Populace rysů na Šumavě je ohrožena. Mají šelmy naději na přežití?

Rysové byli v minulosti na našem území zcela vyhubeni. Ve 20. století však na Šumavě došlo k jejich opětovnému vysazení. Česko-bavorsko-rakouská neboli šumavská populace ztratila od svého založení asi čtvrtinu z genetické diverzity. Naději do budoucna dává fakt, že v posledních 20 letech se pokles téměř zastavil. Šelmy však rozhodně vyhráno nemají. Jejich další osud závisí především na lidech a jejich přijetí této vzácné šelmy zpět do české přírody, kam nepochybně patří. Genetickému monitoringu rysů se věnují v Ústavu biologie obratlovců AV ČR. Studii publikoval prestižní časopis Global Ecology and Conservation.
Návratu rysů do Česka významně napomohlo jejich vypuštění (reintrodukce) v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století na Šumavě a v sousedním Bavorském lese. Okraj druhé, původní karpatské populace, k nám v současnosti zasahuje na území CHKO Beskydy na východě republiky. Získat informace o stavu obou populací této vzácné a skrytě žijící šelmy je pro vědce a ochranáře obtížné. Naštěstí v současnosti existují sofistikované metody, které s monitoringem pomáhají. 
Jednou z nich je i využití neinvazivně získaných genetických vzorků, například trusu nebo chlupů nalezených v terénu. „Sběr neinvazivních vzorků je poměrně náročný proces, který vyžaduje spoustu času v terénu a spolupráci různých organizací. Jedná se i o ukázku takzvané občanské vědy, kdy koordinovaná práce mnoha dobrovolníků, například Rysí hlídky, pomáhá odborníkům sbírat údaje o výskytu ohrožených druhů, které jsou důležitým podkladem pro jejich další ochranu,“ vysvětluje zooložka Barbora Gajdárová z Ústavu biologie obratlovců AV ČR, hlavní autorka nové studie.
Faktorů ohrožujících rysy na Šumavě je několik. „Česko-bavorsko-rakouská populace byla stejně jako mnohé další reintrodukované populace v západní a střední Evropě založena z poměrně malého počtu vypuštěných rysů a je od ostatních izolovaná, což potvrdil náš výzkum. To může vést k vyššímu riziku páření mezi blízce příbuznými jedinci, a tedy k projevům škodlivých mutací. Dalším neblahým důsledkem může být omezení adaptivního potenciálu populace. Laicky řečeno, rysové se nebudou umět přizpůsobit změnám prostředí, které mohou v budoucnosti nastat, nebo mohou mít sníženou schopnost odolat novým nemocem,“ vysvětluje vedoucí genetického monitoringu rysa Jarmila Krojerová ze stejného pracoviště.
Rysa ostrovida můžete zahlédnout i v šumavských hvozdech.
Bez vědy to nejde
I v důsledku toho dnes sílí v západní a střední Evropě snahy tyto reintrodukované populace posílit vypouštěním nových rysů odchycených v jiných oblastech výskytu nebo pocházejících z chovů v zoologických zahradách. Takto zásadní managementová opatření ale nelze přijmout bez znalosti skutečného stavu a stupně ohrožení populace. S tím může pomoci právě genetika.
„Ačkoli naše výsledky potvrdily nízkou genetickou diverzitu populace, překvapivým zjištěním bylo, že ke ztrátě asi pětadvaceti procent genetické diverzity došlo v průběhu prvních patnáct let po jejím založení a v posledních dvaceti letech se již populačně-genetické parametry moc nemění,“ říká zooložka Jarmila Krojerová.
Sledování změn genetické variability v čase se tak jeví jako zásadní, lépe vypovídá o tom, nakolik je populace aktuálně ohrožena a zda je nutné do ní uměle zasahovat. Neuvážený zásah by totiž mohl křehkou rovnováhu narušit. Genetická data získaná o česko-bavorsko-rakouské populaci zatím neukazují, že by byl umělý zásah nutný.
Jarmila Krojerová z Ústavu biologie obratlovců AV ČR se specializuje na ochranářskou genetiku a ekologii velkých šelem.
Protože je rys ohrožený a málo početný druh, který navíc žije skrytým způsobem života, získat genetické vzorky, které by pokryly delší časovou periodu, bylo pro výzkumníky velkou výzvou. „Snažili jsme se získat DNA ze všech možných zdrojů. Izolovali jsme rysí DNA nejen z trusu a chlupů ale také ze stěru slin, které rys zanechal na své kořisti, z moči zachycené v trávě nebo na sněhu, z kapek krve ze stop rysa nebo například z klíštěte nalezeného v rysím brlohu,“ popisuje sběr genetických vzorků Barbora Gajdárová.
Současně vědci sbírali také tkáňové či krevní vzorky ze sražených či uhynulých nebo odchycených rysů. Asi největší výzvou bylo získat starší genetické vzorky z let 1984 až 2013, kdy ještě neprobíhal jejich systematický sběr. Nakonec se ale díky spolupráci s muzei podařilo získat vzorky DNA z lebek, kožešin a koster rysa, a to z asi dvou desítek exemplářů. Tím se pokrylo celé období existence této populace, tedy zhruba 35 let.
Genetická pestrost šumavských rysů je nízká
Legislativní ochrana česko-bavorsko-rakouské populace od dob jejího založení a větší počet zakládajících jedinců, vypouštěných postupně v průběhu dvou desetiletí nejdříve na bavorské (5 až 9 rysů) a pak na české (17 rysů) straně hranice, pravděpodobně sehrály významnou roli v tom, že je v lepším stavu než některé jiné reintrodukované populace (například dinárská ve Slovinsku a Chorvatsku).
Nízký celkový počet šesti navíc vzájemně příbuzných zakladatelů a legální lov po počátečním růstu populace zde pravděpodobně způsobil pokles genetické diverzity a velikosti populace pod kritickou hranici. Dostala se tak do spirály, která může vést až k jejímu vymření. Proto v současnosti probíhá její záchrana za pomoci vypouštění nových jedinců odchycených na Slovensku a v Rumunsku (projekt LifeLynx).
I když genetická diverzita v posledních letech významně neklesá, česko-bavorsko-rakouská populace je geneticky ochuzená a má nízkou efektivní velikost. Z evolučně-genetického hlediska se chová tak, jako by v ní žilo jen 20 zvířat, i když dle posledního sčítání je to zhruba šestinásobek. „Abychom zabránili stejnému osudu, jaký potkal dinárskou populaci, je nezbytné udržet současný mírně pozitivní trend růstu populace a zabránit případnému poklesu početnosti jedinců v důsledku mortality způsobené člověkem,“ uvádí Elisa Belotti z Národního parku Šumava, který koordinoval velkou část přeshraničního sběru genetických vzorků v rámci nedávno skončeného projektu 3Lynx.
„Pro udržení dlouhodobé životaschopnosti populace v takto geograficky limitovaném prostředí, je třeba zlepšit průchodnost krajiny, a pomoci tak přirozenému propojení s okolními populacemi, aby došlo k přirozenému genovému toku, a tím ke zvýšení genetické diverzity. Tak by se populace mohla stát zcela soběstačnou a dobře fungující,“ dodává Josefa Volfová z Hnutí DUHA Šelmy, které se na sběru genetických vzorků rovněž podílelo. (5.4.2023)