1897 – 1937 několik jubileí
O jarním veletrhu sešli se k obvyklým poradám jarním členové elektrárenské skupiny ESČ. Před čtyřiceti lety, kdy zájem technické i širší, hlavně pražské veřejnosti upoutaly debaty o pražské elektrárenské otázce, elektrotechnici, nepočetná skupina, neměli tehdá svého střediska a přednášky, které se konaly o tomto tématu, byly pořádány v tehdejším českém spolku architektů a inženýrů v království Českém (dnes SIA) a v pražském německém spolku. Město Praha chystalo se ke stavbě městské elektrárny. Ve schůzích a článcích byly vyměňovány názory mezi dvěma skupinami. Menší skupina zastávala se proudu stejnosměrného a odůvodňovala to hlavně tím, že hlavní konsum elektrárny as 75 % tvořiti budou elektrické dráhy
a nepočítalo se mnoho ani s konsumem světelným, ani motorickým. Tato skupina odůvodňovala to tím, že stavba elektrárny prozatím pro Prahu I. – VII. přizpůsobena přítomnosti, bude lacinější. Druhá skupina početnější přála si zavedení proudu trojfázového o vysokém napětí (tzv. točivého) a počítala již se zásobováním předměstí pražských, tedy větší oblastí v budoucnosti.
Praha královské hlavní město, jak zněl název tehdá, jako provinciální rakouské město netěšilo se nijak přízni vlády vídeňské. V těch letech již bylo rozhodnuto o kanalizaci a započato s pracemi na hlavních sběračích a letenském tunelu, ale nerozřešena zůstala otázka elektrárny elektrických drah městských a palčivá otázka zavedení pitné vody. Doprava obecenstva obstarávala tehdá koňská dráha cizí belgické společnosti a měla délku as 20 km. V roce 1894 dopravila as 7,6 mil. osob. Cizí společnosti patřila také plynárna v Libni a příslušné oblasti k zásobování plynem. Městské plynárny byly již tři: na Žižkově, v Holešovicích a na Smíchově. Osvětlení ulic provádělo se plynem a počítalo se, že Auerova punčoška, tehdá zdokonalená a zlevněná nedovolí větší rozšíření elektrického světla. Pouze Václavské náměstí bylo od roku 1893 osvětlováno obloukovkami Křižíkovými z centrály parní na Karlově. Praha ve svých čtvrtích, tehdy I. – VII. neměla elektrárny, která by dodávala proud soukromému konsumu. Několik větších budov mělo svoje malé elektrárny. Národní divadlo již od r. 1885 mělo parní elektrárnu (stroje Edisonovy jsou uchovány v technickém museu), Zemská banka, Česká spořitelna, něm. divadlo (parní), Strakova akademie a Staroměstská radnice atd.
Ve většině případů plynový motor poháněl dynamko a nechyběla nikdy akumulátorová baterie. Z předměstí měly svoje elektrárny na proud stejnosměrný Žižkov od r. 1891, Karlín od r. 1895 a na Smíchově dodělávaly se poslední práce
a elektrárna byla spuštěna před 40 lety v říjnu 1897. Používání plynu ke svícení v Praze bylo rozsáhlé. Osvětlovalo se např.: Stavovské divadlo, Museum, školy, úřady atd. Malých plynových motorů se užívalo v dílnách ke hnaní transmise, ale i v továrnách se užívalo plynového světla a elektrické světlo i ve velkých podnicích bylo jen ojedinělé. Elektrické dráhy začaly se v těch letech stavěti. Tak pro předměstí Karlín – Libeň a Vysočany dostal koncesi továrník Ing. František Křižík a od r. 1896 provozoval dopravu. Na Letné zůstala od r. 1891 z dob jubilejní výstavy krátká trať Křižíkovy dráhy, která byla první elektrickou drahou v Praze. R. 1895 postavil v Košířích podnikatel M. Hlaváček elektrárnu, dodával proud do Košíř a postavil také dráhu elektrickou od Anděla na Smíchově, ke Klamovce.
V té době vyhrálo město Praha zásadní spor s belgickou společností dráhy koňské. R. 1897 staví si předměstí Král. Vinohrady svojí dráhu od Německého divadla na Floru. Elektrárna byla ve vinohradské vodárně a zásobovala proudem také Národní dům na Vinohradech. Počítalo se tehdá, že rozvoj tratí elektrické dráhy bude rychlý. Ale současně se kladla váha na to, aby podniky sloužící veřejnosti dostaly se do rukou měst a ne cizích společností, které pak málo přihlížely na domácí průmysl při zadávkách, kromě zisku, který se odváděl do ciziny. Bylo to v začátku počínajícího se boje o politickou i hospodářskou nezávislost. Domácí průmysl elektrotechnický byl v počátcích. Byly to firmy: Fr. Křižík v Karlíně od r. 1885, nově založena fa Kolben a spol. ve Vysočanech od roku 1896 a fa Robert Bartelmus a spol. v Brně. Byly ještě firmy menší, které omezily se na instalaci, zařízení a většinou odbíraly materiál ze zahraničí. Pohraniční kraje Čech i Moravy a průmysl těžký byly odbytištěm,
a to velmi dobrým, hlavně firem říšskoněmeckých.
Na vysokých školách elektrotechnika nebyla samostatným odborem – byla tehdá součástí fysiky pod jménem „Nauka o elektřině“. Na české technice r. 1892 rozdělena byla fysika a tehdejší docent Dr. Domalíp zahájil přednášky o elektrotechnice. Teprve od r. 1895, kdy jmenován mimořádným profesorem, začíná vyučování i v laboratoři. Na něm. pražské technice přednášel o elektrotechnice. Dr. Puluj, profesor všeobecné a technické fysiky. Průmyslové školy neměly oddělení elektrotechnické taktéž.
Česká literatura elektrotechnická se omezovala na menší pojednání z tak zvané teoretické a výkonné části elektrotechniky. Mnoho článků z oboru elektrotechnického bylo tehdá uveřejněno ve Zprávách spolku arch. a inž. a zajímavé jest, že v jednom článku Ing. Svobody z r. 1897 jest zmínka o předpisech. Nechybí tam články také o využití vodních sil ve Švýcarsku a o elektrickém převodu mechanické práce. (Proud stejnosměrný byl většinou nazýván proudem plynulým).
Jedinou výjimku činila tehdá kniha „Nauka o elektřině, praktické upotřebení elektřiny“. Tuto na svoji dobu skvělou knihu napsal a vydal Dr. Štěpán Doubrava, s. doc. na české universitě a praktický elektrotechnik, jak sám si napsal. Měla dva díly, 319 stran a 370 obrázků. Byla tehdá již 10 let stará a dnes má již jubileum 50 let.
V těch letech (r. 1896) seskupilo se několik mužů kol prof. Šolína a založilo „Českou Matici technickou“. Každý člen za příspěvek 5 zlatých, dostal jako podíl členský nějakou knihu odbornou.
Tak to vypadalo před 40 lety, když Praha chystala se k řešení otázky elektrárenské. První pokusy s elektrickým osvětlením byly provedeny r. 1884. V plynárně žižkovské postaveno bylo pokusné zařízení elektrické. Osvětlovaly se kanceláře – plynárny – žárovkami a dvůr obloukovkami. Prvé kroky elektrotechnického osvětlení v Praze, jako na mnohých místech jinde, řídili inženýři plynárny. Roku 1895 vyslala správní rada městských plynáren jednotlivce do Německa a Švýcar a zprávu o tom podal v spisku „Novější pokroky o elektrickém osvětlování a ve stavbě drah“, František Pelikán, inž. elektr. při pražských obecních plynárnách. Popisuje v knížce navštívené německé a švýcarské elektrárny na proud stejnosměrný, jednofázový a trojfázový
a podotýká v úvodě, že stejnosměrný proud se hodí pro osvětlení a pohon drah, je-li elektrárna uvnitř města blíže konsumu. Ale tam, kde převládá více motorický pohon a méně osvětlení, že doporučuje se užívati točivého proudu (trojfázového). Elektrárna pak se může postaviti vně města na příhodném místě. Zdůrazňuje také, že všude jeví se snaha sloučiti výrobu proudu pro dráhy i osvětlení v jedné elektrárně. Ve spisku pečlivě a nestranně jsou popisovány výhody a nevýhody obou proudových systémů a stejně tak o světle a motorech. Bezpečnost u zařízení s vysokým napětím byla sledována, jak tehdá doba vyžadovala, až příliš úzkostlivě. Navštívil nejen továrny elektrotechnické, na akumulátory, ale i všímal si vyučování elektrotechniky na vysokých školách v Darmstadtě, Štuttgartě a Zürichu. Popsal zařízení laboratoří, tehdy jedinečných,
a upozornil, že působením ústavu (Zürich) děkuje Švýcarsko rozkvětu průmyslu elektrotechnického, který tehdá měl předčiti
i průmysl německý. (Jak tehdá bylo zvykem na těchto školách, posluchači strojnictví navštěvovali tyto elektrotechnické přednášky. Tak v Zürichu kurs elektrotechnický byl pro posluchače povinný).
Od r. 1891, kdy se podařil důkaz, že možno přenésti energii elektrickou na velkou vzdálenost ve formě trojfázového proudu o vysokém napětí, počítalo se s tím, že stejnosměrný proud bude rychle vytlačen. Byl to pokus přenosu z Laufenu do Frankturtu nad Moh. 170 km vzdáleného, kde se konala výstava elektrotechnická. Ale v témže čase R. Thury uskutečnil přenos as 3600 koní stejnosměrným proudem, při celkovém napětí 14 400 V a 150 A a to seriovým systémem na vzdálenost 70 km. Jednofázový proud, kam pronikl, se příliš neosvědčil a nezískal si přátel, hlavně se poukazovalo na nesnadné spouštění a běh jednofázových motorů – ale i trojfázovému motoru vytýkána byla nehospodárná regulace. Též obloukovým lampám vytýkána větší spotřeba proudu, než u lamp pro proud stejnosměrný a větší rozptyl světla směrem nahoru.
Avšak stejnosměrný proud zatlačován nezadržitelně přes určité přednosti i úspěchy při dálkovém převodu proudem trojfázovým o vysokém napětí.
Roku 1894 pod vedením vrch. inž. městských plynáren F. Pelikána bylo vypracováno 5 projektů a předloženo městské radě. Jeden projekt navrhoval zřízení 4 okresních stanic a trojvodič. Druhý projekt jedinou elektrárnu na Florenci s několika podružnými stanicemi akumulátorovými, které byly by napájeny proudem o vysokém napětí, kdežto síť měla by trojvodič,
2 x 110 V. Třetí projekt navrhoval stavbu elektrárny v Holešovicích u Vltavy a střídavý proud o vysokém napětí měniti pak
i v podružných stanicích na stejnosměrný. Síť měla míti opět trojvodič. Další projekt navrhoval transformaci v jednotlivých transformovnách na 120 V. Ještě byl jeden projekt, podle kterého měla se postaviti v Rajské zahradě trojvodičová elektrárna
a měla dodávati přímo konsumentům v okolí. Pro vzdálenější části města měly býti postaveny akumulátorové podružné stanice.
V komisi, která projekty zkoumala, byli prof. Dr. Domalíp (česká technika), prof. Dr. Puluj (něm. technika), dv. r. Kareis; pro stroje byl znalcem prof. Dörfel. Komise vypracovala program a r. 1895 vyzváno bylo 10 firem, ale do užší soutěže přišlo pak
5 firem. V přípravné komisi, kromě znalců byli také zástupci města Prahy. Městská rada pověřila přípravnými pracemi ředitelství obecních plynáren a užší komisi. Dotazníky, které rozeslalo ředitelství plynáren, se zjistilo, že zájemci přihlásili as 50 000 žárovek, 780 obloukovek a elektromotorů úhrnem o 350 ks. Vše představovalo zatížení kol 3200 kW. Předepsaný program, pro první výstavbu, měl 36 000 žárovek á 50 W, 70 obloukovek a 70 současně pojíždějících vozů. Druhá výstavba: 160 000 žárovek, 230 lamp a 200 vozů. Zatím v r. 1896 zakoupen pozemek v Holešovicích. Soutěže se kromě domácích firem, zúčastnili dvě vídeňské, tři švýcarské a dvě říšskoněmecké. Výsledek soutěže byl zajímavý a osvětluje dobře tehdejší názory. Byly navrhovány dvě elektrárny stejn. 600 V, podružné stanice trojvodič, 2 x 110 V. Dráhy napájené přímo. Jiná elektrárna byla navrhována pro stejn. proud 3000 V, podružné stanice a trojvodič. Třetí: seriový systém až 6000 V stejn. proudu, podruž. stan. trojvodič. Další projekty navrhovaly jednofázový proud o vysokém napětí, použití transformátorů, sekundární síť dvoj. nebo trojvodič. Konečně byl navrhován trojfázový proud, 3000 V, transformátory a sekundární síť pro 120 V. Pro dráhy jednak přímá výroba stejn. proudu v elektrárně samé a pak v podružné stanici s motor. gen. Poněvadž srovnání všech těch nabídek bylo obtížné, protože nebyly na stejném podkladu, vypsán nový program a nové nabídkové řízení. Vypracovali jej prof. Dr. K. Domalíp a prof. R. Dörfel. Program poslední určoval postavení velké stanice jedné v Holešovicích, přeměnu proudu o vysokém napětí na stejnosměrný proud pro dráhy, transformovny a sekundární síť pro 120 V. Veřejné osvětlení měly obstarávati obloukovky, napájeny stejn. proudem o 600 V. Přednášky veřejné a debaty, které se konaly v obou uvedených spolcích, trvaly přes dva měsíce a ukončeny byly v lednu r. 1897. Zúčastnili se jich členové městské rady, s tehdejším primátorem Dr. Janem Podlipným v čele. Všichni řečníci vystoupili bez rozdílu proti stavbě několika elektráren. Nakonec jednalo se jen o dvou parních elektrárnách, na Těšnově a Vyšehradě, anebo jedné v Holešovicích. Zvolená místa byla u nádraží v blízkosti Vltavy.
Kromě toho se uváděla možnost pravděpodobného využití as 2400 ks, které by se získaly úpravou Vltavy uvnitř města a vodní elektrárny měly býti připojeny na síť parních elektráren. U stejnosměrných elektráren pro 600 V se počítalo s tím, že se obsáhne vzdálenosti 4 až 6 km s možností použití baterie k vyrovnání nárazů proudových, pocházejících od elektr. drah.
U podružných stanic, představovala baterie určitou reservu při poruchách krátkodobých a obstarávala také dodávku proudu v hodinách nočních. Uvažovalo se o použití koksů z plynáren městských, nebo antracitu ku vytápění kotlů, aby obtěžování kouřem bylo minimální, bude-li elektr. v městě. Mnozí také upozorňovali, že jest zbytečné dělati konkurenci plynárnám, podnikům městským a doporučovali vystavěti elektrárnu stejnosměrnou, vlastně jen pro pohon drah. Námitek proti zavedení střídavých proudů, ať jednofázových, nebo trojfázových, bylo hodně. Přívrženci stejnosměrného proudu „stejnosměrní“ uváděli výhody, když se užije menších el. jednotek. Stejnosměrná dynama dovolují snadné spojování strojů a zatěžování při paralelním chodu, kdežto u střídavých jednotek, nutno prý míti jen veliké jednotky celý den v činnosti a paralelní chod gen. bývá často obtížný. Ztráty v transformátorech jsou značné – stejnosměrný proud jest prost „nepříjemných účinků indukčních“
a dosud nevysvětlených některých zjevů resonančních u kabelů. Byl to asi poukaz na Ferrantiho elektrárnu u Londýna. Proud stejn. nemá vlivu na telegrafní a telefonní vedení. Spojování kabelů při vysokém napětí jest obtížné. Spouštění motorů trojfázových s kotvou na krátko, třeba levných, a jednoduchých způsobuje nárazy v síti a nepříjemné blikání světla. Regulace motorů s kotvou kroužkovou je nehospodárná a pak užití tří kroužků s uhlíky a sběracím ústrojím přibližuje tento motor již k motoru stejnosměrnému s kolektorem. Skoro se všeobecně zavrhovalo užití jednofázového proudu, jehož asynchronní motory jsou dražší, vyžadují spouštění bez zatížení a nesnesou přetížení. Jako varovný příklad uváděny byly Mariánské Lázně a Karlovy Vary. Nemožné bylo použití jednofáz. proudu přímo pro dráhy (asynchr. motory). Trojfáz. proud u drah zase vyžaduje nákladný přívod proudu 2 fázemi. Stále se poukazovalo na to, že v Praze městské dráhy budou konsumovati ¾ výroby. I „stejnosměrní“ ukazovali „na svoje elektrárny“, kde za několik roků (jako v Hamburku) připojeno bylo jen 130 motorů. Dále nevěřili mnoho, že žárovky, tehdá uhlíkové, budou v brzku zlepšeny, aby se jich mohlo použíti pro napětí 220 V. Svůj odpor k umístění elektrárny v Holešovicích dokládali tím, že vzdálenost od střediska konsumu se uměle prodlužuje. Tj. doporučitelné jen u měst, které mohou využitkovati vzdálené vodní síly, jak jest tomu ve Švýcarsku – kde nezbývá nic jiného, než použití proudu o vysokém napětí. Tvrzeno také, že přebytek docilují prý jen elektrárny stejnosměrné, kde personál není značný, poněvadž není celodenní provoz, jak u střídavých elektráren, kde vylučuje se přímé použití akumulátorů. Námitky rázu hospodářského byly, že Žižkov, Karlín a Smíchov později neupustí od provozu svých elektráren a počítalo se také již i s osamostatněním Král. Vinohrad. V jedné schůzi ujal se také slova Dr. Doubrava, tehdá šéf fy Bartelmus a spol. v Brně, který doporučoval postavení jediné elektrárny i třeba v Holešovicích, ale použití proudu stejnosměrného. Doslovně řekl: „Napětí 960 V považuji za nutné, když mám na mysli Velkou Prahu (v r. 1897!).“ Napětím tímto chtěl obsáhnout i bod vzdálený 11 km od Holešovic, což považoval za postačující. Pro dráhy byl by užil 480 V dělením a uvažoval o několika podružných stanicích pro konsum světelný a motorický. Také se vyjádřil, že užití střídavého proudu v Praze považuje jako přepych. (Dr. D. v r. 1897 navrhl pro městkou dráhu vídeňskou centrálu stejnosm. pro 1200 V, kde trojvodič v podružných stanicích změněn byl v pětivodič.
Jiní se obávali, že bude dokonce zakázáno používati vysokého napětí přímo u generátorů, které budou pak stavěny jen pro nízké napětí. Zvyšování napětí by se jen provádělo transformátory, což by znamenalo opět nové ztráty. Přirozeně protivníci „střídaví“ nelenili a odpovídali „stejnosměrným“. Pozemek v Holešovicích na okraji města je laciný, má dosti vody a snadnou dopravu uhlí z nádrží proti některým místům uvnitř města, nemajících dosti vody ke chlazení a kde pozemky byly by příliš drahé. Také se obávali obtěžování sousedstva hlukem, kouřem, prachem, bude-li stavba elektr. v městě. Bezpečnost provozní se nezaručí u stejn. systému ani 2 ani 4 elektrárnami pro nemožnost, aby jedna převzala zatížení druhého okresu, když výkon elektr. bude odpovídati jen spotřebě včetně s malou reservou. Akumulátory jsou choulostivá věc a drahá i při pečlivé obsluze
a jest vysoká amortizace. Veliké jednotky strojové pracují bezpečně i hospodárně. Strach z vysokého napětí není odůvodněn při správném pečlivém provedení a dobré isolaci a poukazovali, že isol. látky i výroba gen. budou dále zdokonalovány. Poukazovali na Vídeňskou elektrárnu, kde právě elektrárna trojfázová dosáhla lepších výsledků než elektrárna stejnosměrná. Vysokým napětím obsáhne se celé veliké území pražské. Dokazovali potřebu malých motorů pro malý průmysl a živnosti, kde vyhoví jedině levný motor trojfáz. – s kotvou nakrátko. A věřili také ve zdokonalení žárovek pro 220 V. Také popírali účelnost akumulátorové baterie k vyrovnání nárazů při dobře volených jednotkách strojových. Jakési sjednocení v názorech nastalo, když stejná výše stavebních nákladů na kotle a stroje přiznána oběma systémům. Vysoké napětí zlevní sice napáječe (feedry), ale sekundární síť bude složitější a dražší.
R. 1896 zvolena byla první správní rada, ale jen pro elektrické dráhy a před 40 lety r. 1897 odděleny byly „záležitosti elektr.“
od plynárny a zřízena kancelář elektr. podniků, která letos slaví 40leté trvání. Rok nato byla již zvolena prvá správní rada elektr. podniků obce pražské.
Konečným usnesením městské rady bylo, postaviti jedinou ústřední elektrárnu na zakoupeném pozemku. Soustava proudová bude smíšená. V hlavní stanici bude vyráběti trojfáz. proud o napětí 3000 V a 50 kmitech. Ve dvou podružných stanicích opatřených nárazovou baterií, měněn bude v rotačních transformátorech proud trojfázový o vysokém napětí na dráhový stejnosměrný o 550 – 660 V. V transformátorech se bude snižovati vysoké napětí na nízké 123 V pro sekundární síť v městě káblová síť, na obvodu města pak na 225 V (venkovní vedení). Hlavní stanice bude též vyráběti dráhový proud pro nejbližší okolí. Z Karlova stroje budou přeneseny do Holešovic a použijí se pro pohon drah. Náklad byl odhadnut pro první výstavbu na 2,6 mil. zlatých. Pro druhou výstavbu na 6,2 mil. zlatých. Stavba zadána skoro výhradně domácím firmám elektr. i strojnickým. Kolben a spol., dostal ústřední elektrárnu a podružné stanice (Karlov, Malá strana) fa Fr. Křižík, rozvaděče, obloukovky, fa Al. Duda, malé rozvaděče, baterie fa Tudor, Ganz trojfázové transformátory, kábly firma Felten Guilleaume. Na dodávce strojů
a ostatním zařízením zúčastnily se fy Breitfeld-Daněk, I. Českomor. tov. na stroje, akc. spol. Ruston, fa Ringhoffer
a Královéhradecká fa Märky-Broumovský a Schulz. R. 1898 začato s kopáním základů a stavba trochu pozdržena povodní.
R. 1899 usneseno přeměniti veškeré tratě koňské dráhy, zakoupeném zatím městem na pohon elektrický. Téhož roku vyšel v časopisu: Zprávy spolku arch. a inž. v král. Českém článek: Elektrické podniky veleobce pražské (centrála a síť) od
K. Nováka, vrch. inž. měst. elektr. podniků. V článku uvádí autor důvody, které vedly k rozhodnutí při volbě systému proudového a popisuje budoucí centrálu, síť a podruž. stanice. Začátkem r. 1900 byla již elektrárna i podruž. stanice v chodu
a proud dodáván drahám. V kotelně bylo postaveno 12 Tischbeinských kotlů pro 12 atm. Přikladače byly syst. Inž. Vojáčka
a topeno bylo – hnědým laciným uhlím. Z 5 projekt. strojů á 1000 ks maxim. byly postaveny zatím 3. Generátory byly počítány pro účin. 0,75. Síť dosáhla celk. délky 120 km. O rok později nákladem elektr. podniků byla vydána malá knížečka pod názvem: „Ústřední elektrická stanice kr. hl. m. Prahy“, stručný popis vydaný k otevření elektrárny dne 7. dubna 1900. Napsal
jí šéf inž. Fr. Pelikán. Počáteční potíže kývání a labilnost při paralelním chodu odstraněny vyrovnávacími transform. podle Ing. E. Kolbena. V brzku doplněn počet strojů ze 3 na 5. V r. 1900 vyrobeno bylo 3,6 mil. kWh. Elektrické podniky měly tehda
5 oddělení. Byl také založen fond pens. a prov. nemocenská pokladna. Ve výboru discipl. měli zaměstnanci své zástupce. Pamětníci těchto počátků EP jsou nestor čes. elektr. Dr. Ing. František Křižík, Dr. Ing. Emil Kolben a prof. Dr. Ing. Novák. Stavbu vedl Ing. F. Koula, vrch. řed. ČKD v .v. Z inženýrů jest to Ing. J. Sixta, vr. stav rada v .v.
Obavy se nesplnily, konsum vyvíjel se však nečekaně rychle a další rozšíření provedeno 3000 ks parním strojem
a generátorem od fy Křižík. Nové podružné stanice místo synch. mot. gen. opatřeny byly kaskádními měniči. Veřejné osvětlení obloukovkami zůstalo omezeno na hlav. třídách a k osvětlení postranních ulic byly i nadále použity plynové hořáky s Auerovými punčoškami. Od ř. 1908 strojní zařízení bylo doplňováno již parními turbinami a turbogenerátory. Parní stroje dohrály svoji úlohu. Jak vyvíjely se E. P. dále až do r. 1910, to popsal Ing. V. Běšínský v EO r. 1912. Uvádí, že pražská elektrárna byla jedna z prvních, kde soukromý konsum i dráhy, byly napájeny z jedné centrály (z jedněch šín.). Výroba v r. 1910 dosáhla již 27,6 mil. kWh a připojeno bylo 157 000 žárovek, 1569 obloukovek a 3172 motorů o střední velikosti 1,85 ks. El. dráhy měly 357 vozů motor. a 197 vlečných. Délka vedení prim. i sek. byla as 350 km, dráhového as 62 km. (Celkem 123 km). Počet transformoven ze 43 stoupl na 366 o kap. 8330 kW. R. 1907 vypomáhá se přetíženým napáječům zvláštním přenosem, pro napětí 10 000 V, z Holešovic na Karlov. Teprve roku 1913 dochází k využití vodní síly ve vodní elektrárně na Štvanici a Těšnově, (dnes zrušené) a zajímavé jest, že téhož roku Žižkovská elektr. provádí další rozšiřování stavbou kaskádního měniče a odebírá proud z Holešovic od E. P.
Přešla léta války a r. 1918 dobyta opět ztracená samostatnost. Praha, dříve pomíjené město, stala se hlavním se sídlem vlády samostatného státu ČSR. Rozvojem Prahy nastal překotný vzrůst konsumu a r. 1920 dosahuje výroba již 59 mil. kWh. Nové napáječe i sítě budují se již pro napětí 22 kV. V letech 1924 postupně ruší se centrály stejnosm. v Karlíně, Žižkově a na Smíchově a počíná se konsumentům v nově připojených předměstích Velké Prahy dodávati jen proud trojfáz. 380 V pro motory a 220 V pro světlo. R. 1926 začíná dodávati proud Ervěnická elektrárna postavená na státním dole „Hedvika“ patřící ústředním elektrárnám a. s. v Praze a pro přenos voleno napětí 110 kV. Tato elektrárna jest nový útvar podnikání, kde hlavní město Praha, země česká i stát účastní se kapitálem.
Po válce však obloukovky mizí a nahražovány jsou velikými žárovkami s kovovým vláknem a plněné plynem. Měnírny dráhové vyzbrojují se konvertry a další nově postavené, mají již usměrňovače rtuťové. Elektrické dráhy pražské byly jedny z prvých, které zavedly si normalizovaný motor dráhový, takže všechny motory firmy dodávající zařízení pro vozy, musely pracovati podle výkresů společných. Dnes dráhy elektrické budou doplňovati trať novými, na kterých pojížděti budou již trolejbusy.
Jaký byl další vývin v poměru elektrárenských ve Velké Praze do r. 1924 a pak do r. 1930, o tom jsou články psané Ing. V. Běšínským a Ing. A. Péblem, ústř. řed. E. P. v slavnostních listech sjezdových ESČ z r. 1924 a 1930.
S vývojem Elektr. podniků hlavního města Prahy jest nedělitelně spojen vývoj průmyslu domácího elektrotechnického i strojního. Vždyť odhaduje se dosud investovaný kapitál E. P. as na 360 mil. Kč. Ze skromných počátků E. P. na Rychtě, kde bylo pouze 5 oddělní, přestěhovaly se E. P. do nové Ústřední budovy v Holešovicích, kde soustředěny jsou veškeré kanceláře, jak elektrárny i drah. Nechybí ani cejchovna, poradna světelná, zkušebny, prodejny různých spotřebičů a místnost i předváděcí s přednáškovou síní, kde pořádány jsou občas kursy pro hospodyňky atd. Pro zaměstnance jest zařízeno moderní léčebné oddělení.
V posledních letech zahájily také E. P. dodávku páry k vytápění budov v nejbližším okolí elektrárny a tím pomáhají zbavit Prahu od zbytečného kouře z domácích topenišť. I nový podnik městský „spalovna“, která se stará o odstranění všech zbytků z domácnosti, vybavena je elektrárnou, která se stala součástí pražské elektrárny. Starých elektráren na Smíchově a v Karlíně použito k dodávce páry.
A jak vypadala dodávka proudu v r. 1936. Do sítě dodáno 261,4 mil. kWh. Z toho elektr. 19,6, spalovna 15,4, hydroel. 1,7, Ervěnice, Vrané a Střekov 224,6 mil. kWh. Připojeno nově 19 530 kW. A dráhy při délce 123 km dopravily 233,7 mil. osob
a spotřebovaly 51,8 kWh, což byla as ¼ celk. konsumu čili 25 % oproti 75 % předpokládanými v r. 1897. Zkoušeny jsou nové typy vozů a v předměstích tratě jsou budovány na vlastním tělese.
Na začátku bylo uvedeno, že elektrotechnici před 40 lety neměli svého střediska. Spolek čes. elektr., který v brzku by slavil jubileum svého 40letí, neměl svého časopisu. R. 1910 začal vydávati Ing. J. Horký časopis Elektrotechnický Obzor, který však nebyl orgánem spolku. Po převratě r. 1919 přeměnil se tehdejší spolek českých elektrotechniků na Elektrotechnický Svaz ESČ. Jak ESČ se vyvíjel dále to vědí členové ze sjezdů každoročně pořádaných a ze zpráv Elektrotechnického Obzoru. EO přinášející kromě článků teoret. i prakt. referáty z cizích časopisů. Má ještě přílohy: praxi, hlídku, Mitteilung. atd. Dnes Svaz
má 3 skupiny, EO, jest dnes orgánem spolkovým. Pro poslední utvořenou skupinu slaboproudovou, vydáván jest již druhý rok časopis (Slaboproudý obzor). Kromě toho vydává Svaz „Elektris“ časopis propagační a sice český, slovenský, něm.
a maďarský. Osm odboček v různých městech sdružuje všechny příslušníky stavu elektrotechnického. Po převratu z prvých starostí bylo pořízení předpisů! Dnes členové Svazu sdružení v řadě různých komisí pracují neustále na nových návrzích pro předpisy a nové normy. Veliká a obsáhlá jest činnost vydavatelská. Plakáty všeho druhu. Příručky pro montéry a elektrárenská knihovna, pro odběratele elektřiny a spisy elektrotechnické knihovny, umožňují každému doplniti své vědomosti podle stupně svého odborného vzdělání. I slovník česko-polsko-francouzsko-anglický, usnadňuje četbu elektr. časopisů cizích. Nejlepší práce, z elektrotechniky ať rázu teoretického, či praktického, uveřejněné v EO jsou odměňovány cenami z Havránkova fondu, kromě fondu Sumcova a ještě jiných. A nezapomíná se při tom na vzdělávací kursy ze všech odvětví elektrotechniky, hlavně pro prakticky činné elektrotechniky. Každoročně vydávaná „Ročenka“ jest přehledem elektr. hospodářství a práce v elektrotechnice. Přináší statistiku elektrických podniků a seznamy všeho, co souvisí s celým elektrotechnickým podnikáním. Ve slavnostních listech sjezdových jsou články věnované nejen přehledu elektrotechniky, ale i vývoji v dotyčném kraji, kromě jiných pojednání ze všech odvětví. Za 15 let jest v nich již zachycen a popsán kus historie elektrotechnické.
Zkušebna zřízená na podnět prof. Lista již deset let zkouší a svojí značkou opatřuje hodnotné výrobky našeho průmyslu
a chrání takto konsumenty před výrobky, někdy hodně bezcennými. Obětavostí členstva všeho, mohl se uchýliti Svaz pod svoji střechu ve Vocelově ulici, kde také byla postavena prvá zkušebna a umístěny kanceláře. Dnes již větší část zkušebny jest v bývalé elektrárně na Těšnově.
Domácí průmysl elektrotechnický dnešní obsahuje, snad již veškeré odbory výrobní. Srovnáme-li jeho skrovné počátky před 40 lety, pak vidíme teprve ohromný vývoj a pokrok. Tehdejší výroba omezila se poměrně na úzký obor stavby strojů, přístrojů, na stavbu centrál, a provádění prací instalačních. To, co tehdá kupovalo se z ciziny, dnes vyrábí se doma, ať již jsou to žárovky, počítadla, instalační materiál, přístroje měřící, káble, dráty, isolační látky, kondenzátory, topná tělesa atd. Všechna tato odvětví průmyslu elektrotechnického představují dnes i s továrnami slaboproudovými (telefon, telegraf, radio, atd.) jednu z nejdůležitějších složek průmyslu v našem státě. Průmysl porculánový, který již před lety vyráběl isolátory a menší součástky, rozšířil značně výrobu a jest s to vyrobiti isolátory pro největší napětí. Malé části porculánové, které dříve se zhotovovaly z porculánu, dnes zhotovují se z nových isolačních látek lisováním.
Od začátku v továrnách elektrotechnických věnovala se veliká péče zkoušení hotových výrobků. Dnes to platí tím více, kdy kladou se veliké požadavky na výrobky, ať již jsou to stroje, vypínače a různé přístroje. Továrny zbudovaly si vlastní zkušebny, a to často velmi nákladné, kde provádějí se zkoušky všech výrobků. Porculánové továrny dnes jsou vybaveny velkými zkušebnami pro vysoká napětí až 700 kV. Také zkoušení materiálu všeho druhu věnuje se veliká péče a pracovní pochody, dříve víceméně závislé na zkušenostech jednotlivce, jsou již dnes vypracovány těmito zkušebnami. I výzkumná oddělení nechybí u většiny továren.
Zkušebna samostatná a ve velkých rozměrech vbudovaná, na jejíž stavbu pro velký náklad dosud není ani pomýšlení, byla by jistě na místě i při vyspělém zkušebnictví továren. Prováděla by se v nich určitá řešení a zkoušky a mohly by v nich býti pracemi provedenými získávány zkušenosti, za které dnes nutno často platiti velké peníze cizině. Nehledě k tomu, že by takový zkušebna stala se místem pro výchovu vědeckých pracovníků a samostatného bádání.
Zákonem z r. 1919 o soustavné elektrizaci a jeho doplňky z r. 1923 stanovena byla normální soustava trojfázová o 50 kmitech o 380/220 V a napětí vysoká byla odstupňována. R. 1914 podal JUDr. L. Pluhař návrh na elektrizaci Moravy v rámci zemského zřízení. Spolupracovníky byli hlavně Ing. Vl. List, Dr. K. Engliš a Dr. E. Weyr. Byl to prvý návrh toho druhu na světě a po válce r. 1919 byl podkladem zákona elektrizačního.
Tím ulehčeno bylo značně provádění elektrisace nejen v městech, ale i na venkově. Po převratu dosavadním elektr. městských nebo soukromým a nově utvořeným svazům jsou přidělena území pro dodávku energie elektrické. A stejnosměrný proud, o jehož zavedení se v Praze tehdy tak bojovalo, může býti jen ojediněle používán a nikoliv znovu zaváděn.
Státní elektrárenská rada, poradní sbor při ministerstvu veřejných prací podává dobrozdání o věcech elektrisace v předpisech a nařízeních.
Dnes přikročuje se k soustavnému využití vodních sil. Na Labi je to Střekov, na Vltavě Vrané s budoucími Štěchovicemi, na Váhu Ladce, na Moravě přehrada vranovská atd. Síť spojující tyto centrály, a ostatní střediska výroby jest pro napětí 110 kV
a bude časem páteří elektrisace celého státu. Snad vybudování vodních sil u Prahy přinese rozšíření elektrické vozby na státních drahách. Dnešní začatá a nedokončená elektrisace nádraží nepřinesla ani odstranění kouře v městě, ani slibované pozdější zavedení vozby elektr. v okruhu 60 km.
Než bylo vybudováno vyučování v elektrotechnice, tak každý, kdo věnoval se tomuto povolání, byl školen až v praktickém životě. Většina, ať inženýrů vysokoškolských, aneb absolventů průmyslových škol, než věnovala se elektrotechnice, prošla školami odboru strojního. Mnoho tehdá záleželo nejen na jednotlivci, jak staral se o prohloubení svého vzdělání, ale i na prostředí, do kterého se dostal. Dnes na 4 vysokých školách, dvou českých a dvou německých, jsou vychováváni inženýři již od začátků studií, když rozhodnou se pro odbor elektrotechnický. I na průmyslových školách, jak vyšších a mistrovských, jsou oddělení elektrotechnická řadu let. V posledních letech přibyla k nim škola pro elektromechaniku a slabé proudy v Kutné Hoře. Nutné škrty v rozpočtu školském diktované neutěšenými poměry finančními, pocítily všechny druhy škol a vybavení jejich, hlavně laboratoří, neodpovídá rychlému pokroku elektrotechniky. A nejmladšímu a tak důležitému odvětví slaboproudé elektrotechniky, vysokofrekvenční technice, není dosud věnována dostatečná péče. Chybí mnoho a mnoho a těžko bude vše dohnati. Teprve nyní jedná se o nápravu v tomto směru.
Byla zmínka také o České Matici technické, jejíž činnost zasluhuje vydatnější podpory i veřejnosti elektrotechnické. Vždyť dala elektrotechnikům našim celou řadu cenných knih. Dnes již 4 díly Technického průvodce, oddíl „Elektrotechnika“ o 1260 stránkách mohou snésti dobře srovnání s podobnými příručkami velkých národů. Studentstvo dostává knihy i přednášky od Matice za ceny zvláště levné. Mnohé nakladatelské firmy vydaly již celou řadu knih, takže dnes každý, kdo chce, najde knihy sobě přiměřené. Co stále chybí, jest kniha, která by obsahovala základy elektrotechnické – té jest mnoho zapotřebí. Další kniha, která by vysvětlovala i základy radiotechniky.
Škoda, že po 50 letech vydání Doubravovy Nauky nemáme knihy odpovídající dnešnímu vývoji.
Ještě jedna instituce! Jest to technické museum v Praze, založené r. 1909. Avšak elektrotechnická skupina, kromě oddílů – osvětlení a počítadel – neukazuje ani dobře vývin historický. Mnoho zavinil nedostatek místa! Nyní, když stavba jest již rozhodnuta a během as 3 roků museum dostane se pod vlastní krov, tak celá veřejnost elektrotechnická může přispěti k tomu, aby dnes největší obor techniky, elektrotechnika, neukazovala v museu kusý vývoj, ale ucelený vývoj – ale i také věci nejnovější.
A spolek architektů a inženýrů, v jehož středu odehrávaly se před 40 lety rušné debaty elektrárenské, stal se dnes velikou korporací inženýrů vysokoškolských a jest ve vlastní budově a v mnohých věcech, přednáškách atd. – spolupracuje se Svazem. Obě korporace spolupracují s Československou Normalisační komisí, která již dosáhla pronikavých úspěchů zavedením určitých norem, které znamenají zjednodušení i zlevnění.
A jako před 40 lety zájem Prahy byl obrácen k řešení elektrárenské otázky, tak dnes začíná se zájem veřejnosti obraceti k podzemní dráze.
Další vývoj elektrotechniky v příštích letech, možná přinese stejnosměrnému proudu, tehdá tak vychvalovanému, že jest „prostý nepříjemných účinků indukčních“ atd., nové použití při dálkových přenosech káblových, pro napětí 100 kV i více. Při těchto přenosech docílilo by se nezávislosti od atmosférických poruch, a výrobu stejnosměrného proudu obstarají usměrňovače.
O stejnosměrném proudu říká se, že jest to zařízení historicky vžité. Elektrárny na proud stejnosměrný nestaví se již, ale
i dnes bez malé elektrárničky, neobejde se ani radiový přijímač připojený na síť střídavého proudu. Hv.
Poznámka: Některé údaje a časová data nebylo možno si přesně ověřiti a již v článcích tehdejších jsou rozdíly!
Elektrotechnický obzor 1937, obr. El. Ervěnice, pohled na kotelnu
