Od smrti k novému životu 6: Smrt a stavy posmrtné

Posmrtné stavy člověka jsou mysterium, jehož záhady jest dovoleno a možno jen částečně odkrývati.

Smrt jest přeměna a přechod k novému životu. Duše člověka, nositelka nesmrtelné boží jiskry, jeho vyššího Já, nezmírá s tělem. To vyšší Já jsme vlastně my ve všech fásích života.

Smrt člověka nastane, když tělo etherické opustí tělo fysické a vystoupí z něho. Opustí to duše svůj hmotný stánek, a i když člověk nejeví již žádných známek života, děje se ještě po krátkou dobu vymaňující proces těla etherického z hmotného. Obě těla jsou navzájem poutána životní energií, jakousi fluidickou páskou. Když tato energie buď nedostatkem jakékoliv výživy, náhlým přerušením nebo vyčerpáním síly unikne, propustí tělo hmotné tělo etherické. U fysického těla nastává rozklad, protože bylo přerušeno jeho spojení s duší, něco jiného však děje se s tělem etherickým, jež pohybuje se ihned samostatně jsouc dosud spojeno s tělem astrálním a jím s vyšším Já. Žije jaksi životem vzpomínek, podrží ještě své city, pocity a zájmy, ba i vášně a náklonnosti, které vnímá z astrálního těla. Etherické tělo podobá se zcela tělu fysickému a jen zvolna si uvědomuje, že nemůže vykonávat, co zamýšlí, protože již nemá fysických orgánů k uskutečnění svého předsevzetí.

Tehdy se stává, je-li duše neuvědomělá, že jest stále zmítána neukojenou žádostí a dlouho neprocitne k plnému vědomí svého duchovního života. Duše uvědomělá, ušlechtilá, která žila v životě jen vyšším cílům, snaží se i po své fysické smrti jim prospívati, jsouc sympatickými svazky spojena s těmito snahami. Duše uvědomělá a již zjemnělá chápe rychle svou volnost, své odpoutání od fysického těla, poznává duše ji obklopující a vznáší se s nimi do vyšší astrální úrovně, kde prožívá nezkalené radosti. Tam dlí duše jen tak dlouho, dokud nevejde v posvátný klid, jímž jest mystický stav, kde duše odpočívá skryta jako dítě v lůně matčině. Jest to nikomu nezjevená příprava k opětnému životu. Duše totiž po určitém čase se znovu probudí, avšak již prosta těla jak etherického, tak i astrálního, která v tomto klidu zcela odumřela. Nyní teprve se zrodila duše k duchovnímu životu. V duchovní sféře prožívá stavy nejčistšího blaha v kruhu sympatických duší a zde zpracuje zážitky a zkušenosti, nabyté rozumem ve fysickém životě.

Zpracování toto děje se přeměnou zkušeností na duchovní síly. Duše obohacuje tak své schopnosti k jasnějšímu porozumění svého „Vědomí“. Život duchovní je velice krásný, jest dle našich pojmů svrchovanou blažeností. Ale po čase, když duše všechny své zkušenosti již duchovně prožila, uchvátí ji mocná touha, aby se opět vtělila, snížila se na fysickou pláň a pracovala o svém dalším zdokonalení. Jest jí, jakoby procitla z krásného snu a připomněla si své opětné povinnosti. Vrací se znovu všemi úrovněmi na úroveň fysickou ke svému znovuvtělení. Nemůže však tak učiniti bezprostředně a sama si upravuje podmínky nového vtělení. Prochází všemi sférami zpětně a přijímá z nich v sebe zárodky k vytvoření těl, která ji mají poutati k tělu fysickému.

Prochází-li duše úrovní, z níž vytvořeno tělo kausální (příčinné), přijímá zároveň zárodky pro příští kausální tělo i síly, jež zůstaly v této sféře z jejího astrálního těla tkvěti. Jsou to uvolněné síly sympatie, antipatie, síly vášní a účinky špatných skutků, síly to nezničitelné z dřívějšího vtělení. Zůstaly utajeny a spojeny opět s hmotou, vzrostou v příštím životě v bývalou prudkost a člověk podléhá pak jejich účinkům, protože na ně reagoval. Jsou to komické vlivy, a v okultní nauce nazývají se skandhy.

Jsou nezvratné proto, že nic zaniknouti nemůže. Jest proto také pravdou, že člověk sklízí v hoři svém jen následky činů z minulého života a že jest spolutvůrcem osudu svého. Vývojem dobra mírní však zhoubné účinky karmy a člověk stává se v každém dalším životě již duchovnějším, prozíravějším a vše snadněji překovává.

Sympatické duše snaží se o současné vtělení na fysickou pláň, aby jak v duchovní říši, tak i v hmotném těle žily v nejužší blízkosti. To je umožněno tím, že jsou obě téže duchovní hodnoty a na této příbuznosti spočívá sympatie vůbec. Nemůže tedy sympatie dvou duší – jejich duchovní láska – nikdy zaniknouti a duše poznají se vždy i na fysické pláni a zaplesají při prvním okamžiku shledání. Člověk v pohledu do oka příbuzné duše bývá uchvácen zvláštním neznámým kouzlem. Někdy jest toto setkání jen prchavým okamžikem, utkví však po celý život v srdci člověka. Někdy nastane spojení duší pro celý život, a to bývá nesmírné štěstí pro ně. Jinak byť by i v odloučenosti a trudu bylo jim žíti, prosvitne jim vždy při setkání tušení velké blaženosti – duchovní lásky jejich.