TGM v Lánech 40: Ve cti a na štítu

Jsou zase čtyři jako dříve. Odpočívají. Tváře učerněné, ožehlé ranami z pušek. S Lánskými nešli. Jenom ten jeden. Zůstali v četě z blízké vesnice.

„Až bude po všem, půjdu ke hrobu,“ říká Jarek a myslí na Lány. Ten hrob ho spojuje s Milenou. Ten hrob a lístek suchého kvítí. A dopis. Nosí ho v kapse na desce notesu.

„Půjdeme všichni,“ říkají druzí. Za léta společných bojů srostli s ním v citovou jednotu.

„A pak se podívám k Mileniným. Možná, že bude z Říše doma. Ne-li ona, tož dopis,“ těší se Jarek.

Nejkrásnější chvíle života je těšení. Bez něho byl by život všední a pustý. Bývá často krásnější než samo žádané a často delší než radost z dosaženého.

A Jarkovo těšení není jiné. Těšení, že se shledá s Milenou, mu kdy dalo více než krajíc chleba.

Co je s Milenou? Zesláblá, nemocná vleče se po koncentráku. Lehnout, to znamená injekci a smrt. Ortel však znamená i rána holí.

Husím pochodem k lékařské přehlídce! Místo roentgenu holí po zádech. Pěkně, silně. Kdo se zhroutí, do plynu! Je to chcípák a zbytečně žere!

Také Milena se zhroutila. Šla do plynu.

Kde je Milena? Tam v té papírové krabici trocha popele. Urna, německý model 1945, snad i dříve. Takových uren jsou plné regály. Pod nimi esesman píše úmrtní záznamy a zívá.

Druhý s knížkou o rodinných zahrádkách vykládá, co si nasází před vilku. (Má hezkou vilku a jak by ne? Jenom těch snubních prstenů!...) Je prý dobře do hnojiva přidávat po troše popela. Jeho soused si to velmi pochvaluje. Zkusí to také.

Jde ze služby, krabici s Mileniným popelem v ruce. Zabalená v papíru, aby se nepoprášil. Žena by se zlobila, taková čistá, spořádaná domácnost to je. Velmi solidní lidé…

A Jarek se těší: „Kdybyste, kluci, věděli, jak mi psala. Počkejte,“ rozkládá přeleželé psaní, písmo deštěm rozteklé, papír na rozpadnutí jako to suché kvítí a několik listů před ním.

„Věřím, že nepodlehneme. A kdyby, neměl by náš život smyslu, neboť svět bez pravdy a práva by se změnil v obrovskou vlčí jámu, kde by jeden požíral druhého. Ale pravda je na naší straně a proto vím, že z téhle vojny vyjdeme jako vítězi. Drž se, Jarku, dobře, a bude-li třeba, bojuj statečně. Přikládám Ti, milý Jarku, pár kvítečků s hrobu pana presidenta Masaryka, aby Ti, můj zlatý hochu, připomínaly jeho odkaz. Bude Ti, jako by při Tobě stál.“

„Jak šla pro ně v noci,“ řekne jeden; Jarek, zanícený, ani neodpoví a mluví dál:

„Jednou jsme pak byli v Milenou v Lánech. Když jsme šli k obrazu – právě kolem nás někdo šmejdil, asi špicl, bylo to už za Němců – povídá mi: „Chtěla jsem Ti dát něco pro odvahu. Ale abys při tom také myslil trochu na mě. To dnes, to není konec. Ten pravý konec, ten teprve přijde. Ještě si zabojuješ, uvidíš!“

„A taky jo,“ říká jeden.

„Že tu není! Ta by měla radost, jak je stíráme.“

A Jarek: „Až se s ní shledám, půjdeme do Lán a ke hrobu.“

Večerní poplach zastihl zelený kádr po jídle. Právě odložili lžíce a chystali se k zdřímnutí. Jen tak v šatech a na jedno oko. Z národního výboru přiběhli, že Hříškov volá o pomoc. Rychle do Hříškova! Naložili je spolu s jinými do nákladních aut a každé četě přidali několik pancéřových pěstí. Dobrá zbraň. Osm set beden jich ukořistili na Němcích v pancéřovém vlaku, který v této chvíli dojíždí do Kladna. Ale Němci v něm nejedou. Obsadili ho naši a vede jej přednosta lánského nádraží, kapitán útočné vozby v záloze Janouch, který útok podnítil. Osm set beden v jednom vlaku! Revoluční arsenál je teď zásoben vydatně. V Hříškově se jim hodí. Je tam pět set Němců se všemi zbraněmi; zkušební válečníci, kteří už mají za sebou všechny fronty světa.

Hřímání, křik, oheň, třeskot ran, to vše tvoří dohromady dojem, označovaný válečnými zpravodaji jako symfonie války. Je to klišé, ale nedivte se! Píší své zprávy často v zákopech a musí myslet na tisíc jiných věcí než na původnost básnického obrazu. Ostatně to nikdo po nich nežádá. Řekněte tedy také: symfonie války.

Obr. Výprava na Slovanku 5. května 1945

Hříškov je malá obec a málokdo o ní slyšel. V blízkém lese však byla uložena munice. Ne málo. Čtyři sta padesát vagonů. Pěkné číslo! Hlídalo ji dvanáct starých mazáků, kteří si o vojně mysleli své, a proto na výzvu revolučních gard nedělali ciráty. Složili zbraně a šli do zajetí. Ale v místě byla ještě posádka. Ta dostala rozkaz vyhodit skladiště s municí do povětří. Revolucionáři, kteří je již obsadili, s nadlidskou námahou hájili kořist, která byla nad zlato. Je jich málo a s útokem posádky nepočítali.

Krajem projíždí motocyklista, „pomozte Hříškovu,“ a zas letí dál. Sjeli se sem z Rakovníka, z Lužné, ze Stochova i Řevničova, byli tu z Kačice, z Tuchlovic, zkrátka, kde kdo mohl. Z Lán tři plná auta ozbrojenců s lékařem.

Němci nešetří ohněm. Ale naši tu raději složí kosti, než by couvli. Neboť couvnout, to znamená ztratit munici. A ztratit munici znamená ztratit všecko. Položení, v němž se bijí, je pekelné. V zádech centy munice, před sebou Němce, kteří pálí jako ďasi. Jeden dobrý zásah do skladišť a výbuch tě rozfoukne jako chmýří z pampelišky. Taková pancéřová pěst dovede udělat dílo.

Kulomety na ně sypou žihadla smrti, řídí je zkušená ruka a zkušené oko protřelých hrdlořezů. A naši proti nim z většiny nezkušení nováčkové, po prvé v životě drží pušku, a jediné, v čem své protivníky převyšují, je odvaha a nadšení, pramenící z vědomí, že se bijí za spravedlivou věc. Drží objekty zuby nehty, pevněji se nedrží ani moucha na stropě.

Zelený kádr se bije pohromadě. Dva odpadli během nočního boje. Třetí má zraněnou nohu, ale střílí dále. Jen Jarek dosud nepotřeboval doktorskou záplatu. Je všude, kde přihořívá.

Už není pochyby. Němci skladiště nedostanou. Ale jak bude dlouho trvat, než je zatlačí? Kolik životů ještě musí položit do konečného rozhodnutí?

Bitvu zkrátili partyzáni z Krupé. Přišli teprve v noci, měli práci jinde. Na světě není jenom Hříškov. K osmé byl Hříškov vyčištěn.

Partyzáni, bojující podle stalinské taktiky, splnili své poslání se ctí a zdarem. Jejich podíl na naší vítězné revoluci je nezapomenutelný.

Připravovali a organizovali povstání. Jakmile vypuklo, zahájili boj ve všech krajích současně. Tím zaměstnali nepřítele na všech frontách a zamezili postupnou likvidací revoluce. Vedli za sebou ostatní lid. Pomohli mu dobýt zbraně a ukázali, jak si má počínat.

Osm set beden pancéřových pěstí a půl pátá sta vagonů hříškovské munice zvýšily palebnou sílu revolučních oddílů tak, že mohly dobře čelit každé německé vojenské jednotce.

S tváří do země, věnčenou rozhozenýma rukama, tak leží mrtvý před německým kulometným hnízdem, které zneškodnil. Z jeho ruky vylétl granát právě ve chvíli, kdy ho ťala ranami z kulometu.

„Nemá u sebe nějaké papíry? Pracovní knížku, legitimaci?“

„Ne, v téhle kapse nic. Je to partyzán nebo některý ze zeleného kádru. Tam platí jiná legitimace. Ale počkejme, tady.“

Druhý vytáhne z kapsy padlého notes. Je prostřelený.

„Podívejte se, to jsem ještě neviděl,“ podává soudruhovi pohlednici T. G. Masaryka podle obrazu v Lánech. Je také prostřelená. Těsně vedle jezdcovy hlavy.

„Schovám si ji na památku.“

Pak mu mezi prsty proběhne několik listů, slepených zasychající krví. Žádná adresa. Pouze rozpadlé psaní. Začíná a končí křestními jmény: Milý Jarku, Tvoje Milena. Většina slov je pro zakrvácení listu nečitelná.

Tázavý pohled:

„Nic?“

„Nic.“

Druhý udělá několik záznamů do seznamu ztrát. Místo jména napíše: „Neznámý mrtvý bojovník.“

Jak mu zasunovali zápisník zpět, vypadlo z něho suché, vybledlé kvítí. Tak suché, tak ztrouchnivělé, že se rozlomilo i pod vahou několika krůpějí krve v květním kalichu.

Zavířilo ve větru, který je rozdrtil svou živelnou silou v nepatrné částečky, v popel a prach, a rozvál do kraje.

Prach a popel jako Milena. A zanedlouho i Jarek.