Z historie: Jak vznikla píseň „Hej, Slované!“

Rudolf Pokorný

(Z potulek po Slovensku)

Za dob, kdy náš národ úpěl pod panstvím habsburským a kdy si těžce dobýval práv, kterých jiní národové požívali po své vůli a v hojnosti, bývala nám píseň „Hej, Slované!“ vzpruhou, živící v nás pevnou naději v lepší budoucnost. Kdežto Tylova hymna „Kde domov můj?“ vyjadřovala vroucí lásku našeho lidu k vlasti a národu, z rázných, rozhodných slov písně „Hej, Slované!“ ozýval se oduševnělý odpor proti nepřátelům Slovanstva a pevná jistota, že všecko úsilí nás zničiti bude marné. Proto byla ta píseň rakouskými úřady dlouho a dlouho zakazována.

Jejím původcem jest evangelický kněz Samuel Tomášik, narozený r. 1813 v Jelšavské Teplici na Slovensku. Již r. 1833 se stal po svém zemřelém otci kazatelem v Chyžném a roku příštího se vydal na cestu do Berlína, aby tam doplnil svá studia bohoslovná. Jsa upřímný národovec, toužil po Praze, přál si pokloniti se slavným mužům českým. Šafaříkovi, Jungmannovi, Palackému, Preslovi aj. Přání se mu splnilo. Vyhledal nejprve Amerlinga, který ho minulého roku navštívil v Chyžném. Amerling ho vodil po městě, ukazuje mu pražské památnosti a dovedl ho i na vrch Žižkov a na Vyšehrad, vykládaje o historických událostech, které se tam sběhly.

„Večer mě zavedl,“ vypravuje dále Tomášik sám, „do společnosti mladých českých spisovatelů a jejich ohnivými řečmi byl jsem i já nadšen a oduševněn. Ve čtvrtek v podvečer jsme šli do českého divadla. Tam hráli právě ,Praha v jiném dílu světa´a hráli dosti dobře. Já však jsem se nejvíce ohlížel po obecenstvu a k svému velikému překvapení a zármutku jsem viděl divadlo odpolu prázdné, v přízemí nemnoho měšťanů, jak se mi zdálo, nižší třídy, na galeriích řemeslnické tovaryše a učně, a panské lóže téměř všecky prázdné. To všecko mé srdce příliš zarmoutilo a rozželilo, a to tím více, že chodě po městě zřídka jsem uslyšel hovořiti česky, jenom nižší a chudobnou třídu lidu. V hostincích, krámích i na ulici všude panovala němčina. A tu mi ještě uvízlo v hlavě, když jsem jel k jedné stanici s dámou z Kutné Hory a promluvil jsem na ni po česku, jak mi odsekla v němčině, že u nich každý vzdělaný člověk hovoří po německu, a velmi pohrdlivě na mne hleděla, že v Čechách hovořím česky.

Všecky tyto trpké zkušenosti rozželily mé srdce, že jsem s myslí zkormoucenou spěchal na hospodu, přemýšleje cestou: Což by opravdu matička Praha, perla a duševní metropole západního Slovanstva, měla býti pro nás ztracena, měla by utonouti v moři německém? A měla by tak i má drahá vlast, to milé Slovensko, které z Prahy dostává svůj duchovní život, zaniknouti v moři cizím? Ne, to nesmí býti, to se státi nemůže! V takých myšlenkách pohrouženému přišla mi na mysl polská píseň: „Jeszcze Polska niezginela, póki my źyjemi -´a na její nápěv se mi jako od srdce vinuly verše mé písně: „Hej, Slované!“ Vkročím z ulice do své jizby, rozžehnout svíci a tužkou píši do svého deníku slohu za slohou:

1. Hej, Slované, ještě naše

slovanská řeč žije,

pokud naše věrné srdce

pro náš národ bije.

Žije, žije duch slovanský,

bude žít na věky;

hrom a peklo! marné vaše

proti nám jsou vzteky!

2. Jazyka dar svěřil nám Bůh,

Bůh náš hromovládný,

nesmí nám ho tedy vyrvat

na tom světě žádný;

i nechať je kolik lidí,

tolik čertů v světě:

Bůh je s námi, kdo proti nám,

toho Perun smete!

3. Nechať také se nad námi

hrozná bouře vznese,

skála puká, dub se láme,

země ať se třese:

my stojíme stále pevně

jako stěny hradné;

černá zem pohltí toho,

kdo odstoupí zrádně!

Píseň byla napsána. Hle, jak k ní došlo. Nejprve jsem si, oduševnělý řečmi mladých literátů, maloval v mysli růžovou budoucnost českého i svého národa, potom však jakoby omráčen jsa skoro bych byl upadl do pochybování; ale víra i naděje v lepší budoucnost přelomila konečně všecky mé pochybnosti, a ta víra se vyrazila z hlubin mé duše v písni ,Hej, Slované!“.

Zdroj: Čítanka pro třetí třídu středních škol, Praha 1938