Tužky, tj. tuhové tyčinky, opatřené dřevěným obalem, vyrobeny byly po prvé v Anglii asi v polovině sedmnáctého století (1658). Tehdejší anglická tuha nejlepší jakosti, dobývaná v balvanech, byla rozřezávána v tyčinky, které se zasazovaly do dřeva. Koncem sedmnáctého století (1680) dostala se výroba tužek do Německa; vynikající pověst měly zejména tužkárny v Norimberce. Z Německa přešla výroba nejen do všech států evropských, ale i do Ameriky a Asie.
Při původním anglickém způsobu výroby tuhových tyčinek rozřezáváním tuhových balvanů vznikalo mnoho odpadků a mimoto se daly takto zpracovati jen tuhy dobré jakosti. Aby se mohlo zužitkovati i horších tuh, jakož i odpadků, bylo třeba nalézti vhodnou látku spojovací, která by držela tuhovou hmotu dobře pohromadě. Nejdříve se k tomu začalo užívati různých lepidel, např. klihu, gumy apod. Jimi se však stávala tuha velmi křehkou a lámavou. Teprve r. 1790 Josef Hardtmuth ve Vídni a zároveň s ním francouzský chemik Conté (1755 – 1805) užili k tomu plastické hlíny, čímž položili základní kámen k novodobé výrobě tužek.
Dnešní výrobu tužek lze rozděliti na dva hlavní oddíly, z nichž jeden se zabývá výrobou tuhových tyčinek a druhý vyrábí dřevěné obaly.
Tuhové tyčinky se vyrábějí z tuhy (grafitu) a plastické hlíny. Používá se různých druhů tuhy; nejlepší jest tuha cejlonská, která se hodí na nejjemnější druhy tužek. Velmi se užívá také tuhy: české, sibiřské, mexické a anglické.
České doly na tuhu jsou rozloženy při jižní Šumavě: v Chvalovicích, Chrašťanech, Hůrce, Černé a v Dolním Třeboníně. Na Moravě se dobývá tuhy hlavně u Velké Tresné a Starého Města. Podle statistiky se vytěžilo v r. 1925 na území naší republiky asi 200 000 metrických centů surové tuhy.
Tuha určená k výrobě tužek, se čistí nejprve plavením a pak chemicky, načež se smísí s určitým množstvím čisté plastické hlíny. Potom se tato kašovitá směs rozemílá ve zvláštních mlýnech, až má potřebnou jemnost. Čím déle trvá mletí, tím jemnější jest tuhová směs a tím lepší vlastnosti mají tužky.
Podle množství přimíchané hlíny řídí se tvrdost tužek. Obyčejné tužky prostřední jakosti mívají pravidelně čtyři stupně tvrdosti; při tom platí: čím vyšší číslo, tím tvrdší tužka. Nejlepší tužky mají až 17 stupňů tvrdosti.
Jakmile se skončí mletí tuhové směsi, odstraní se z ní přebytečná voda mačkáním a sušením. Mačkáním dostává tuhová směs tvar plackovitých desek. Tyto desky se proválejí a prohnětou, načež se napěchují do ocelových válců pod příslušné písty. Každý válec má ve dně dírku, kterou se protlačuje tuhová směs ve tvaru souvislého drátu, který se rozstříhá na kusy asi třikrát delší než vyráběné tužky. Tyto kusy se kladou rovně vedle sebe na zvlášť k tomu upravené deštičky, které se dopraví do příslušných sušáren a tam se dokonale vysuší. Sušení jest pomalé a dbá se při něm hlavně toho, aby se tuhové kusy neprohnuly.
Po úplném vysušení se přeráží na tyčinky (míny) o délce tužek, dají se do ohnivzdorných šamotových kelímků, které se uzavrou tak, aby dovnitř nemohl vnikati vzduch, a kelímky se vloží do žíhacích pecí, kde se zahřejí až do bílého žáru. Tímto žíháním (pálením) tyčinky ztvrdnou. Pak se vyžíhané tyčinky ponořují do roztaveného loje, vosku, stearinu apod., aby dosáhly pružnosti a hladkosti. Konečně se čistí v pilinách. Takto zpracované tyčinky se vkládají do dřevěných obalů.
Obaly nejlevnějších tužek se vyrábějí z různých dřev domácích (lípy, olše, smrku aj.), lepší druhy ze dřeva nepravého cedru (kalifornského), které se probarvuje, aby se podobalo vzhledem dřevu cedru červeného. Červeného cedru (dováží se u USA) se užívá k výrobě tužek nejlepších jakostí, poněvadž se velmi dobře obrábí i leští; jelikož jest měkký, tužky z něho vyrobené se lehce ořezávají.
Dřevo se nejprve rozřeže na malá prkénka, jejichž délka se rovná délce tužky a šířka jest taková, že stačí na šest tužek. Potom se tato prkénka vydrážkují, tj. opatří se žlábky takového tvaru, jaký mají tuhové tyčinky, natřou se klihem, do jejich žlábků se vloží tyčinky, přiloží se druhá prkénka, rovněž natřená klihem, pevně se k sobě přitisknou a pak se suší.
Po usušení se konce obrousí, načež se ofrézují s jedné i s druhé strany, takže vznikne šest tužek, jejichž průřez jest buď kruhový, šestihranný nebo osmihranný.
Pak se ještě povrch tužek hladí, leští, barví, lakuje a konce tužek se čistě oříznou. Potom se tužky označí vyražením značky zboží a továrny, což se děje za horka barvou, stříbrem nebo zlatem. Konečně se okartáčují ve zvláštním stroji, načež se balí po tuctech do krabic.
Zvláštní druhy tužek jsou tak zvané inkoustové, které na vlhkém papíře zanechají nesmazatelný otisk, jejž možno také okopírovati. Tyčinka jejich vyhotoví se z dobře prohnětené a silně stlačené směsi tuhy, kaolinu a anilinové barvy.
Barvené tužky hotoví se z prášku barev, k němuž se přidává křída, hlinka a spojovací lepidlo.
Mastné tužky, které píší na porculáně, skle, kovu atd., vyrábějí se ze směsi barvy, loje a vosku.
V naší republice jsou celkem tři tužkárny: „L. a C. Hardtmuth“, „Národní podnik“ a „Grafo“, všechny jsou v Českých Budějovicích.
Nejstarší z nich jest továrna Hardtmuthova, založená Josefem Hardtmuthem r. 1790 ve Vídni a přeložená r. 1847 do Českých Budějovic. Tato firma jest největší svého druhu nejen v tuzemsku, nýbrž v Evropě vůbec. Závod zaměstnává průměrně 1200 dělníků a roční kapacita činí 1 milion veletuctů. Mezinárodní pověst má Hardtmuthova tužka „Koh-i-noor“, kterou vyrábí v 17 stupních tvrdosti; po prvé byla uvedena do obchodu r. 1889. Exportem svých výrobků přispěla firma Hardtmuth nemalou měrou k poznání a rozšíření československých výrobků po celém světě.
Tužkárna Národního podniku byla založena k povznesení české výroby z podnětu Nár. jednoty pošumavské r. 1895 a rozvinula se ve větší podnik s denní výrobou 43 000 tužek; od r. 1910 jest společnosti akciovou. Nejlepší tužka Národním podnikem vyráběná má značku Admiror.
Nejlepší tužka továrny Grafo, vyráběná rovněž o 17 stupních tvrdosti, má značku „Con-que-ror“. Tužkařský průmysl Československa pracuje nejen pro domácí spotřebu, ale značnou měrou i pro vývoz, což nejlépe svědčí o jeho veliké vyspělosti.
Dr. Jan Dejmek, 1930
Obr. Oddělení tuhových mlýnů
