Oldřich Egem: V hodině duchů

Hrobník Josef škrtl zápalkou. Chvilku ji podržel v dlani a teprve potom zapálil svíčku. Knot se pomalu rozhoříval, však začal stékat na stůl. Nejbližším sousedem svíčky, oživujícím lidský příbytek a budoucím zdání tepla, byla láhev. Nálepka oznamovala, že ji jakýsi pan Jelínek naplnil slivovicí.

 Hodiny po dědečkovi odchrchlaly půlnoc, po níž následuje hodina duchů. Hrobník Josef se zvedl, navlékl si starý kabát a vyšel před domek, stojící vedle kaple v samém koutě hřbitova. V tuto dobu by napadlo jen blázna, aby se potuloval po svatém poli. Za těch čtyřicet let, co pan Josef poskytuje poslední službu nebožtíkům, to ještě nikoho nenapadlo.

Světlo svítilny, do níž hrobník Josef zasadil doma zapálenou svíčku, poskakovalo na honosných kamenných náhrobcích stejně, jako po rovech krytých pouze travou. Všude samé kříže, jako by jich člověk neměl v životě dost. Rodina Paříkova, Odpočívej v pokoji, jinde veršíky nebo dokonce obrázek zesnulého.

Memento mori!

Došel až na třetí hřbitov, kam odpoledne spustili do rodinné hrobky starého pána. Hrobník Josef ještě teď vidí plačící pozůstalé. Ale jen vidí! Za dlouhou dobu, co tubydlí, pracuje a pije, otupěl.

Náhrobní kámen byl dosud odsunut. Teprve zítra jej přijdou dělníci položit na jeho místo. Hrobník Josef posvítil do temného nitra.

Bylo tam už několik rakví, ale podzemní prostor poskytoval místo ještě aspoň dvěma dalším. Ta nejčerstvější s čerstvým lakem byla posledním ložem starého pána…

„Pane Josef, máte přijít honem na faru,“ volal do okna hrobníkova domku ministrant, poslaný zřejmě farářem.

Jenomže vzbudit v osm ráno hrobníka Josefa, byl úkol nemalý. Ministrant Řehoř to věděl, a tak, nehledě na úctu k odpočívajícím nebožtíkům, vykřikoval tak dlouho, až pan Josef vystrčil rozespalou hlavu z okna. A protože si pana faráře přece jen považoval, slíbil, že přijde co nevidět.

Na faře přivítal sluha boží alkoholem puncovaného hrobníka káravými slovy. Hned nato mu představil syna včera pohřbeného Bedřicha Hemerky, který se chtěl i panu Josefovi odvděčit nějakou maličkostí. Hrobník Josef přece jen ještě zcela nezpustil, a tak podal panu Hemerkovi čerstvě vymydlenou ruku. Hemerka však ucukl jako by to byla ruka samotného kata.

„Kde jste vzal ty šaty?“ zeptal se vzápětí hrobníka, ukazuje na jeho oblek.

Pan Josef se také podíval a sám se podivil. Nebyl to totiž jeho oblek, co měl na sobě, nýbrž šaty zesnulého pana Hemerky. Jak se mu jen tohle mohloo stát?

Vysvětlil to až u soudu. A nevysvětlil jen to. Přiznal dobrovolně, že už dlouhá léta navštěvuje v hodině duchů hroby čerstvých nebožtíků, kterým příbuzní dali na poslední cestu jejich nejlepší šaty a občas je ozdobí rodinným šperkem. Přiznal i to, že věci po čase prodává. Nikdy se mu však nestalo, aby, když se ráno obléká, zaměnil svůj oblek s oblekem zesnulého. Zřejmě měl pan Hemérka stejnou míru a potom ten kluk ministrantská tolik pospíchal…

„Kolika nebožtíkům jste takhle posloužil? A co jeho prsten, ten máte?“ zeptal se pro upřesnění posledního případu předseda senátu.

„Prsten mám taky, ale do kolika hrobů jsem vlezl, to si nemůžu pamatovat. Ona slivovice není zrovna nejlevnější a ženský nechtějí hrobníka ani za mlada,“ dodal zdánlivě bez logiky…

Na zdi hrobníkova obydlí se zastavily ručičky hodin po dědečkovi těsně před dvanáctou. Dál se nedostanou, neboť je nemá kdo natáhnout.

Oldřich Egem Minisoudničky, V a N Novinář 1971