.png)
Občas zajel taxikář Marek z noční služby až ke své soukromé garáži. A ještě než si šel lehnout, umyl vůz a opravil nejnutnější drobnosti. Jednou, když si tak hrál se směrovým světlem, kde se vzali, tu se vzali dva mládenci na jednom pionýru. Marek je znal, bydleli nedaleko.
„Ahoj, kluci, pojďte mi pomoct,“ pozval oba, třebaže na práci stačil sám. Mládenci neváhali, slezli z pionýra a měli se k dílu…
Mirek s Vlastíkem se ukázali být docela šikovnými chlapci. Brzy se oháněli nástroji jako staří montéři a obdivně chválili menší Markovy zlepšováky, jako například zajištění kufru embéčka. Náramně je to zajímalo. Debata přešla i na jiná bezpečnostní zařízení.
Když byl taxík konečně v gala, Marek mládence propustil s tím, že si půjde lehnout.
„Přijedeme zas, jestli proti tomu nic nemáte,“ slíbil Vlastík za oba. Marek souhlasil, proč by měl něco namítat, ať se mladí přiučí.
Přijeli, příštích několik setkání si bylo podobných jako vejce vejci. Mirek s Vlastíkem se rychle zasvěcovali do tajů našeho nejrozšířenějšího lidového vozu…
Někdy i taxikář použije služby svého kolegy. Nejinak to bylo s Markem, který nastoupil do kolegova vozu, aby se dal dovézt ke kamarádovi. Ale ještě než se rozjeli, zamávali na něho Mirek s Vlastíkem. Marek je vzal s sebou.
Cestou přišla řeč na pneumatiky. Mirek s Vlastíkem se nabídli, že je Markovi seženou.
„Zatím ne, tak nutně je nepotřebuji, snad později,“ odřekl nabídku Marek.
Ale ještě tentýž den večer za ním oba mládenci přišli, a že prý už ty gumy pro pana Marka mají. Jsou i s diskem a nebudou drahé, prodá-li jim Marek toho zaprášeného pionýra, co mu stojí v koutě garáže. Stejně na něm nejezdí. Aby měl od nich pokoj, nastartoval Marek vůz a vyjeli.
Ze sklepa domu, v němž mládenci bydleli, vynesli pak Mirek s Vlastíkem tři kompletní kola k embéčku. Aby se neumazali, půjčil jim Marek starou deku ze svého taxíku. Z jeho garáže si potom odvezli pionýra v ceně šesti set korun a tři sta korun na hotovosti. Spokojenost byla na obou stranách.
Zůstala však pouze na jedné straně, neboť Marek za několik dnů zjistil, že mu kdosi ukradl z kufru taxíku věci v hodnotě jednoho tisíce korun. Bylo mu hned jasné, vzhledem k naprosto bezpečnému zajištění kufru, že to nemohl udělat nikdo jiný než Mirek s Vlastíkem. A proto za nimi ještě „za tepla“ zašel.
První kolo proběhlo tak, že kluci zapírali. Mirek se rozčílil a kolik přitom rozdal facek, to později ani on sám nevěděl. Ničeho tím ovšem nedosáhl.
V druhém kole vedli na body Mirek s Vlastíkem. Když je totiž kriminalisté nachytali při nové krádeži rezervních kol embéček, udali Marka jako návodce a podílníka.
Snad by jim to bylo vyšlo i v třetím kole. Leč smůla byla v tom, že těch pneumatik včetně disků měli na svědomí tolik, že by byl Marek musel mít alespoň sedm vozů! Taxikář mohl ovšem gumy prodávat dál?! To zatím nešlo vyloučit. K hlavnímu líčení se proto Marek dostavil ještě jako obžalovaný. Teprve po vyslechnutí Mirka a Vlastíka, přivedených již z výkonu trestu, se situace změnila. Oba přiznali, že si Markovo obvinění vymysleli.
Když případ zrekapitulujeme, je to dost zajímavé. Marek, ve snaze přiučit mladé lidi něčemu z motorismu, dával vlastně nevědomky další rozumy dvěma už dosti zkušeným zlodějům. Ti se mu pak za to dvakrát „odměnili.“ Poprvé vykradením kufru jeho taxíku, podruhé nepravdivým nařčením. Nakonec byl Marek zproštěn obžaloby, což ovšem přitížilo Vlastíkovi i Mirkovi, neboť prokurátor je bude žalovat pro křivé obvinění.
Konečně, díky tomu zůstanou mnohá rezervní kola embéček ještě o několik měsíců déle na svých místech.
Džob
Ještě před skončením pracovní porady si ředitel vzpomněl na hromadu za soustružnou.
„Zlikvidujte taky ten kovošrot, než nám sem začnou jezdit horolezci,“ zažertoval.
Komu příkaz patřil, neřekl. Dopravní referent si to však bystře domyslel a vepsal do diáře stručnou poznámku: Šrot za soustružnou, hned ráno!
Tím porada skončila. Bylo možné otevřít okna a uklidit plné popelníky, což obstarala všudypřítomná vševědoucí baba Berousková, jak v závodě říkali staré padesátnici bez určité funkce…
Druhý den ráno rozdílel dopravní referent úkoly osádkám jednotlivých nákladních vozů.
„Rempl s Kuchtou zlikvidují šrot za soustružnou!“ použil ředitelského výrazu.
„To je radost! Každej kus jinej, něco do ruky, něco na lopatu; plno zamotaných špón, copak všechno blbý musíme vyžrat zrovna my!“ zaprotestoval řidič Rempl.
„Je na vás řada, vážení,“ usadil ho dopravní referent a dodal: „Kam máte šrot vozit, víte, že?“
„Kam jinam než do sesterský slévárny,“ odsekl zlostně Rempl…
Motory ostatních nákladních automobilů vrčely už kdesi na silnicích, když se Remplova sedmituna zastavila prvně u pruhované závory v bráně závodu. Vrátný se podíval na náklad do příslušných dokladů a teprve potom zvedl závoru.
„To je cirátů s blbým šrotem,“ zavrčel navztekaný Rempl.
„Jestli se ti to nelíbí, můžeš si jít stěžovat,“ vrátil mu klidně vrátný.
Rempl se chystal k slovnímu trumfu, leč zarazila ho tichá poznámka závozníka Kuchty: „Neblbni, takhle si k ničemu nepomůžem!“
Řidič Rempl uplivl, zařadil jedničku a vyjel. Hned za bránou se však Kuchty zeptal, co tím myslel.
Výsledkem krátké debaty bylo, že si Rempl při každém dalším nákladu kovošrotu prozpěvoval.
„No vidíš, takhle ti to líp sluší,“ připodotkl starší už vrátný, zvedající toho dne popáté závoru před Remplovou sedmitunou. „Kolik tam toho eště je?“
„Todle je poslední, tady máš papíry,“ strkal Rempl vrátnému pod noc igelitové desky.
„To je dobrý, jeď,“ odmítl je staroch, „stejně furt to samý.“
Řidič se závozníkem se na sebe spiklenecky usmáli…
Za tři dny byla sobota nazvaná železnou. Vrata lidové sběrny odpadových surovin zela dokořán, uvnitř se to jen hemžilo školními dítkami. Se svou troškou však přijeli i dospělí, mezi nimi Berousková.
Jak se tak rozhlížela, než na ni přijde řada, padl její ostříží zrak na hromadu barevných kovů. A jako by to byl magnet, popocházela stále blíž a blíž, až stanula těsně u ní. Dosud si plně neuvědomovala, proč tak činí. Náhle jí to ale došlo. Jestli až tam nahoře, ještě nezasypaný, neleží šrot z jejich továrny, tak je břišní tanečnice.
Byl to opravdu šrot ze závodu, což v pondělí potvrdil sám mistr ze soustružny. A nebylo jej zrovna málo!
Nastal poprask, vyšetřovalo se. Nakonec stanuli Rempl s Kuchtou na koberci ředitelovy svatyně, kde už nebyli tak moc doma. Ještě víc se pak scvrkli u vědomí své viny, která díky všudypřítomné, vševědoucí Berouskové vyšla najevo.
Po hřímání v závodě se osádka sedmituny odebrala k vyšetřovateli Veřejné bezpečnosti. Pěšky, neboť za volant už je nepustili…
K výpovědi ze zaměstnání přidal později soud náhradu škody a podmíněný trest za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví formou soukromého prodeje posledního nezkontrolovaného nákladu kovošrotu.
A zdál se to být tak dobrý džob.
Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971
.png?s3=1)
