Pronásledovaný kamnář

Každého v životě něco láká a baví. Jeden o ženskou přízeň se uchází a jiný zase ve vědění a múzách hledá potěšení. Pan Krištof Bergner zvolil to druhé. Vášnivě propadl kunstu chemickému. Ačkoliv se již 18. věk chýlil ku konci a věda dělala mnohé pokroky, objevy a zbavovala se tmářství, věřil, že drahé kovy z obyčejné materie dovede přeměnit jen vědění alchymistické. Již jako pacholík sotva škole odrostlý trávil dlouhé hodiny nad alembiky a retortami, začínal se do starých spisů alchymistických a po létech se sám pustil do učeného spisování.
Do Prahy přisel z Chomutova. V roce 1760 jej zaměstnával ve svém alchymistickém laboratoriu podivínský hrabě Rudolf Vrbna z Freudenthalu a odtud Bergner přešel do pražské mincovny, kde se mu naskytlo zaměstnání onačejší. Byl tavičem zlata. Za čas koupil dům v Kozí ulici na Starém Městě pražském, kde se od stara říkávalo U tří červených lvů a zařídil si vlastní laboratorium. V něm vyráběl různé chemické specie, preparáty pro pražské lékárníky a materialisty. Obchody se dařily, a tak Bergner přikoupil i vedlejší dům U bílého slona a přenesl sem svou chemickou výrobu. Pokud to dovoloval čas, laboroval pilně, ale zlato ani stříbro vyrobit složitými transmutacemi nedokázal. V těch časech se hodně mluvilo i psalo o kamenném uhlí a někteří řemeslníci jím dokonce topili ve výhních na ohřívání železa. A tenkrát Bergnera posedla myšlenka sestrojit kamna pro domácnost, v nichž by se místo dřevem, jak bylo doposud zvykem, topilo uhlím, které bylo daleko levnější. Kdesi se dočetl, že taková kamna mají v Holandsku, Francii a Anglii. Ale jak vyhlížejí, nevěděl. Svá první kamna vyrobil ze želeného plechu a uvnitř je vymazal hlínou. Hřála pěkně, ale žár z uhlí záhy jejich plech propálil. Po mnoha pokusech konečně postavil kamna s litinovým spodkem a dobrým roštem, která hřála daleko lépe než kamna kachlová. Ale nejen to. Vynalezl i způsob, jak užitečně spalovat uhelný mour. Koulím, uhněteným z uhelného odpadu s přísadou ještě jiné hořlaviny, říkal peloty a s úspěchem je v kamnech spaloval.
V císařsko-královském Comercial-Consensu, kde vynález přihlásil, byli nadšeni a přislíbili mu 100 dukátů odměny, osvědčí-li se kamna při úřední zkoušce. A tady byl vlastně začátek Bergnerova pozdějšího martyria a také zakopaný pes, jak se říká. Zkušební komisař, vyslaný k Bergnerovi, doktor přírodních věd Boháč, musel uznat, že kamna jsou něčím dosud nevídaným. Nabídl Bergnerovi, že až bude vyrábět svá kamna, mohl by on, Boháč, dělat ve velkém Bergnerovy peloty. Rázem padla kosa na kámen. Bergner o společníka nestál. Učený doktor odešel v nevůli a postaral se o to, aby vynálezce nejenom nedostal odměnu, ale ani povolení na vynález. Za několik dnů obdržel Bergman od c. k. policejního ředitele zákaz topit ve svých kamnech kamenným uhlím. „Kouř a smrad skrze kamna způsobovaný jest okolí obtížný a svou jedovatostí nebezpečný,“ stálo v listu. „Nařizuje se, aby Krištof Bergner do tří dnů sobě jdoucích svá smrado-kamna zkasíroval, odstranil a více tak netopil. Nestane-li se tak, bude jeho laboratorium se vším všudy mocí úřední zabaveno a uzavřeno.“ Podepsali Ledwinka z Adlersfeldu a Antonín Kastner, c.k. policejní ouředníci, a punktum…
Bergnerova intervence u c.k. policejního ředitele byla bez výsledku a vynesla vynálezci dokonce vyhazov. Zatím co pan doktor Boháč, jenž byl všeho příčinou, si radostně mnul ruce, bojoval Bergner houževnatě za svůj vynález. Psal odvolání i platil nařízené pokuty. Protože v určené době svá kamna „nezkasíroval“ vyslali do Bergnerova domu šest mužů městské stráže s asesorem a soudcem, aby tvrdohlavce zatkli a škodlivá kamna roztloukli na padrť. Ale Bergner se jim postavil s nabitou bambitkou v ruce. Při vzrušené debatě vystřelil do stropu a muži zákona vzali do zaječích. Bylo nasnadě, že by skutečně mohlo dojít ke krveprolití. Po celá dvě následující léta byl Bergner úřady šikanován, až konečně přišel dopis z nejvyšších míst, aby nešťastná kamna, smradlavý kouř vypouštějící, byla za úředního dozoru načisto rozbita. Tak tedy Pražané přišli o svá první kamna, v nichž bylo možno topit kamenným uhlím. A trvalo potom ještě drahně let, než se v Praze taková kamna zase objevila a byla přijata s rozumem a pochopením.
 
Jaroslav Kopis, Praha 70
Ilustrační foto archiv