Za Heydrichem stín 47: Čas se naplňuje

Má-li kdo uši, slyš!

Jestliže kdo do vězení povede, do vězení půjde; zabíjel-li kdo mečem, musí i ON mečem zabit býti. Zdeť jest trpělivost a víra svatých.

Biblická slova neznamenají dnes nic pro lidi, jimž něco může znamenat jen slovo falešného německého proroka a jeho věrných. Zabíjí se; krev nestačí schnout a vězení jsou malá pro všechny ty, kteří jsou do nich voděni. Ale čas zraje k naplnění se proroctví.

Devatenáctého května přivádí „maminka“ Fafková své svěřence, aby je odevzdala do další péče. Nepůjdou k nováčkům. V ukrývání nepřátelů říše má profesor dr. Ogoun už za sebou jisté zkušenosti.

Dámy z toho příchodu chtějí udělat obřad, paní Ogounová přichozí ujišťuje, že tu budou jako u svých. Ale ten menší z mládenců jí vskočí do řeči.

„My už o vás víme, my jsme si to tu předem prohlédli.“

A dokončují proslov sami. Těší se už na to, jsou rádi, že budou mít zase společnost mladých, a sportovců k tomu. Oba synové dr. Ogouna jsou známými atlety SK. Slavie.

Nuže, máme je tady, Zdeňka a Jarku, Jarku? Ano, Jarku. Snad Ota záviděl Zdeňkovi jeho příjmení. Snad si myslil, že by bylo působivější, kdyby se kamarádův vtip trochu rozšířil. Ogounům se představil starý Zdeněk Vyskočil a nový Jarka Navrátil. Aby také on mohl dodávat, že se „opravdu navrátil.“

Ale tady jsou u profesorů, a to znamená kázeň skoro vojenskou. Nejdříve dohoda o organisaci jejich života v rodině. Potom dohoda o znameních. Budou-li se vracet za světla, upozorní je záclona na oknech, zda je volno či ne. Přijdou-li za tmy, ohlásí se pískaným signálem: „Pitná voda.“

Nepřátelé říše? Ogounovi si myslí, jak by to bylo pěkné, kdyby naši nepřátelé vypadali také takhle. Slušní mládenci, velmi slušní, ani cigaretu si v pokoji žádný z nich nedovolí zapálit. A jak hezky dovedou mluvit o svých druzích – ovšem jen tehdy, kdy o nich vůbec mluví. O jejich práci však neuslyší nikdo ani slovo; tak, přesně tak si představuje dr. Ogoun mlčenlivost nepřítele Říše.

Vstávají po vojensku. Ve třičtvrti na šest je budíček. Ten obstarává sama paní domu zaklepáním na dveře pokoje. Jeden z nich vždycky odběhne v šest hodin a za dvacet minut se odněkud vrátí se zprávami nebo rozkazy pro ně oba. Den jak den se střídají. Odněkud hodně zblízka.

Nejsou to morousové, dovedou se škádlit. Když přijde řada na většího, převalí se schválně na druhý bok a zavrčí k protější posteli.

„Ať jde dneska zase to mrně.“

A pak se teprve snídá.

Nedaleko odtud velký Adolf uklízí po vojensku svůj pokojík a pomáhá vypravovat děti své bytné do školy. Potom se míchá do vaření nebo vypráví o své strastiplné pouti po seskoku.

A opět nedaleko odtud si modrooký brunet Mirek rozkládá na balkoně plátěnou židli a v pyjama a se šátkem na hlavě, aby mu vlasy nevybledly, si opaluje tvář blondýna na sluníčku, které v zahradách Hanspaulky svítí skoro tak silně jako doma ve Smolině. Je tak pěkné zavzpomínat si trochu na domov před odchodem na denní pouť. A pro maměnku chystá překvapení. Pošle jí v příštích dnech spoustu peněz.

Uprostřed Prahy Karel Čurda myslí s nepříliš velkou radostí na svůj úkol: obhlížet plynárnu v Michli. Také on má rád svou matku. Také on si dovede vzpomínat.

Vzpomínky jsou jediné věci, které je dovoleno říkat. Jarka se Zdeňkem sedí u Ogounů a vykládají o Anglii. Je o čem mluvit. Poznali se tam s Janem Smudkem a on jim vyprávěl, jak ho tady chytali na Spořilově a jak se pak dostal přes hranice. To je chlapík, ten Smudek!

Nebo si vzpomínají na londýnskou recepci, kde si podali ruku i s Anthony Edenem. Nebo jak se Jarka naučil jezdit ve Skotsku na lokomotivě jako strojvůdce…

Dny rychle plynou.

A odpověď na Jindrův telegram nepřichází.

***

Idyla?

V prvních dnech po příchodu chlapců se jednou k večeru vrací paní Ogounová z ulice. Hned naproti je dejvické nádraží. Známý železničář – aby toho přinesla domů víc – jí šeptem přidává právě došlou zprávu: u Čelákovic byl vykolejen německý transport!

Její noví nájemníci jsou už nahoře. Ten větší se s trochou zvědavosti ptá, jak se teď ptává denně skoro každý:

„Neslyšeli jste nic?“

Hle, jak rychle se to hodí. Paní profesorová může nasytit zvědavost hladových prvotřídní novinkou z první ruky. Chlapci se na ni spokojeně usmívají.

„Správně,“ potvrzuje potom Jarka. „To je naše práce.“

V zimě prováděli Němci dobrovolnou sbírku šatstva s povinnou účastí. Vše pro vítězství říše! Teď, uprostřed jara, se provádí u Ogounů druhá. Šaty, boty! Vše pro nepřátele říše! Profesor dělá, co může. A co nemůže, udělá soused z vedlejšího domu, pan Křiklán. Dvoje šaty přinesl, a boty také. Podepisovat nemusí nic, jako musil u Němců, ale zato smí obejmout dva pravé a dobře vyzbrojené zločince. Bože, ten jejich arsenál! Dárce obleků u vytržení hladí stengun, krátkou strojní pušku, skvělou práci beze značky. A ty colty! A ty bomby!

Idyla?

Hradní zaměstnanec zaklepal naposled na přízemní okno v ulici u Klárova. Heydrich jezdí nyní už trvale z Panenských Břežan na Hrad a zpět. A to vždy ve stejnou dobu a s doprovodem, který však není pravidlem. Aby to bylo jistější, vyzvídají v této věci i libenští sokolové, také mají spojení s Hradem. A vlastní spojení má i Jindra prostřednictvím hradního hodináře Novotného. Zastupující říšský protektor vyjíždí podle zpráv ze svého letního sídla ráno kolem deváté.

Ano, pohybují se teď pilně, všichni páni Němci. A hledají nejlepší způsob, jak přimět k píli všechno kolem sebe. Sádelný maršál Göring se s odvahou chlubí v nové říšské kanceláři:

Jenom nacionální socialismus dovede plně hodnotit dělníka a dělnickou práci!

Na potvrzení těchto slov se protektorátní pošta hroutí pod přívalem prosebných dopisů od českých „nasazenců“ v Německu. Balíčky, jídlo nebo tu zajdeme hlady! A nad vchody do koncentračních táborů, kde se umírá po tisících, se cynicky směje německé heslo: Práce osvobozuje.

Největší dodavatel nejlacinějších pracovních sil jezdí ze svého židovského zámku na hrad českých králů a zpátky. Jezdí s doprovodem a jezdí také sám, neboť jeho bezmezné pýše tyrana je směšnou myšlenka, že by se někdo na Zastupujícího říšského protektora mohl podívat jinak než s bázní.