Za Heydrichem stín 32: Tmavé dny

Český národ, ačkoli je soustavně a všemi prostředky poučován už od 16. března 1939, neví dnes, po více než třech letech, ještě mnoho věcí. Neví – či předstírá, že neví – na příklad ani to, že arijec zdraví arijským pozdravem.

Tisková služba Národního souručenství, rovněž pečující o zvýšení jeho úrovně „v říšském myšlení“, mu to ještě jednou na stránkách všech dosud vycházejících časopisů připomíná. Činí tak ve výstižném článku autora, který se za svou práci dnes nemusí stydět. Spíš až někdy po letech.

„… oč krásnější, prostší, ale i hrdější je pozdrav vztyčenou paží se slovy: Vlasti zdar!, vyjadřující přání zdaru Říši, která je naší vlastí.“

Velmistr protektorátních zrádců působí neúnavně svým příkladem na učedníky. Kdo má uši k slyšení, slyš! Právě hlaholí v Benátkách na sjezdu „Unie národních sdružení novinářů.“

„Obýváme zemi, která nebyla dotčena válkou, v níž se klidně pracuje…“ A ze všech sil nadává dr. Benešovi a londýnské vládě. Tak jest, těch několik popravených, jichž jména vždy pomohou zpestřit stránky denních novin, ani v nejmenším neporuší pracovní chod jedné veliké válečné fabriky, která se po německu jmenuje: „Protektorát“. Teprve teď vidí svět, co je to pravá humanita. I trestanci dostanou dovolenou z vězení, aby mohli jít pracovat pro vítězství Říše.

Lid, ten pomlouvaný český lid je povinně vděčný. Ze všech sil, které mu ještě zbývají po pracovním nasazení a po německých přídělech sbírá staré železo pro Říši, když už ta je na tom tak, že nemá dost nového. Výsledek je takový, jak bylo lze očekávat: úředně řečeno uspokojivý. Českému národu, zdá se, ani to nestačí.

Vůdce všech Němců má narozeniny. K čemu se tedy vzchopil ten český lid, jejž někteří do omrzení ostouzejí? Dozvěděl se to o sobě, užaslý, z novin. Jeho „státní president“ dr. Hácha podstoupil zase jednu ze státnických zkoušek, které mu při vší loyalitě působí třesení v kolenou. S protektorem Heydrichem, s pánem, jehož laskavý úsměv dovede v člověku zmrazit krev, vleze do nového sanitního vlaku, aby mohl třesoucí se rukou před čočkou aparátu ukázat: „Hle, dar Čechů vůdci!“

Vůdci se hodí dnes všechno, i přesto, že německé armády toho času pevně stojí v africké Marmarice a na východě u Kerče na Krymu. Také šikmooká žlutavá japonská vlna se valí Asií a přelévá se z ostrova na ostrov. Na druhé straně se zatím čeká. Takto čekají Češi už čtvrtý rok. Němcům stále ještě přeje štěstí. Právě se začal v turecké Ankaře proces proti útočníkům na německého vyslance von Papena. Zase jednou atentát, který se nepovedl.

Vezme to chuť chlapíkům, kteří v chladně škrcené Praze myslí na něco tisíckrát těžšího?

***

Plakáty o Josefu Valčíkovi jsou všude. Také Josef Valčík je všude. Je v Praze, ukáže se v Brně, zavítá do Plzně. Potkává sta a tisíce lidí. A nikdo z těch tisíců se ještě nepřihlásil o odměnu. Ota a Zdeněk se už Valčíkovi posmívají, jak je laciný. Pouhých sto tisíc!

Nebo je v tom, že Mirek může klidně spát, jiný důvod? Na Žižkově, při návštěvě svého nejmilejšího parašutisty posílá teta Moravcová paní správcovou jejich domu a zároveň její spolupracovnici, aby to šla „okouknout“. Paní správcová se podívá na plakát, vrátí se a referuje. Pak teta jde ještě jednou sama; vtiskne si do paměti obličej s obrázku a doma porovnává. Dívá se na černé vlasy, dívá se na černý knírek, na černé kostěné brýle.

„To přece nejste vy,“ řekne potom Mirkovi.

„Ano, to jsem já, potvrdí s úsměvem Josef Valčík.

Zajel si s tetou do Brna. Mají tam něco na práci, při tom si Valčík zaskočí podívat se na jednoho ze svých bratrů. A při tom se také zastaví u jednoho obchodníka, který vstoupil do veliké rodiny těch, kdož se starají o zásobování lidí, jež nelze přihlásit na policii.

Všichni tři, on, paní Moravcová i obchodník se postaví před růžový plakát a Valčík si libuje:

„Takhle mě nemohou poznat.“

Obchodník musí souhlasit. Ten před plakátem a ten na plakátě, to není jeden, to jsou dva. Ale přesto všechno je v Čechách místo, kde by Valčíka poznat mohli.

V rodině u Hladěnů, pardubických spolupracovníků, mají služebnou, která si ho pamatuje z jeho dřívějšího častého docházení. Vyrůstá z toho nebezpečí pro celý okruh lidí. Aby předešel náhodě, vypravuje se Hladěna sám na gestapo.

Vyhledá přímo velitele. Může si to dovolit, znají se s vrchním gestapákem Clagesem z obchodního styku. Řekne mu rovnou, že Valčíka zná. Vypoví, že byl u něho ještě se dvěma jinými kamarády. A prozradí, že si chtěli koupit kolo. Tedy zrada?

Sotva, jenom odvážná hra. Hladěna ještě neřekl všechno. Říká dále Clagesovi, že popis na vyhláškách nesouhlasí. A na místě jim dává úplně jiný.

Žádný gestapák nespolkl všechnu moudrost, ani tento ne. Gestapo si dalo říci. Pardubice se dočkávají sensace, žádným jiným městem nepředstižené: jejich vyhlášky o parašutistovi jsou na ulicích přepisovány a opravovány inkoustem!