Za Heydrichem stín 34: Stopami mrtvých

Před palácem Živnobanky, na jednom z nejrušnějších míst Prahy postává u stanice tramvaje menší pán, víc než čtyřicátník, nenápadný a klidný. Nenápadný – jak se to vezme; v těchto jarních dnech tísnivého roku 1942 je nenápadnost pomalu tou nejnápadnější věcí. Tenhle tu nedělá nic jiného, než že stojí s kloboukem v ruce.

A v tom, celkem vzato, mohlo mít docela prosaické prsty jaro.

Pak se odněkud z lidského proudu vynoří jiní páni, mladší než ten, který tu stojí. Jeden z nich, mladý člověk v hnědém koženém kabátě a se zeleným tyrolským kloboučkem si stoupne vedle toho malého, čekajícího.

A také smekává klobouk.

Teď tu stojí dva. Ani to by ještě nemuselo nic znamenat. Dva smeknuté klobouky, to pořád může být náhoda. Pán v koženém kabátě vytáhl z kapsy nějaký rodokaps a čte si, jako by byl na světě sám. Pak přijíždí devítka a ti dva vstupují oba do stejného vagonu. Aha, teď by snad už něco mohlo začít.

Jenomže nezačíná nic. Nebo skoro nic. Všeho všudy po sobě čas od času mrknou, docela jako lidé, které pouhá náhoda postavila k sobě. Může být také náhodou, že spolu jedou až na konečnou stanici? Nu, tam vystoupili a podávají si ruce.

Ten větší a mladší, v koženém kabátě, se rozhlédne a řekne:

„Já to tady znám.“ A s novým pohledem po okolí: „Kdo přijde?“

Ten malý mu poví jen dvě jména: „Zdeněk a Adolf.“

A slyší velmi divnou odpověď:

„Tak já jsem jejich velitel.“

Zatím se v tom nelze ještě vyznat. Odešli ke střelnici, kde žižkovská mládež se cvičí ve sportu, jehož praktické užití nám německá „ochrana“ jednou pro vždy chce uspořit. Mladý s tyrolským kloboučkem vezme pušku a začne také střílet. Prostřílel dvacet korun, ale trefí pokaždé a všechno.

Potom je čas vrátit se k tramvaji. Nakonec stojí všichni proti sobě, ti dva a Valčík s Aťou Moravcem, kteří právě přišli. A všichni, kromě toho malého, se dají do smíchu.

***

Některé vzpomínky mají kotvy z trnů, zapuštěné hluboko do srdce. Není lehké vyzvednout je na hladinu paměti.

Stmívá se. Světlo stolní lampy se blýská na skle pohárku, prochází krví vína a vrhá rudý odlesk na fotografii ženy v pravém rohu psacího stolu. Zdravá, pěkná žena v bílém čepečku dobrovolných sester; vypadá asi na čtyřicet. To je paní Terezie. Nebo snad lépe, to byla.

Oči muže, který je ministerským radou, putují za kouřem cigarety. Mluví s malými přestávkami, vniká, ponořen do svého křesla, na citlivou půdu minulých dějů.

„Vidíte, věděl jsem od dr. Kloudy, že v Dejvicích jsou také nějací lidé, a tak jsem jim chtěl zprostředkovat schůzku s těmi, které jsem znal. Nu, dopadlo to takhle, sešli se ti, kteří se už dávno znali lépe, než jsem je mohl seznámit já.“

Člověk je nehybný, ale za clonou kouře se zablesknou živé oči.

„Řekl jsem jim pak novinku, kterou jsem právě přivezl ze Zlína. Mezi Baťovým obchodním domem a biografem se strhla přestřelka. Byli tam vyzrazeni dva parašutisté a bránili se střelbou. Jeden unikl, ale druhý byl těžce raněn.

Z těch tří se nejdříve ozval Valčík. Říkám Valčí, ale tehdy jsme znali jen jejich krycí jména. Valčík se tedy ke mně otočil: „Jeden z těch zlínských je Bohoušek.“

Pokládá cigaretu na okraj popelníku. Zadívá se po koberci, najde to místo uprostřed pokoje, u nohou kulatého stolu.

„Koupil si psa, vlčáka. Říkal mu Moula. Vodil ho od Moravců i sem a pes si vždy lehával tady, s očima na svém pánu. Tehdy, když přišel po té schůzce, ode mne chtěl, abych ve Zlíně zprostředkoval spojení s lékařem nemocnice, kde zraněný leží. Věděl už, že gestapo sedí u jeho postele a čeká, až se probere k vědomí. Ale promluvit prý za žádnou cenu nesmí.“

Víno ve sklenkách se znovu mění v krev. Oč jiného také může jít v historiích parašutistů? Vypravěč tiše pokračuje.

„Do Zlína jsem nejel. Ten lékař se prý náhle objevil v Praze. Dokonce jsem cosi zaslechl, jako by byl sám způsobil, aby raněný už do smrti neotevřel ústa.“

Ano, takto probíhaly dny v dubnu roku dvaačtyřicátého. Osamělý muž zvedá sklenku a usrkne z té rudosti, jako by ji nechtěl mít dále na očích.

„Adolf?“ Vrátil se po tom výletu do Plzně v neděli v poledne na Žižkov. Na půl ochromlý, zchvácený, potřeboval nutně odpočinek. Moje paní zašla do kavárny Luxor, kde právě měli schůzku krajané z Teplic. Našla tam svou přítelkyni, paní Vykoukalová z Radotína. Ovšem, že souhlasili, ona i její manžel.

Poté má žena odvezla Opálku tramvají na smíchovské nádraží. Cestou jeli kolem policejního ředitelství, kde právě několik zvědavců okukovalo, jak vylepují nějakou vyhlášku. A v Opálkovi hrklo, myslil, že už je to o Plzni.“