Projekt Neviditelní: Péče o stárnoucí rodiče zatěžuje stovky tisíc Čechů. Odborníci volají po změně systému

Podle průzkumu projektu Neviditelní se o své blízké stará nebo v budoucnu starat plánuje 77 % Čechů. Neformální péči dnes již podle dat Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) poskytuje přibližně 800 tisíc lidí, většinou žen ve věku 36–64 let. Přesto jen pětina Čechů očekává, že se o ně jejich děti či partner postarají. Podle odborníků současný systém sociální a zdravotní péče nedokáže zvládnout rostoucí počty seniorů, ani efektivně podpořit neformálně pečující, kteří kompenzují státní výdaje v řádech miliard ročně.

Realita pečujících: vyčerpání, omezení volného času i pracovních možností

Podle dat CETA pro projekt Neviditelní je v ČR přibližně 800 tisíc osob, které poskytují pravidelnou a dlouhodobou péči svým blízkým. Nedávný průzkum projektu ukázal, že 13 % Čechů o této možnosti zatím nepřemýšlelo. Jedná se především o osoby s nižším vzděláním. Paradoxem je, že téměř pětina respondentů už roli pečovatele zastává a čtvrtinu z nich tvoří právě pečující se základním vzděláním. Pro 23 % lidí je péče o blízkého „velmi pravděpodobná“ a už ji dnes probírají v rodině. Každý třetí svou budoucí roli neformálně pečujícího připouští, pokud to zdravotní stav rodičů či jiné okolnosti budou vyžadovat. Pouze 7 % Čechů očekává, že péči převezmou profesionálové. Zřejmě tuší, jak náročná role pečujícího je. „Péče o druhé je časově, fyzicky i psychicky velmi náročná a často radikálně omezuje pracovní možnosti. Život vám roli pečovatele vybere a málokdy vás má kdo vystřídat. Krátíte úvazky nebo práci opouštíte úplně, což má dopad na příjmy celé rodiny. Stres a nedostatek času ovlivňuje také přirozené rodinné vazby, ať už s manželem či vlastními dětmi. Neformálně pečující suplují roli státu, platí za to vysokou daň, přesto nemají dostatečnou podporu,“ říká Jana Pikardová, manažerka projektu Neviditelní. Podle CETA tratí pečující na příjmech až 278 tisíc Kč ročně, stát přichází na nižších odvodech a daních o dalších 271 tisíc Kč na osobu ročně.

Evropská inspirace pro sendvičovou generaci

Z průzkumu projektu Neviditelní vyplývá, že z finanční zátěže, která je s péčí o blízkou osobu spojená, má obavy i 47 % dotazovaných. Za nejnáročnější však polovina Čechů považuje fyzickou či psychickou náročnost péče. Stejný podíl respondentů má obavu z nedostatku času, ať už kvůli zaměstnání, nebo péči o vlastní děti. Rostoucí tlak potvrzuje i trend pozdějšího rodičovství. „Odkládané rodičovství jde ruku v ruce s demografickou změnou v celé Evropě a stále častěji se tak setkáváme s lidmi, kteří pečují současně o své malé děti i stárnoucí rodiče. To je obrovská zátěž. Česká republika by si však měla vzít inspiraci z jiných evropských zemí a začít situaci efektivně řešit. Dobrým příkladem může být irský model Carer’s Leave, který umožňuje až dva roky neplaceného volna s jistotou návratu na původní místo,“ uvádí Sarah Huikari, vedoucí poradenství celostátního programu Opora Diakonie.

Nedostatek kapacit profesionálních pečujících vs dramatický růst potřeby

Přestože většina Čechů o blízkého již pečuje nebo s péčí v budoucna počítá (celkem 77 %), jen pětina (21 %) to samé očekává od svých dětí či partnera/ky. Čtvrtina respondentů doufá v kombinovanou péči rodiny a profesionálů a necelých 8 % spoléhá na stát a zdravotní a sociální služby. Bohužel profesionální pečující chybí už dnes. Podle Asociace poskytovatelů sociálních služeb je to jen v sociálních službách tři tisíce zaměstnanců a poradenská společnost Boston Consulting Group odhaduje, že kvůli nárůstu seniorů bude do roku 2035 potřeba 45 tisíc nových pečujících. „Neformálně pečující jsou na péči převážně sami, ačkoli potřebují, aby jim někdo poradil, v péči je vystřídal či ji rovnou převzal. O pomoc se obracejí na zdravotní systém i sociální pracovníky, ale narážejí na omezené kapacity. Řešením by bylo navýšení míst v odlehčovacích službách a zavedení pracovních pozic koordinátorů péče a poradců, na které by se neformálně pečující mohli alespoň obracet,” navrhuje Huikari a dodává: „Jednou z nezranitelnějších skupin jsou lidé ve 4. stupni závislosti na péči – odhadem 26 000 dospělých a 4 700 dětí. Část z nich spadá do speciální kategorie IV+, kdy je péče poskytovaná v domácím prostředí mimo pobytové služby. Jejich rodiny a blízcí často pečují v nepřetržitém režimu 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, bez reálné možnosti odpočinku. Přesto pro ně nejsou systematicky garantována místa v odlehčovacích službách, které by měly právě tuto nezbytnou úlevu poskytovat.“ Problém se navíc prohlubuje tím, že některé služby z kapacitních a personálních důvodů přijímají spíše osoby, jejichž stav nevyžaduje tak intenzivní sociální a zdravotní podporu. V praxi to znamená, že systém podpory často nedosáhne k těm, kteří péči potřebují nejvíce. Výsledkem je paradoxní situace, kdy nejvyčerpanější rodiny s osobami v nejvyšší míře potřebnosti podpory zůstávají bez skutečně dostupné a účinné pomoci.

Nedostatku podpory od státu či zdravotního systému, které odborníci zmiňují, se obává i 40 % respondentů. Třetina (30 %) dotázaných pociťuje obavy, že nemají žádný plán, kdo se o ně ve stáří postará a 16 % respondentů se připravuje, že si budoucí péči o sebe sama budou muset zajistit samy. 

Rostoucí počet seniorů, nízké kapacity systému

Podle údajů MPSV se má počet lidí starších 75 let v Česku do roku 2050 až zdvojnásobit, přičemž až třetina z nich bude ve špatném zdravotním stavu a bude vyžadovat nějakou formu dlouhodobé péče. „Počet seniorů u nás bude nadále růst. Ze současných přibližně 2,3 milionu se může jejich počet do roku 2050 zvýšit až na 3,3 milionu. Bez změn v systému péče se s rostoucím počtem seniorů nevyrovnáme. Je potřeba vytvořit nástroje, které s péčí pomohou, a to od specifického poradenství, a především speciálních a prakticky zaměřených kurzů pro neformálně pečující, až po navýšení počtu lůžek v zařízeních dlouhodobé péče,“ komentuje situaci Aleš Rod, výkonný ředitel CETA. Česká republika má podle dat Eurostatu jen 750 lůžek dlouhodobé péče na 100 tis. obyvatel, což je v rámci zemí EU velmi podprůměrná hodnota. Ve Švédsku, Nizozemsku nebo např. v Belgii počet takových lůžek přesahuje hranici 1 250. I proto čeští senioři čekají na místo v pobytových zařízeních až rok.

Kdo je odpovědný?

31 % dotazovaných se domnívá, že hlavní zodpovědnost za péči a stále rostoucí počet seniorů by měl nést stát, který by měl zásadně posílit své kapacity. Dalších 42 % respondentů odpovědnost dělí mezi stát, neziskový sektor i rodiny potřebných, přičemž stát by měl být jejím hlavním koordinátorem i donátorem. Vzájemnou spolupráci jako vidinu řešení připouští i Rod: „Doporučení na změnu se týkají samotných pečujících, státu, ale i soukromého sektoru, a to hlavně v oblasti flexibility pracovních úvazků, klouzavé pracovní doby apod., které by pečujícím umožnily zmírnit ekonomické i psychické dopady neformální péče. Současně je potřeba zlepšit informovanost a dostupnost vzdělávacích možností. Kurzy a školení dnes často pořádají obce, neziskové organizace či církve, některé jsou zdarma, jiné za symbolický poplatek. Existují také kvalitní online materiály, například od organizace Cesta domů. Chybí však centrální portál, který by tyto zdroje shromažďoval, nabízel kalendář akcí a navigoval pečující podle regionů. Právě tato informovanost je klíčová.“ (29.9.2025)