Na otázky CzechIndustry odpovídá Jiří Nouza, prezident Svazu podnikatelů ve stavebnictví
České stavebnictví tak trochu připomíná slova z písničky „jednou jsi nahoře, jednou jsi dole“, v čem je hlavní příčina této pomyslné houpačky?
Já to tak nevidím. Čísla ČSÚ to nepotvrzují. České stavebnictví v posledních pár letech spíše připomíná nerozhodného chodce: jeden krok dopředu, jeden krok dozadu.
Nejspíš to bude i tím, že jsou tu překážky, které obor brzdí. Zastavil bych se u některých z nich. Jako první bych uvedl stavební zákon. Prošel řadou změn a nabyl účinnosti 1. července 2024. Nicméně, ozývají se hlasy po jeho novelizaci. Je na pořadu dne?
Nepovedený zákon a digitalizace stavebního řízení jsou důvody, proč stavebnictví nedokáže plnit poptávku zejména po zvýšené dostupnosti bydlení. Já bych změnu zákona podpořil, uvidíme jak se situace vyvine.
Digitalizace stavebního řízení je evergreen. Schvalovací proces probíhá v „nouzovém stavu“ a komplexní audit, který odhalí důvody selhání digitalizace stavebního řízení, stále není, i když původní termín jeho ukončení byl počátek tohoto roku. Které jsou hlavní problémy, s nimiž se v této souvislosti naše stavebnictví potýká, a jaké to má dopady na obor jako takový?
Aktuální bypass je východiskem z nouze. Kdyby nevznikl, byl by to extrémní problém. S hodnocením dopadů je to složité. Zatím neumíme říct, jestli důsledky zastavení systému už propluly kolem, nebo ještě někde číhají. Stavebnictví je oborem dlouhých lhůt, takže události, které se dějí v současnosti, se v plné míře často projeví až s dlouhým odstupem.
Musíme se každopádně smířit s tím, že digitalizace není vyřešená a ještě dlouho nebude. Bylo by ideální, kdyby se DESU stal zárodkem vzniku nejvyššího stavebního úřadu.
Téma renovace budov s cílem úspory energie a dekarbonizace se dnes skloňuje ve všech pádech. Je schopno naše stavebnictví zvládnout jejich modernizaci podle ambicí vlády?
Musíme rozlišovat dvě věci. Schopnost a proveditelnost. Schopní jsme. Ale nevím, kdo to zaplatí. Další věcí je, že vše musí někdo naprojektovat. Není to o tom, že alokované kapacity jsou jen ve stavebnictví. Začíná to investory a projektanty.
Nehrozí v souvislosti s předcházející otázkou, že zvítězí kvantita před kvalitou. Oblepit dům polystyrenem a vyměnit okna, nabízí dnes firmy i soukromníci. To samo o sobě, ale nestačí…
Všechno se odvíjí od podmínek a ambicí.
V minulosti se domy zateplovaly zevnitř takzvanými buchtami, které byly „z jílu, plev, pilin z pazdeří a drobně nařezané slámy“, jak se píše v knize Jak žili naši otcové popisující život v Podkrkonoší v minulosti. Podobně tomu bylo na Šumavě v německých obcích. Kolega má starou chalupu takto tepelně izolovanou a nemůže si to vynachválit. Není načase se vrátit k tomuto řešení, je jasné, že by to nemohl být polystyrenem, ale udržitelné materiály. Neplatí zde slova spisovatele „z překrásných kamenů minulosti postavme schody do budoucnosti“?
Takový poeta nejsem. S předchozími způsoby výstavby to rozhodně byla cesta, ale dnešní stavebnictví funguje jinak.
Pro staré stavby je třeba zachovat staré postupy, pro moderní výstavbu používejme nové metody i technologie. V kontextu toho si vezměme třeba rozvoj AI, robotizace, digitalizace. To všechno jsou věci, které se uplatňují i ve stavebnictví. Můžou ulehčovat a zrychlovat práci, ovšem jde to ruku v ruce s obecným vývojem všeho. Se starými materiály by aplikace moderních technologií byla složitá – to je utopie.
Pokles výroby stavebních materiálů je alarmující, vyplynulo z tiskové zprávy Svazu ze září 2023. Změnila se od té doby situace? Nehrozí, že na počátku třetího desetiletí budeme mít nedostatek kamene a dalších komodit, bez nich se stavebnictví neobejde?
Tohle bohužel hrozí. K poklesu výroby stavebních materiálů a zdiva skutečně dochází. Pokles poptávky zaznamenáváme zejména u individuálních malých investorů, velkých developerů se tolik netýká. Obecně ale máme problém s možným nedostatkem surovin. Zdroje jako takové u nás máme, to potvrzuje i Česká geologická společnost. Ale dosavadní ložiska se postupně vytěžují – ať už jde o kámen, štěrk, jíl či hlínu pro výrobu cihel – a nová je komplikované otevírat nebo se jejich využití nepovoluje.
Pozornost si zaslouží výstavba nových zdrojů v Dukovanech a podíl českého stavebnictví na ní. Můžete se k tomu vyjádřit?
Dosavadní jednání jsou bohužel bezvýsledná. Což je chyba, která se v celkovém projektu nemusí vůbec vyplatit. České firmy by dokázaly pokrýt 100 % stavební části – v tomhle máme unikátní možnosti, vše je jen otázkou podmínek, které stále nejsou vyjednané. Navíc je jasné, že o 100 % v žádném případě nehrajeme. Celý proces výstavby bude mít několik dodavatelských úrovní a české firmy se ke slovu dostanou přinejlepším ve třetí, dost možná až ve čtvrté úrovni. Čím níž přitom klesáte v dodavatelském řetězci, tím méně máte v celém projektu kompetencí a taky peněz.
Vedle financí se navíc hraje taky o čas. V situaci, kdy nikdo nic neví, nikdo nic nechystá. Zatím tu tedy máme nějaký harmonogram výstavby, ale podpis smlouvy se stále odkládá a nikdo neřeší projekční práce ani samotná povolení k výstavbě, jejichž získání bude komplikované. Současné odklady a informační vakuum se tak můžou všem dost vymstít.
Samostatnou kapitolu tvoří nedostatek kvalifikovaných sil ve stavebnictví a generační obměna. Na nedávné tiskové konferenci pořádané SPS zaznělo, že do pěti let bude v ČR chybět 74 000 řemeslníků a odborníků na stavebnictví. Co s tím?
Jednoduché řešení neexistuje, problém má totiž řadu rovin. Potřebovali bychom prosadit systémové změny ve školství, tak aby technické obory získaly větší podporu. V současnosti MŠMT masivně podporuje především všeobecné vzdělávání. Situaci nově zhoršuje otevírání tzv. Lyceí 2.0, která jsou obdobou gymnázií. V době, kdy se zejména v krajích jen obtížně daří naplňovat kapacity učilišť a středních škol s technickým zaměřením, tyto nové školy ubírají zájemce o studium. Absolventů je tudíž čím dál míň, což do dalších let nedává pozitivní výhled.
Když se navíc podíváme na demografickou křivku, je jasné, že situace se bude jenom zhoršovat. Současné silné ročníky se totiž rychle vyčerpají a v dalších letech bude studentů jenom ubývat. S trochou nadsázky by se dalo říct, že jedním z klíčů k záchraně stavebnictví je zvýšení porodnosti. Ale vážně, bez podpory studia technických oborů ze strany státu se nikam nepohneme a jednoduché to opravdu nebude.
A pak tu máme ještě celkový pohled na to, jak náš obor vnímá veřejnost. To je totiž naprosto klíčové. Můžeme mít sebelepší odborné školy, ale pokud veřejnost bude na stavebnictví koukat přes prsty, studenti se tam nepohrnou. Musíme tedy pracovat na tom, abychom celkově proměnili vnímání stavebnictví mezi dětmi i jejich rodiči. V základních školách proto průběžně pořádáme workshopy s profi mentorem řemesel Michalem Balážem, který dětem v praxi ukazuje, co všechno může zručný řemeslník dokázat. Několika školám jsme zase pro mladší děti pořídili řemeslné stavebnice, které pak učitelé využívají v hodinách pracovní výchovy. Obojí se setkává s velkými ohlasy.
Vedle toho se dlouhodobě zapojujeme do jednání tripartity a ve Svazu jsme vypracovali strategii nazvanou „PERSPEKTIVA A VIZE VZDĚLÁVÁNÍ STAVEBNÍCH ŘEMESEL 2030“, která slouží jako praktický podklad pro MŠMT i další instituce a politiky. Plus na problém nedostatku lidí a absolventů dlouhodobě upozorňujeme. 28. května dokonce k tématu pořádáme velkou konferenci na téma Kdo bude tvořit budoucnost českého stavebnictví. Pozvání už přijali přední političtí představitelé, takže to bude cenná příležitost, jak téma opět protlačit kupředu.
Věříme, že za čas se všechny tyto snahy sečtou a věci se začnou měnit k lepšímu. V opačném případě tu totiž bude spousta velkolepých plánů – od dostavby Dukovan přes budování páteřní silniční a železniční infrastruktury až po bytovou výstavbu – které nebude mít kdo realizovat. Anebo tyto projekty spolykají všechny schopné lidi v oboru a lidé pak na šikovného řemeslníka budou čekat dlouhé měsíce.
Na tiskové konferenci dále zaznělo, že kriticky ubývá absolventů technických oborů, což je pro zemi jako je Česko „holé neštěstí“. Nekopeme si tím „vlastní hrob“?
Je to přesně tak. Zmínil jsem to v souvislosti s vývojem demografické křivky i s tím, jak dochází k odlivu studentů technických oborů směrem k všeobecnému vzdělávání nebo k humanitním oborům. V důsledku tak do technických oborů (na učilištích, středních školách i univerzitách) nastupuje stále méně studentů a logicky jich i méně dokončuje vzdělání. K tomu je třeba připočíst, že zejména na středoškolské a učilištní úrovni nejsou tyto technické a řemeslné obory na první příčce zájmů uchazečů o studium nebo výuční obor.
Vzniká tak začarovaný kruh: Tím, že se hlásí málo studentů, výběrové síto není skoro žádné. Přicházejí tedy studenti s nižším průměrem a vlažnějším vztahem ke studiu. Roste tak podíl těch, kteří školu nedokončí. A u těch, kteří studium zvládnou, zase dochází k tomu, že pak odcházejí mimo obor. Případně velká část středoškoláků pokračuje na vysokou školu, takže do praxe jich jde po maturitě minimum. Ročně firmám chybí několik tisíc lidí, které by potřebovaly nabrat z řad absolventů. Už teď je znát, že ve stavebnictví prakticky chybí jedna generace. A zkušení řemeslníci, kteří v něm strávili několik desítek let, nyní odcházejí do důchodu. Problém je opravdu vážný.
Nejednou jsem se setkal s názorem, že stát hází technickému vzdělávání klacky pod nohy. Jak konkrétně?
Platí, co jsem uvedl výše. Mohli bychom to pojmenovat tak, že nám nepomáhá.
Takže se nejedná o opomíjený obor s ohromnou perspektivou?
Přesně tak. Všude říkám, že stavebnictví je nádherný obor, kde lidé mají jistotu celoživotního uplatnění. A navíc můžou krásně vidět výsledky své práce – to také řada oborů nenabízí. Nadto se stavebnictví neustále vyvíjí. Přicházejí nové technologie, robotizace, automatizace, AI. Díky nim už to zdaleka není „špinavý“ obor, jak si možná řada lidí myslí. Asi by kdekoho překvapilo, jak to dnes vypadá na stavbách a co a jakým způsobem se tam děje.
Podstatné taky je, že zatímco v některých humanitních oborech představuje umělá inteligence pro pracovníky ohrožení, ve stavebnictví je to naopak příležitost. Potřebujeme lidi, kteří budou umět nové technologie ovládat. A zároveň potřebujeme i ty, kteří mají šikovné ruce. Protože právě ruce žádná umělá inteligence ještě dlouho nenahradí.
Uzavřel bych to konstatováním faktu – technické obory se zaměřením na stavebnictví rozhodně nevychovávají klienty úřadů práce.
Na závěr bych se chtěl zeptat, jak vidíte budoucnost našeho stavebnictví
Já jsem optimista. České stavebnictví má dlouholetou tradici a je tu na co navazovat. Zdejší firmy patří ke špičce, a i když není vše dokonalé, náš obor má výsledky, které jsou vidět. Věřím, že ho můžeme ještě výrazně pozvednout a že k tomu pomůžou i ohromně zajímavé projekty, které se tu chystají. Například být u stavby jaderné elektrárny nebo podílet se na budování vysokorychlostních tratí, které promění zdejší dopravu – to jsou příležitosti, které se naskytnou jen výjimečně. A my i další generace můžeme být u toho.
Zdroj: časopis CzechIndustry 1/2025
