pouto, které vás k ní víže. Přijde-li hodina osvobození duše vaší, tehdy byť by i dlouhý, dlouhý čas již uplynul, duše pozná duši a obě vzplanou láskou k sobě.

Nebude to již slabé děcko, které matku svou miluje dětinskou láskou, ani duše matky nebude dušinkou tuto jako své dítě milovati, ale duše tyto budou se daleko více milovati, protože si budou rovny a jen láska je bude pojiti.

Žádné povinnosti ani žádné prchavé city, nýbrž jen lásku spolu budou prožívati a žíti budou s jinými dušemi sympatickými.

A tehdy až jim nadejdte opětně doba nového vtělení, nebudou toužiti, aby v témž poměru procitly k životu novému, byť i to nebyla již matka a dcera, přece milovati se budou opět, duše opět láskou pozná duši.“

Stoupám do nedozírna. Mistr mne opustil a já kráčím svou duchovní podstatou v zeleném sadě a spatřuji bělostné, svěží kvítí. Táži se pěstouna těchto kvítků, vzdušené, krásné bytosti, a vnímám odpověď: Hle, tato kvítka vyrostla ze slz prolitých pro drahé duše. Slzy tolika duší na hrobech prolité osvěžují kvítka, jež se množí k radosti duší blažených. A vůně jejich, vůně báječná vchází mezi lidstvo jako útěcha v pláči pro milou, drahou bytost.“