Oldřich Egem: Silák

Byl, jak se říká, jako za groš kudla. Malý, hubený, a navíc s dlouhým nosem v ptačím obličeji.

„Ty s tou svou figurou moc velkou díru do světa neuděláš,“ říkával mu táta.

„Jen ho nech,“ zastávala se syna máma, „aby tě jednou nepřekvapil.“

A víte, že se to mámě vyplnilo? Bylo to zrovna před jejími narozeninami, když Jeníkovi přišlo obeslání k soudu. Máma spráskla ruce a táta sebekriticky poznamenal cosi o tom, že Jeník tu díru do světa přece jen asi někde udělal. No, zrovna do světa to nebylo, leč i tak stála ta „díra“ za to!

Jéňa, jak mu všude říkali, se zakoukal do jedné moc prima holky. Smůla byla v tom, že slečna měřila o dobrých třicet centimetrů víc a byla o pěkných pár kilogramů těžší než on. Jéňu pak vůbec nebrala na vědomí, neboť ho ze své výše prostě přehlížela. Ať dělal, co dělal, nic nepomáhalo. Osmdesátikilogramová krasavice si našla sobě rovného – zápasníka těžké váhy.

Jéňovi nezbývalo, než se vzdát. Leč jak byl malý, tak byl vytrvalý. Svědčí o tom i to, že si ho zápasník Nikodém kvůli dolézání za Svatavou už dvakrát podal, ale Jéňa jako by byl z gumy…

Svatava chodívala ze šití domů přes zámecký park, zbavený v dobách zpřístupňování kulturních památek železných vrat. Někdy se trochu zdržela, jindy neměl ten její čas jít jí naproti. Tohle všechno Jéňa časem odpozoroval. Teď šlo o to, se do takového večera strefit.

Jednou, když Svatava vstoupila do zámecké brány, se ze stínu tisu stojícího poblíž ozvalo: „Ahoj!“

Svatava se zarazila, neboť hned nesklopila zrak natolik, aby si všimla maličkého a navíc ještě sedícího Jéni.

„Fuj, ty máš ale pitomý nápady,“ ulevila si, když ho konečně spatřila.

„Tak ty se taky bojíš?“ ozvalo se posměšně zdola.

„Ty snad ne?“ oplatila mu Svatava otázkou.

„Mám dost sil, abych se všemu ubránil!“ začal se kasat Jéňa.

„Ty?“ vyprskla Svatava, aby se vzápětí rozesmála na celé kolo a přestala až…, ale tak daleko ještě nejsme.

„Tak se dívej!“ vykřikl Jéňa a chytil u cesty stojící sochu za ruku.

Zůstala mu v hrsti a Jéňa se zapotácel. Jednak pod vahou té kdysi solidně přidělané, teď už zubem času nahlodané kamenné ruky, jednak překvapením nad tím, že to šlo tak lehce.

Výjev z grotesky znovu zaútočil na bránice slečny Svatavy. Jéňu to pochopitelně pobouřilo. Pustil sošinu ruku a vyskočil jí na ramena. Tam se rozkročil a vzal sochu za hlavu. Po chvilce sletěl i s ní dolů, neboť také ona podlehla staletím.

Svatava se pomalu už ani smát nemohla. Jéňa se totiž, sám znovu překvapen, hrabal z trosek kdysi sličné hlavy.

Po takovém výsměchu nemohl ovšem vystřízlivět. Také snadné trhání kamenných těl mu dodalo ještě větší kuráž. Začal proto šplhat po dalších sochách a co šlo odloupnout, to padlo k nohám jeho vyvolené. On sám si už dával větší pozor.

„Koukej, ďáblice,“ řval Jéňa na Svatavu, „to ani ten tvůj mameluk nedokáže!“

Co však čert nechtěl, zápasník Nikodém, přiváben téměř už hysterickým smíchem své milé, se najednou objevil na scéně. Nejdřív žárlivě přehlédl situaci, potom sundal toho blázna s Herkula a už potřetí si ho podal…

Tak to byla ta Jéňova „díra do světa“, kterou mu máma tolik přála. Že soudní rozhodnutí udělá na oplátku pořádnou díru do rodinných úspor, s tím chudák stará nepočítala. Oprava historicky cenných soch, kterou musel Jéňa uhradit, nebyla totiž právě nejlevnější.

Zdroj: Oldřich Egem Minisoudničky, Vydavatelství a nakladatelství Novinář 1971