Za Heydrichem stín 27: Doutnák války zapálen

Nebude od věci připomenout roli Heydricha v předvečer napadení Polska nacistickým Německem. V tomto případě muže v pozadí.

„Já jsem ten, kdo rozpoutal válku. Tvrzení, kterému se těžko uvěří? Nemusíte věřit, nechcete-li. Je to však pravda. Jsem ten, kdo v roce 1939 zapálil doutnák Evropy. Události uvedeného roku a těch, které po něm následovaly, se nyní tak pomíchaly, jejich dějiny jsou tak složité, že je těžké vidět fakta v jejich skutečné perspektivě a vzájemné souvislosti. Avšak i ti lidé, kteří pochybují o všem, kromě nejhlavnějších směrů tehdejší epochy, ať jsou jejich představy jakkoli nejasné, budou nyní rozhodně tvrdit, že tentokrát neexistovalo druhé Sarajevo, že neexistoval atentát, který by rozpoutal hitlerovskou válku.

Ti všichni se mýlí. Ve skutečnosti došlo k zvláštnímu incidentu, který zahájil řetězovou reakci násilí a krveprolití, a proto musel pochopitelně nutně existovat člověk, který tento incident připravil a zmáčkl knoflík. Tím člověkem jsem byl já…“

Těmito slovy začíná Alfred Naujocks, který stál v Norimberku před soudem jako jeden z válečných zločinců, úvod ke knize, kterou napsal jeho životopisec a jež byla uveřejněna pod halasným názvem: „Člověk, který rozpoutal válku.“

Naujocks, tajný agent sicherheitsdienstu třetí říše, který přísahal, že bezvýhradně a bez rozmýšlení splní jakýkoli úkol, si díky naprosté nevybíravosti v prostředcích a sklonu k dobrodružství rychle získal mimořádnou důvěru šéfa zpravodajské služby SS Heydricha. Naujocks dostával ty nejriskantnější a nejšpinavější případy. Jeho osobní list obsahuje jednu „skvělou“ operaci za druhou. Vybavuje hitlerovskou špionážní agenturu na Balkáně rozhlasovými přístroji schovanými do chladničky a jiných kuchyňských předmětů. Vytváří „technickou sekci“ SD a organizuje hromadnou výrobu falešných zahraničních pásů a později britských valut. Naujocksovi připadla mimo jiné význačná úloha při falšování padělaných dokumentů v „záležitosti Tuchačevského.“

Dne 5. srpna 1939 přijel Naujocks na pozvání na Prinz Albertstrasse do Heydrichovy rezidence a byl udiven – šéf byl neobyčejně přívětivý. To ho zneklidnilo.

Heydrich byl jednou z nejzlověstnějších postav hitlerovské krvavé „špičky“. Tento bývalý námořní důstojník musel pro své skandální styky opustit službu u námořnictva a našel své poslání u gestapa. Chorobně ctižádostivý Heydrich lišící se od svých „kolegů“ bystřejším rozumem a mimořádným cynismem se brzy stává pravou rukou říšského vůdce SS Himmlera. Osobní spisy předáků fašistické říše schované v Heydrichově sejfu a obsahující pečlivě shromážděné důkazy o jejich nedobré minulosti, soustředily postupně v rukou šéfa SD velkou moc. Všichni se ucházeli o jeho přízeň – měl všude informátory a tajemství v jeho rukou byla nebezpečnější než kulky.

„Alfréde“, obrátil se Heydrich přátelsky na vstupujícího Naujockse. „Mám tu jednu žáležitost. Právě pro tvůj obor.“

Náčelník sicherheitsdienstu se posadil do křesla a jeho podlouhlá tvář s malýma studenýma očima ztuhla na okamžik v neurčitém úsměvu. Co mohl tento úsměv znamenat u člověka, kterému stačilo, aby stiskl tlačítko a dva otáčivé kulomety umístěné ve stolních přihrádkách, v mžiku proděravěly všechno skrznaskrz?

„Nazveme to… třeba ,operace Himmler´,“ pokračoval Heydrich a vytáhl ze stolu kožené desky. „Vůdce ji považuje za prvořadou záležitost. Svým významem předstihuje zdaleka vše, čím jsme se kdykoli museli zabývat. Riziko není malé, a přesto musí být zcela vyloučeno nebezpečí, že bude prozrazeno.“

Heydrich rychle vstal a přistoupil k mapě na zdi.

„Jde o Polsko. Nastal čas, abychom se jím zabývali. Protože vůdce nehodlá vést v polských rovinách zimní kampaň, chce vyřešit polskou otázku v několika nejbližších týdnech silným bleskovým úderem. Potřebuje však vhodný důvod, aby mohl zahájit válku. A to bude tvůj úkol.“

Naujkocks, který byl zvyklý na jiné neočekávané rozkazy, mlčel a pozorně sledoval svého šéfa.

„Jak je ti známo,“ vysvětloval dále Heydrich, „došlo v poslední době k několika malým pohraničním incidentům. Nebylo to však nic vážného. Jeden dva výstřely, a tím to skončilo. Ani jeden velký případ, jehož bychom mohli využít k zásahu. Nyní musíme jednat najisto. Musíme zapálit doutnák sami.“

„A já musím… škrtnout zápalkou?“

Heydrich se na Naujockse zkoumavě podíval.

„Podívej se,“ řekl a zamířil koncem tužky na sotva znatelný bod na mapě. „To jsou Hlivice. Patří Německu, ale leží na samé hranici s Polskem. Pro nás je to velmi výhodné. Nedaleko odtud, ve vzdálenosti několika kilometrů, je na našem území rozhlasová stanice. A právě tady se musíš na scéně objevit ty…“

„Představ si, že jednou v noci Poláci na Hlivice zaútočí,“ pokračoval Heydrich, procházející se po pracovně. „Vždyť je mezi nimi nemálo horkých hlav, takže by to vypadalo docela pravděpodobně. Obsadí přitom vysílačku, byť i ne nadlouho – na deset, patnáct minut. To jim zcela postačí k tomu, aby využili zapojeného mikrofonu a odvysílali do éteru nějaké drzé prohlášení. Třeba například, že vůdce chce válku nebo něco podobného. O to se ale nemusíš starat, text ti připravíme my. Byla by to samozřejmě vážná pobuřující provokace, není-liž pravda? Zejména kdyby byla v tom okamžiku vysílačka v Hlivicích náhodou zapojena na německou vysílací síť. Celá země by se najednou přesvědčila, že jsou to právě Poláci, kteří zostřují situaci.

Příští den bychom o tom mohli psát v novinách a uveřejnit fotografie. Zvlášť přesvědčivé by bylo, kdyby po přestřelce byla na místě nalezena jedna nebo dvě mrtvoly oblečené do polských uniforem, aby všichni viděli provokatéry vlastníma očima. Co myslíš, budeš s to takový incident zorganizovat?“

„Zajímalo by mě, koho napadl takový ďábelský plán,“ pomyslil si Naujocks. „Určitě ne toho tupce Himmlera. Autorem může být jen sám Heydrich. Nebo snad Hitler?“

„Tak co?“ pronesl Heydrich.

„Myslím si,“ odpověděl Naujocks a opatrně volil slova, „že je to příliš velké riziko. Svěříte-li mi však tuto záležitost, učiním vše, co budu moci.“

„Vše, co budeš moci, nám nestačí,“ namítl chladně Heydrich a upřeně se podíval Naujocksovi do očí. „Uvědomuješ si přece, co by znamenalo prozrazení… Mimochodem, doufám, že nemáš nějaké pochybnosti morálního rázu?“ zeptal se posměšně.

„Samozřejmě že ne,“ pospíšil si ho ujistit Naujocks.

Oba spolubesedníci začali projednávat podrobnosti operace. Do zahájení války zbývalo 25 dní…

Zdroj: Tajemství, v němž se rodila válka, Praha 1974