TGM Světová revoluce 131: Diktatura ve válce

Hájím demokracie také proti absolutismu diktaturovému, ať si právo na diktaturu osobuje církev, stát, proletariát – kdokoliv. Znám ovšem argumenty, že svědomí a právo jsou absolutní, že je absolutní rozum a věda, a proto že je diktatura oprávněna; znám argument o diktatuře „srdce“ a podobné výmluvy. Jistě že logika, mathematika, mravní a snad i jiné maximy jsou absolutní, že totiž nejsou relativní v tom smysle, že by každá země, každá strana a nakonec každý jednotlivec měli svou vlastní mravnost a svou mathematiku a logiku; ale je rozdíl mezi touto noetickou absolutností v theorii a mezi absolutismem praktickým, politickým. Politika sebe vědečtější je, jak všecky vědy (mathematika a logika jsou v tom poněkud rozdílné), závislá na zkušenosti, na indukci a nemůže, to je v pojmu vědy, reklamovat neomylnost. Politika sebe vědečtější není neomylná, nepodává věčné pravdy, nemůže být důvodem politického absolutismu.

Absolutismus nezáležel jenom v tom, že byl jeden monarcha, nýbrž v jeho neomylnictví. Historie absolutismu státního a jeho theoretiků je zajímavé čtení; stát se osamostatňoval z církevního područí, ale reklamoval si aspoň kus té neomylnosti, kterou vykonávala církev a papež. Titul „z boží milosti“ je výrazem té neomylnosti, kterou si panovníci pro svou diktaturu hleděli zabezpečit. Papež se ovšem dovolával zjevení a tradice, sahající až ke Kristu – theorie absolutismu panovničího a státního nejsou než kibicováním při theoreticích absolutismu a diktatury církevní. Jestliže se ještě před samou revolucí francouzský theoretik absolutismu Mercier de la Rivière dovolával Euklida jako absolutisty, tož je to snad zajímavý doklad, jak se tenkrát v absolutism ludvíkovský již nevěřilo, a jak proto obránci absolutismu krkolomně dokazovali panovnickou neomylnost, bezkontrolnost a diktaturu.

Proti absolutismu duchovnímu a politickému vzpírají se právem všichni národové od počátku nové doby, a odsud všecky ty revoluce náboženské, literární, sociální a politické; odpor a boj proti absolutismu dal ráz nové době, pokroku, demokracii.

Diktatura již v římské době byla správně omezena na válku; ve válce a v praxi vůbec vůdce jeden je lepší než vůdců tucet. Diktatura vzniká také v dobách revolučních, pokud revoluce je také válkou; ale diktatura nemůže být institucí pro doby normální. Političtí vůdcové nejsou neomylní. Čtyři oči vidí víc než dvě – to je poučení, k němuž jsem se dostal politickou zkušeností a studiem historickým. Odsud také důvod režimu parlamentárního a demokratického vůbec.

Na ruském bolševictví vidíme nedostatečnost diktatury: bolševictví se prohlásilo za non plus ultra vývoje a prohlásilo se neomylným – odsud jeho inkvisice a ze stejných příčin a důvodů jeho inkvisice španělská. Neomylnictví je projevem nevzdělanosti a polovzdělanosti; a právě demokracie musí být na stráži proti politickému parvenuovství.

Pomýšlel jsem v zahraničí na to, že bychom také pro svou protirakouskou revoluci potřebovali dočasné diktatury. Pro případ, že by všecky legie byly sjednoceny ve Francii, byla dána možnost dostat se se spojeneckou armádou do Německa. Vítězná Dohoda mohla diktovat mír v Berlíně tak, jak Němci diktovali mír v Paříži a Versaillích. Řekl jsem už, že jsem o tomto pláně jednal s presidentem Wilsonem. Představoval jsem si, že bychom se dostali do hlavního města Německa, a odtud pak že by celá armáda byla převedena domů. Plán nebyl ani po kapitulaci centrálních mocností fantastický; Foch se chtěl dostat na Rýn a dokonce pomýšlel na to, z Prahy udělat oporný bod proti Němcům, zejména pro osvobození Poláků. Za této situace byla by snad v obnoveném státě dočasná diktatura bývala nutná, než by byly položeny řádně provedenými volbami právní základy konstituční. Zdálo se mi, že by v rozčilení revolučním takovým dočasným absolutismem mnohé palčivé otázky mohly být řešeny a že by to řešení pak bylo zůstaveno parlamentu k dodatečnému schválení a ovšem také změnění. Měl jsem pro všecky eventuality hotový plán.

Věci se vyvinuly jinak. Že jsem plán centralisované, vojskem podepřené zatímní diktatury nekoncipoval z důvodů panovačných a absolutistických, nemusím říkat výslovně; ostatně plán nebyl myšlen bez souhlasu domácího vedení. Představoval jsem si zároveň dočasné direktorium z vůdců zahraničních i domácích, direktorium jako skutečnou vládu, nebojící se odpovědnosti. Po převratu, provedeném neočekávaným zhroucením Rakouska nekrvavě, stačila diktatura revolučního Národního výboru a Národního shromáždění.