Od smrti k novému životu 55: Jsou blaženi ti, kdož odešli

Připomeňme si, že se blíží doba, kdy uctíváte památku drahých zesnulých. Doba ta sama je příznačná svým smutečním vzhledem, kdy těžká mlha pluje ovzduším, vše zahaluje a kdy smutek vstupuje do srdce vašeho.

Vzpomeňte však, že den Dušiček není pro duchovního člověka dnem smutku, nýbrž radosti, vždyť osvobozen je každý, kdo vykročí z pout fysických a jde kráse a dokonalosti vstříc. Milujte stále své drahé zesnulé, neboť oni jen poodešli, předešli vás a stali se vám bližními, než vám byli zde na zemi.

Letos zvláště rozvlní se ovzduší tolika dušemi blaženými, které opustily těla svá. Jarý život prchl, mladá těla uložena v hrob, ale duše jich vznesly se vzhůru; věděly, že dožily svou dobu Bohem jim vyměřenou a že ničeho nezameškaly na své pozemské pouti.

V duchovní sféře jest jediný jas a hlahol radosti. Sejde se tam druh s druhem, přátelství je vázalo, měli stejné touhy v životě a to vše prožívají opět v této nové krásné říši. Pociťují vliv sympatických sil, které je poutaly k jich drahým, ale nikoli jako pouta, nýbrž jako milý pocit a radost. A když myšlenky vaše k nim zaletí v této výši, vzpomenou: „Matička, dítky se za mne modlí, choť na mne vzpomíná.“ A vysílají vám za to zase svou lásku, která váš těší a uklidňuje vás v bolestech tohoto života. Proto neželte, nelitujte jich! Jsou přec tak blaženi! Řekněte pouze k sobě s vroucím citem a láskou: „Světlo věčné nechť jim svítí.“ To světlo je poznání z Božího Zdroje Světla a duše osvobozené zase tak vzpomínají na vás: „Světlo věčného Poznání, které my zde prožíváme, nechť svítí i duším těm, jež dosud v těle dlí a na nás s modlitbou a slzami vzpomínají. Vlož našim drahým, ó Bože, poznání klidu a spokojenosti v duše jejich. Nám kyne blaženost, jim však dosud utrpení hmoty. Kéž proto poznají, že vložena jim do duše svobodná vůle, by mohli vznést mysl vzhůru k Tobě, a hledati i nalézati cestu lásky, která jedině vede k blaženosti.