.jpg?s3=1)
Obnovení naší politické samostatnosti ve formě demokratické republiky je přirozeným důsledkem a pokračováním našeho vývoje.
Ztráta naší samostatnosti, podrobenost cizí dynastií a jejímu protičeskému režimu připravovaly nás pro republiku a demokracii; cizí dynastie, cizí vojsko, odcizená šlechta a vnucená církev odcizily nás monarchismu a jeho hlavním institucím. Zdůraznil jsem, jak jsme takto svým historickým vývojem byli odkázáni na republiku a demokracii.
Avšak náš vývoj nás připravil na demokracii a republiku i positivně; naší reformací byly položeny základy moderní humanity a tím i demokracie. Palacký v reformaci zdůraznil význam naší Církve bratrské, že svou mravní hodnotou předstihla všecky ostatní církve a pokusy o reformu. Zakladatel Bratrství zavrhoval všeliké násilí a podle dané situace nejen stát, nýbrž i církev; postřehl takto dobře podstatu středověké theokracie, to intimní spojení státu s církví. Chelčického krajnost byla jeho následníky brzy zmírněna, stejně krajnost Táborů, jejichž komunism se neudržel; král Jiřík, ačkoli byl odpůrcem Bratří, stanoví – a v tom souhlasí se základní ideou bratrskou – ideál věčného míru; Komenský, poslední biskup Církve bratrské, školou a výchovou buduje lidskost, vzděláním usiluje o uskutečnění programu národního a zároveň všelikého. Komenský pak Leibnizem a Herdrem – to krásně pověděl Denis – mluví k nám v Dobrovském a Kollárovi; po nich Palacký, Šafařík, Havlíček formulovali náš národní ideál humanitní podle požadavků dobových.
V oposici proti absolutismu protireformačního Rakouska jsme se přiklonili v XVIII. století k ideálům osvícenství a francouzské Revoluce; pokrokové ideje Západu se staly vůdčími myšlenkami našeho národního obrození. To tím snáze, že duchovní vůdce revoluce, Rousseau, vyrostlý v švýcarském republikanismu a kalvanismu, vychází z ideí reformačních; mužové revoluce, jak to správně vytkl Marx, pokračovali na dráze reformátorů. Osvícenství, humanitism a vedoucí ideje XVIII. století vůbec pokračují směrem reformace a tím také naší reformace české.
Ideál humanitní není specificky český, je právě všelidský, ale každý národ jej uskutečňuje způsobem svým: Angličané jej formulovali hlavně ethicky, Francouzové politicky (prohlášením práv člověka a občana), Němci sociálně (socialism), my národnostně a nábožensky. Dnes se humanitní úsilí stává již všeobecným, a nastává doba, kdy se za základ státu a mezinárodnosti uzná od vzdělaných národů všech.
Netvrdím, že my Čechové a Slováci jsme od přírody nadáni charakterem zvláště milým, něžným, holubičím. Naopak se mi zdá, že jsme vedle své charakteristické měkkosti – měkkost není totožná s citovostí a laskavostí, je spíše dojmovostí – dost tvrdí; možná, že máme sympathii k lidem o stupeň bezprostřednější, přímější než na Západě a nepodléháme tolik všem druhům formalismu. Jak se náš charakter vyvinul, je otázka jiná; upozornil jsem na nejasnosti v diskusích o národním charakteru.
O náš národní humanitní program byly živé debaty již před válkou, po válce se v nich pokračuje; běží o věci dvě. Předně o humanitism (humanitní program – humanitu, jak se stručně říká) a pak o to, je-li náš humanitism český založen nábožensky.
O humanitism samý není zvláštních sporů, spíše běží různá nedorozumění, prýštící z neujasněnosti pojmů; doufám, že rozborem, který jsem podal, mizejí. Těžší bude, není-li nemožné, dorozumět se s těmi odpůrci, kteří humanitism odmítají vůbec nebo nesouhlasí s jeho odůvodněním náboženským.
Těchto odpůrců humanitismu je několik druhů. Odmítají jej ti, kdo nepokládají mravnost a náboženství a „ideologii“ vůbec za věc politicky vážnou; morálkaření a náboženství je „překonaným stanoviskem“, je pro děti, pro ženy a pro sentimentalisty, ale politikové praktičtí, reální – „reálpolitikové“ – operují se skutečnostmi praktickými, nejsou sentimentální a podobně. Patrně jsou „reálpolitikové“ a „reálpolitikové“: Bismarck s touto „reálpolitikou“ nesouhlasil a nesouhlasili s ní pangermáni; nepřijímali humanitismu, ale velmi stáli o náboženství, buď církevní (Bismarck) nebo nové pangermánské (Lagarde).
Proti humanitismu se také vystupuje ve jménu národnosti. Četl jsem nedávno tento výklad bývalého legionáře: „Stali jsme se svobodnými, poněvadž jsme Spojencům slibovali, že budeme hrází proti německému imperialismu. Náš národ nestal se svobodným pro slavnou svoji minulost, pro kulturní, hospodářskému vyspělost, proto, že je národem Husa, Komenského, Palackého, ale proto, že naši mluvčí dovedli za hranicemi přesvědčiti o tom, že samostatnost našeho národa znamená posílení jejich posice proti nebezpečí německého imperialismu. Převzali jsme závazek, musí být splněn. Splněn bude jen tenkráte, když náš stát celým duchem své veřejné správy bude skutečně československým a národním státem.“ Je to stanovisko jednostranné a nesprávné. Domnívám se, že mám právo mluvit o tom, co jsem Spojencům sliboval. Potíral jsem pangermanism – a velmi energicky; ale běží o to, jakými důvody jsem hájil práva na naši samostatnost. Že bychom byli hrází proti německému imperialismu, rozuměj, hrází jedinou, to jsem ovšem netvrdil a tvrdit nemohl. Mně šlo o to, vzbudit u Spojenců plné pochopení pangermanistického plánu a získat je proti společnému nebezpečí; a šlo o to, přesvědčit Spojence, že právě jako národ Husův a Komenského máme právo domáhat se svobody a dovolávat se jejich pomoci. Bodáky našich legionářů se jistě počítaly, a sám jsem od počátku války o ty bodáky usiloval; ale nikoliv ze šovinismu, nýbrž z přesvědčení, že máme plné právo k obraně, že naše samostatnost je ospravedlněna nejen mravně, nýbrž i právně, a že to, čeho hájíme, je kulturně cenné. Jen bodáky – to právě je stanovisko překonané a překonané právě světovou válkou; chtít v Anglii a v Americe operovat jen bodáky, byla by bývala krátkozrakost přímo vražedná. Celá naše zahraniční propaganda je vyvrácením šovinistického nacionalismu.
Nenamítám pranic proti nacionalismu, jestliže se tímto názvem označuje láska k národu; láska k národu, národnostní idea, jak se obyčejně říká, je velmi cenná a šlechetná síla politická, organizující jednotlivce v obětivý celek. A tyto organisované národní celky se spojují v člověčenstvo. O lásku k národu nemůže být sporu; spor může být jen o kvalitu té lásky a o to, čeho pro národ dosahujeme, jaký je program a taktika lásky k národu. Jsem odedávna pro Nerudovu lásku k národu uvědomělou, nestačí mi dušování o lásce k národu, ta se dnes rozumí sama sebou, ale nerozumí se samo sebou, že je správný a oprávněný každý program, jejž jednotlivci, frakce a strany prohlašují za národní. Je mnoho dobře míněných, ale slabých a nemožných tak zvaných národních programů; ale je přes Havlíčkův hlasitý protest stále ještě mnoho spekulantů s vlastenectvím.
Není národa, aby se jeho vůdčí lidé, ať v politice, ať v literatuře a publicistice byli spokojili odkazováním na počet svých bodáků; vždy uváděli důvody pro hodnotu svého národa; i pangermáni hodnotu a přímo prvenství německého národa dokazovali přednostmi německé vědy, filosofie – kultury vůbec. Francouz uvádí pro sebe kontinuitu politickou od Římanů počínajíc, honosí se dovedností státotvornou, jak vybudoval státní centralism, a jak francouzská idea státní suverenity posud je platná; Francouz se bude dovolávat boje svých králů s papežstvím, tedy boje proti theokracii, hlavně však bude ukazovat na Velikou revoluci, její ideje a politiku; bude se snad dovolávat i Napoleona, ale zdůrazní republiku a demokracii, bude teď zdůrazňovat podíl Francie ve světové válce a poválečném míru a ovšem bude oceňovat celou svou literaturu, civilisaci a kulturu. Francouzský bodák sám – ten v celém řetěze argumentů a fakt nebyl důvodem hlavním.
Nejinak Angličan. Také bude ukazovat na svou státotvornost, jak vybudoval největší světovou říši; ale právě Angličan tu bude zdůrazňovat, že tu říši nestvořil bodáky, nýbrž politiku a administrací. Angličan je hrd na svou reformaci, ať už anglikánskou nebo independentskou, a bude vykládat, co také anglická revoluce znamenala pro demokracii. Angličan ukáže na velký fakt, že jeho státní forma – parlamentarism – byla recipována celým světem. A mám výslovně povědět, co Angličan řekne o své literatuře? Co o jediném Shakespearovi?
Avšak nejen Angličané a Francouzové budou takto hodnotit své kulturní dílo – všichni ostatní národové v tom s nimi jsou zajedno a přijímají ty kulturní vymoženosti francouzského a anglického národa bez odporu. Statistika nám ukazuje, že je na světě lidí, mluvících anglicky, nejvíce.
A tak bych musel uvádět, co o sobě světu dovedou říci Němci, Italové, Rusové a jiní národové větší, co mu říkají i mluvčí malých národů, Holanďané, Dánové, Norové a jiní – co řekneme světu o sobě my? A co ten svět o nás a od nás přijme? To je otázka.
Po stránce politické budeme ukazovat, že jsme si stát a stát dost veliký zakládali již v nejstarší době a že jsme měli a máme dost státotvornosti; dokladem pro to je nejen Karel IV. a král Jiří, nýbrž před Karlem pokus o Velkomoravskou říši a organisace říše Přemyslovci – stát vytvořený domácí dynastií a administrací v sousedství Němců, kteří jiné slovanské státy zničili. Zdůrazníme schopnost administrační, jak toho jsou dokladem naše zemské desky a jiné instituce.
Hlavní důraz položíme na úsilí kulturní; na školství již v nejstarší době a na prvou universitu v střední Evropě. Nejsilnější doporučení však celé Evropě máme v své reformaci, v Husovi; naše reformace charakteristickým způsobem začala před Husem řadou moralistů (Štítný a jiní), Hus a následníci v tom pokračovali; reformace naše byla po výtce ethická, na theologické učení se kladl důraz menší. V husitských bojích jsme se hájili proti celé Evropě vedené papežstvím; podškrtnem zajisté „Co Čech, to hejtman“ – Žižka.
A nebyl jen Hus a Žižka; vedle nich postavíme Chelčického a Jednotu bratrskou, končící Komenským. Jestliže se Angličan může dovolávat Shakespeara, Francouz Rousseaua, Němec Goethe, my říkáme, že jsme národ Komenského. Před Bílou horou vymohli naši stavové na císaři majestát, vzácné to svědectví českého snažení o náboženskou snášenlivost; svědectví tím cennější, srovnáme-li jak se v Německu církve příkře rozlučovaly. Vzpomeneme Bílé hory a habsburské protireformace, našeho národního úpadku, avšak i obrození na konci XVIII. století, jež bylo možné tím, že národ přetrpěv všecky náboženské vichřice, přetrval nezlomen fysicky i duchovně. Pochlubíme se svým neustálým odporem proti Rakousku-Uhersku; a konečně spočineme na vylíčení své účasti v světové válce a restituce své státní samostatnosti a ujistíme Evropu, že usilujeme o demokracii, mír, pokrok – zkrátka: Palackého filosofie našich a světových dějin je naším nejlepším doporučením: od konce XIV. století až do konce století XVIII. otázka náboženská a tím humanitní byla otázkou českou.
Takové byly ve vší stručnosti hlavní osvobozenské argumenty, jimiž jsme světu ukazovali, proč hájíme svobody svého národa, a proč ten svět má povinnost nám v té obraně přispět. Program osvobozenské akce nebyl nacionalistický ve smyslu uvedeného legionáře, a být nemohl.
Nedávno jsem četl jiný výklad svého humanitismu ve jménu liberalismu: že prý je theoretický; náš humanitism skutečný a národní prý se vyvinul jako vhodná zbraň slabého pro úkoly nové doby. Zajisté malý proti velikému nepůjde hned železem, nýbrž se pokusí napřed rozumným slovem a rozumem vůbec (David není výjimkou, neboť Goliáš byl šovinistický žvastoun); to se rozumí samo sebou dnes a rozumělo se to i v minulosti. Avšak vedle důvodu utilitárního náš Chelčický, Komenský a v době obrozenské Kollár a Palacký požadovali humanitu především jako zásadu a kázeň charakterovou, nikoli jako prostředek toliko taktický. Chtěli jsme a chceme být lidmi doopravdy.
Ozývají se proti Palackému i jiné důvody. Jsou pořád sentimentální lidé, kteří sice již málo věří, ale jimž kadidlo, obřady, varhany v kostele a takové věci jsou milou vzpomínkou z dětství a na dětství; ta vzpomínka jim stačí - rozhodovat se v otázce náboženské je jim nepříjemné a nepohodlné. Dovolávají se proti Palackému historikovi Palackého politika, že prý byl proti různicím náboženským a že se s katolickou církví on, protestant, více než smířil („český bratr na procesí“), Palacký sám se proti tomu ohradil: zdůrazňuje, že se svého mínění o výbornosti Jednoty bratrské nikdy nevzdal, a odmítá ve věcech náboženských vnější autoritářství: „sám nemohu nikdy pokatoličiti se“. Odvádí národ od sporů dogmatických nikoli z náboženského indiferentismu, nýbrž proto, že mu škodily; ale souhlasí s bratrem Lukášem, zastávajícím se (proti Lutherovi) práva rozumu a při výkladu Písma.
Velmi důrazně některé liberálové odmítají mravní a hlavně náboženské zdůvodnění humanitismu. Jedni se snaží celou naší reformaci svést na procitnutí a boj národního vědomí proti Němcům; je to počínání tak mělké a nemyslivé, že nezasluhuje zvláštního vyvrácení. Druzí připouštějí, že reformátoři a reformace, že zejména Komenský svůj humanitism zakládali na náboženství, ale nestalo se tak od vůdců národního obrození. Soudnější z těchto odpůrců připouštějí, že se může uvádět jako humanitista náboženský Palacký a snad ještě Kollár, ale všichni ostatní vedoucí mužové našeho obrození byli prý liberálové v tom smyslu, že zdůrazňovali národnost a hájili rozšířených v jejich době liberálních zásad demokracie a svobody svědomí. Náboženství v jejich národním programě nehrálo role žádné.
Nemůže být o tom pochybnosti, že Palacký národní humanitní program pojímal a fundoval nábožensky; celé jeho dějiny a jeho filosofie dějin (vyložená ve spise proti Höflerovi) jsou toho nevývratným důkazem. To odpůrcové, jak řečeno, připouštějí (na příklad profesor Kaizl). Nuže, myslím, že jediný Palacký stačí, aby these o náboženském podkladě našeho humanitismu plně obstála. Sám jsem přece dost důrazně upozornil, že Jungmann byl liberálem; přitom mě nenapadá upírat Jungmannovi důležitou spolupráci v díle obrozenském; avšak o to běží, jaký to obrození mělo dějinný a ideový smysl. O tom pak jistě rozhoduje Palacký, nikoli Jungamann.
Vedle Palackého se dá uvést i Kollár, že taktéž navazoval na naši reformaci. Sám jsem upozornil, že Kollárův humanitism není tak hluboký a uvědomělý jako Palackého; ale přesto tu rozhoduje fakt, že Kollár jako Palacký byl protestant, a že oba měli vědomí své církevní a náboženské souvislosti s reformací. Opakuji: dělám tu rozdíl mezi Kollárem a Palackým; Kollár nepochopil tak pronikavě jak Palacký Husa a celou naši reformaci (srovnává Husa nejen se Sokratem, nýbrž i se Senekou, ovšem i s Václavem a jinými), ale přesto navazuje na naši reformaci, jako si slovenští protestanté vůbec byli vědomi, že pocházejí nejen z Luthera, nýbrž také z Husa. Vedle Kollára může a musí se uvést ještě Šafařík, taktéž Slovák a protestant – je náhoda, že tři hlavní vůdcové obrozenští byli protestanté? A je náhoda, že zakladatel slavistiky byl sice kněz, dokonce jesuita, ale svobodný zednář a následovník Descartesův?
Naše obrození se vyvíjelo a skládalo z mnohých jednotlivých směrů a úsilí; běží o to určit, který byl nejsilnější, rozhodující, a běží o to pochopit, jaký je smysl našeho obrození. Uvedl jsem výrok Denisův, že v Dobrovském a Kollárovi k nám Leibnizem a Herdrem mluví Komenský – to je smysl našeho obrození. Běží o pochopení, že XVIII. a XIX. století u nás a v Evropě vůbec je pokračováním ideí a tužeb reformačních. Musí být jasné, co v historii jsou vedoucí ideje, jak se ty ideje vyvíjejí a jak při vší změně v podrobnostech zůstávají totožné v podstatě. Dám příklad té filosofie ideí. Palacký byl kantovec, a Kant, jak se obecně a správně říká, je filosofem protestantismu; to neznamená, že Kant přednáší Lutherův katechism (vždyť odmítá všecku theologii), ale znamená to, že akceptoval protestantský individualism a subjektivism, že v náboženství dával důraz na mravnost, že odmítá autoritářství a tak dále, že zkrátka vůdčí ideje protestantismu přetvořil v systém filosofický, třebaže protestantismu ortodoxnímu protichůdný. Podobně Palacký, jako český protestant, přetvořil Církev bratrskou v svůj systém humanitní; odmítaje taktéž ortodoxii Lutherovu, drže se, jak nám praví, bratra Lukáše. V tomto smysle mohl říci Marx, že vůdcové francouzské Revoluce pokračují v ideálech Lutherových a Kalvinových. Je neuvěřitelné, jak u nás i někteří historikové jsou sociologicky nepropracovaní a filosoficky nedostatečně vzdělaní.
Filosofický papež Lev XIII. může podat našim liberálním historikům náležité poučení. Je známo, jak tento obnovitel thomismu odsoudil reformaci a jaký jeho odsudek svého času vzbudil odpor. V své encyklice Diuturnum illud (1881) Lev XIII. dovozuje, že reformace je matkou nejen moderní filosofie, nýbrž i moderní politiky a zejména demokracie; Lev XIII. z reformace odvozuje nejen moderní pojímání právní a socialism, nýbrž i nihilism a komunism. Lev XIII. i v pozdějších enunciacích horlil takto proti reformaci („lutheránské rebelii“) a odsuzoval smíšené školy, žádaje školy čistě konfesionální a podobně.
Nemusím upozorňovat na přepínání jako na příklad, že se nihilism klade na roveň socialismu; ale v hlavní věci měl Lev XIII. pravdu, že totiž s reformací a reformací vzniká moderní názor na svět a na život, nový stát a moderní demokracie a politika. Rozcházíme se s hlavou římské církve v hodnocení moderní doby, jejích ideálů, tužeb a institucí.
V tomto tedy smysle také naše obrození a moderní doba se bere směrem naší reformace; v tomto smysle naši obrodičové navazovali na ten vrchol našich dějin (Palacký), jedni vědoměji a jasněji, druzí méně jasně a nevědoměji. Ale všichni naši vynikající lidé a dokonce duchovní vůdcové nebyli ve věcech náboženských tak indiferentní, jak to liberálové hlásají. Hned Dobrovský: byl zednářem, osvícencem a tedy byl vědomě proti své církvi, ale nikoli proti náboženství. O Kollárovi, Šafaříkovi a Palackém jsme se již dohodli; Havlíček byl liberál, ale nebyl nábožensky indiferentní. A naši básníci? Hned prvý a největší, Mácha, byl člověk naskrze náboženský, třeba skepsí rozpolcený; problém náboženský byl Máchovi problémem životním. Neruda má silný náboženský cit, jak každý musí vycítit z „Pátečních zpěvů“; Němcová, Světlá, dokonce pak Nováková, jsou charaktery nábožensky živé; Světlá a ještě hlouběji Nováková hledaly stopy naší reformace v lidu. A ze soudobých – jak analyzuje své charaktery mravně a nábožensky Holeček, Čapek-Chod? Šalda dokonce hlásá návrat k Bohu. Že Svatopluk Čech i Vrchlický byli liberály, není důkazem proti tomu, že naše literatura náboženský problém skutečně prožívala; i Čech se modlil k Neznámému, a Vrchlický celý život trpěl problémem faustovským.
Náš český liberál je zpravidla matrikovým katolíkem a v otázkách náboženských analfabetem: nedovede si náboženství představit mimo svou církev a její kult a učení; a proto nerozumí Palackému a nerozumí našim největším spisovatelům, třeba jejich jméno stále má na jazyku. A nerozumí našim dějinám, i když je historik.