Od smrti k novému životu 7: Stavy posmrtné I.

Hle, Mistr sám, i bratr V., stojí zde a praví k bratru M.: „Vzpomínal jsi na mne, bratře, a myslíš, že vzpomínka tvá mne přivábila. Věz však, že já jsem se blížil, a tak vyvolal v mysli tvé vzpomínku na sebe.

Nyní jsem zde a chci vás poučiti o tom, co v záhrobí se děje. V životě svém nevěřil jsem v reinkarnace, že i vám tím jsem bolest působil; i když jste si toho nepřiznali ani sami sobě, přece jen vás to často zabolelo, že bratr váš, který tak prodchnut byl svatou vědou, nechápal, že již tolikráte slzavým údolím putoval.

A proč jsem tak smýšlel? Bylo mi trapno při vzpomínce, že má individualita má zaniknouti docela. Nemohl jsem pochopiti, že tolik dobrých bytostí, které jsem v tomto životě měl, má zaniknouti, a že já pěstovati mám nové sympatické vztahy. Vzpouzel jsem se věřiti, že se opět vtělím a že vzdálen budu pak vás, bratrů a sester svých.

Nyní však vím dobře, že sympatie, která nás zde poutala, spojovala nás i v minulých inkarnacích, a že jsme se jen opět sešli v jiné době, že nalezla duše duši, neboť sympatie vaše vtělují se s duší vaší.

Jeden z vás má tajnou otázku, zdali pozná jeden druhého a zdali si uvědomí, že již jednou žili společným zájmům. Jak vy jste se poznali? Kdo svolal vás v jeden kruh? Bylo to něco, o čem nevíte, ale co dobře pociťujete. Jest to právě ta nesmrtelná sympatie vaše.

Že člověk člověka nepozná, je moudrým zařízením. Vzpomeňte, že jste byli v jiných poměrech, a že mnohdy bylo by velice nesnadným, ba nemožným přikloniti se k té sympatii, k tomu vroucímu přilnutí. A takto se opět zharmonizovalo to duchovní a vytvořilo si tělo i poměry své a vy šťastně jste mohli opět společně žíti.

Věřte, že nyní, když jsem poznal veškerá velkolepá zařízení zákonů záhrobních, jsem naplněn touhou vám vše o tom sdělovati, byste i vy mohli míti podíl na té nádheře, na té kráse posmrtné.

Nejvíce vám asi tane na mysli otázka, jaký bude okamžik odchodu vašeho.

Chci vám to vylíčiti jménem božím a pod vlivem našeho duchovního Mistra, který vede i mne a vás všechny, kteří spjati jste v jeden kruh.

Mezi umíráním jest rozdíl, umírá-li člověk zlý a vášněmi prodchnutý, nebo člověk dobrý a spravedlivý. Zlý člověk pracuje těžce k srmti, brání se a zápasí s ní. Kdo pozoruje ten nerovný boj, trne hrůzou a domnívá se, že trpí a že smrt je mu mukou.

Tomu však není tak, trpí jen jako člověk, jako by trpěl každou nemocí a vášní, je to utrpení zevní. Přijde-li pak okamžik smrti, nastane klid, smrt osvobodí ho a jen blažený pocit mu zůstává. Smrt nečiní rozdílu, rozdíl byl jen, dokud trpěl člověk, dokud nesnesl pomyšlení na smrt, ale smrt ho políbila na ústa a vzala veškeré útrapy s sebou.

Tážete se: Umírá-li člověk zlý stejně jako dobrý a dokonalý, kde je spravedlnost? K čemu by pak byla naše snaha po dobru?

Zákon smrti jest určen stejný pro každého a jest vždy okamžikem osvobození, okamžikem radosti, rozdíl však nastane při procitnutí duše k životu. Zde je teprve ten veliký rozdíl mezi člověkem zlým a vášněmi zmítaným, a mezi člověkem dobrým a duchovním.

Člověk zaostalý, procitne-li k duchovnímu vědomí, nemůže pochopiti, co se s ním děje, vždyť nikdy nepřemýšlel o možnosti duchovního života. A nyní nastávají útrapy jeho, nepochopuje svého stavu – vidí, že někde jest, co nikdy si nemohl představiti – myšlenky jeho tíhnou stále dolů, do hmoty – chce si pomáhati svými fysickými údy, avšak nemá vlády nad nimi, a klesá v malomoci.

Nepochopuje, že vše to, co vidí, jest jen zrcadlení se vlastního jeho nitra a nikdo není, kdo by ho poučil. Utrpení jeho jest tím větší, že pociťuje ještě světskou touhu po útěše. Jsou sice dobré duše kolem něho, které ho poučují, on však jich nevidí, nechápe a jim nerozumí, vždyť necítí se býti duchovně zrozen, stále ještě jest obtížen hmotou fysickou.

Průměrný dobrý člověk však, přijde-li jeho hodina, rozjasní se, neb ví, že jeho utěšitelka přijde, která sejme pásku s očí jeho, a že prohlédne tam, kam ho jeho touha vždy nesla. Tím, že stále vzpomíná na tu krásu vytouženou, získává již duchovní vjemy, a vidí i pociťuje; je toho schopen, protože stále jemnil a zdokonaloval duši svou. Slyší nadpozemský zpěv, pozoruje jas; nejde do tmy, nýbrž vchází do světla.

Jsou arciť také okamžiky, kdy i dobrý člověk těžce umírá, duše však o tom neví; duch jeho se cítí volným a on sám těší okolí své, vkládá jim do srdce porozumění, že to jen bezvládné tělo trpí, ale duch že stojí již před nebeskou branou.

Takový jest jeho skon, ale probuzení je zcela jiné než člověka zlého. Nevidí svých vášní, hříchů, pociťuje jen volnost a má dojem, že vyžil, vyčerpal již síly, jež se obnoviti nemohou a které ho vázaly.

Ta volnost je něco tak blaživého, že si nemůžete učinit pojmu v lidském těle o té lehkosti po tolikaleté tíži.

Zdá se mu, že slyší příbuzné hlasy, a skutečně, poznává své drahé a sympatie k nim naplní celou jeho bytost; nesmírná láska jím prochvívá.

Vzpomíná, že takové lásky nikdy ve hmotě nepoznal. Slyší šepot jejich, poučují ho, a kdykoliv k němu dolehne fysický pocit, totiž stesk těch, které opustil, vždy najde útěchu mezi svými. Ti ho vedou, a připravují k posvátnému klidu, kde brzy procitne a znovu, duchovně se zrodí.

Moji drazí, měl bych vám nyní líčiti stav duchovního člověka, člověka takového, který již přemohl vášně, zlo, slabost, přemohl vše, co ho k hmotě vázalo? Takový zmírá s plným vědomím, ale věřte, nelze mi těchto pocitů líčiti, neboť to je taková blaženost, jaké nemůže si člověk nikdy představiti, a mně nemožno sledovati duši, které není již třeba vtělení.

To jest tak slabý přechod, že se zdá duchovnímu člověku jen jako lehké procitnutí. V duchovnu jest doma, zdá se mu, že jen snil život svůj, a nyní pociťuje věčnou blaženost.

Ještě bych vám rád sdělil, jak možno některým duším se projeviti vám lidem.

Nejsou to duše těch slabých, ty se projeviti nemohou, neboť nemají schopností k tomu; a když vy říkáte, že projevila se vám duše zlá, člověka zvrhlého, jest to jen to jeho zlo, jeho vášně, které nezmizí, jichž použije nikoli duše slabá, nýbrž takový fantom, elementál, takového něco, co se nevtěluje, co se tvoří jen z myšlenek některých lidí, používá těchto vášní člověka zlého a tím pak ruší klid a dobrou harmonii kroužku lidí hledajících věčnou Pravdu.

Když se však dobrá duše projeví v kroužku, jest nejvyšší radou vyslána, aby poučovala a vykonala tak úkol jí daný. Použije-li media, tedy medium ono vyroste, neb duše taková nepoužívá nikdy špatného člověka.“

Bratr V zmizel a sním i ostatní duše, které naslouchaly.

Jest zde však ještě jedna zářící bytost, blíží se k bratru M., klade ruku na jeho rameno a praví: „Díky tobě, díky vám všem. Byl den mého úmrtí a někdo z vás vzpomenul na mne a vyslal modlitbu za klid můj a tak oblažil duši mou!“