.jpg)
V úterý 26. května se den rodiny Ogounových odbývá stejně jako ty předchozí. Snad trochu víc potěšení a otcovské pýchy – Milan, starší syn, běžel 400 metrů za 50,9 vteřiny! Snad trochu víc starostí a námahy, mladší Luboš bude dělat zítra maturitu.
Ale dopoledne je pryč a hodiny jdou beze změny. Nic se nepohne ve vzduchu, není znamení, které by ukázalo nevědomým vyjímečnost času.
Potom poledne. Pak oběd. A jde ke třetí. Jako vždy profesor odpočívá v ložnici, trápen svou nemocí. Mládenci se uzavřeli vedle v pokoji. Náhle je však klid porušen – přišla návštěva. Strýc Hajský, záhadný prostředník, přichází dveřmi z kuchyně. Utírá si zpocené čelo a ve spěchu podává profesorovi ruku.
„Dnes vás nebudu dlouho zdržovat, máme mnoho práce.“
Kapky potu stojí na uhřátém čele návštěvníka. Profesor se zdvořile usmívá.
„Je na vás vidět, jak jste unaven.“
Vtom Hajský řekne, co od něho dosud nikdo neslyšel.
„Však mi to jde už také na nervy!“
Dá to práci, takové věci. Dá se to pochopit. Není hračkou, ta jeho práce. Profesor ukáže na dveře sousedního pokoje.
„Chlapci vás už čekají.“
Tak se hovoří mezi podzemními pracovníky. Neptat se na věci, jež nemohou být řečeny. Ale Hajský se na prahu zastavil.
„Možná, že nás tu dnes bude víc. Máme něco důležitého.“
Tři lidé se tam potom zavrou. Za chvilku zvoní čtvrtý. Někdo z těch tří běží rychle do předsíně, aby mu otevřel dříve než paní domu.
Je jich víc. A mají něco důležitého. Hlasy tlumeně šelestí v zavřeném pokoji. Profesor podřimuje, nechává svou starost pomalu, trpělivě útočit. Neposlouchá ty vedle, protože nechtějí, aby byli posloucháni. I kdyby poslouchal, neslyšel by nic.
To je poslední přípravná porada strýce Hajského, pravým jménem Jana Zelenky, s členy parašutistické skupiny Anthropoid a s tajemným čtvrtým. Až budou hotovi, nadejde konec čekání a konec slov.
Protože čin se už rodí za těmi zavřenými dveřmi.
***
Zvenčí občas přiletí teskné zapísknutí lokomotivy. Dole mluví jaro železným rachocením vagonů, hluchými zvuky zotročeného nádraží. Do výše okna se dere troska kouřového chuchvalce a rozplývá se v obloze.
Je odpolední ticho, zakřiklé ticho zakřiklého jara. Ti vedle už odešli. Profesora trápí nemoc. Jí pomáhají starosti.
V pokoji vedle není úplně prázdno. Někdo se tam zvedl, někdo sám a s neklidnou duší. Je slyšet přecházení. Potom kloub prstu zaťukal na dveře.
Hlava s rovnými, dozadu česanými vlasy, s vystouplými lícními kostmi se vyklání z mezery.
„Smím?“
Profesor se slabým úsměvem kývá. Vždycky, vždycky. Jarka přenesl svůj neklid do ložnice. Chodí na nervosních nohou, zastaví se u otevřeného okna, pak jeho postava v proužkových šatech opět rozděluje kroky po úzkém prostoru místnosti.
Nakonec zůstane u okna stát. Z druhého patra je vidět křivky kolejí, nad nimi zelený svah. Hlavu opřenu o dlaň se parašutista dívá tam vzhůru, k Hradu. A pronese hlasem, na němž leží všechna tíha světa:
„Rád bych věděl, jak to tu bude vypadat zítra.“
Pro profesora je to hádanka, kterou nebude luštit.
Jarka, osamělý, opuštěný svým druhem v této chvíli těžkosti, začne hledat úlevu ve vzpomínce. Sedá si na židli. Rozhovořil se; a vypráví tak, jako dosud nevyprávěl. Pak ho neklid vypudí do kuchyně. Malá drobná paní Ogounová má rychleji parašutistovi vrátit to, co se před zamyšleným pohledem profesorovým vrátit zdráhalo – starou pevnost a víru v sebe.
A zase zvonek škubne přílišným tichem. Přišla Liběnka Fafková, hledá svého Zdeňka. I dnes je jaro. I dnes vyšlo mládí za svým věčným cílem.
„Je tu Zdeněk?“ říká děvče. Na rtech nese úsměv. A v ruce balíček. Dárek, pro jaký jsou dnes muži hotovi skočit do ohně.
Jeho nerozlučný druh vrtí hlavou. Právě teď, v takový den, se rozdělili.
„Nevím, kdy se vrátí.“
Dívka mu podává balíček cigaret. A pohrozí mu prstem.
„Ale, ne, Honzíčku, abys je vykouřil jenom sám. Zdeňkovi také musíš nechat!“
Malá paní zvedne hlavu. Honzíčku?... Tedy Jan.
Ne, pro ni vždycky Jarka.
***
K Jesenským přichází k večeru syn Jiří, zubní technik. Na jeho tváři je napsáno vzrušení. Ani mluvit by nemusil.
„Tatínku, zítra bude určitě proveden atentát.“
Starý pán neodporuje. Takhle to už přece říkal dvakrát.
Jan, Ota, Jaroslav vyvolává ze sebe čerstvou minulost. Večer v rodině, to vrací člověku dalekou představu dětství. Jarka znovu vypráví; ještě se tak nerozhovořil, co přišli. Říká jim o Anglii. Říká jim o smutných dnech francouzské porážky. Zabloudí i do alžírských časů cizinecké legie. Ah, tam to nebyla hračka!
Každý den se postavit před velitele a řečí, z níž nerozumíš ani písmenu, odmrskával povinnou větu hlášení:
„Mon capitain…“
Směšnost jeho výslovnosti je dojemná. Úterní večer; ráno se jde k maturitě. Profesor přivřel unaveně oči. Takhle teď musí studovat nové mládí! Vidí před sebou noc, prohýřenou nad knihami a sešity.
Noc na sedmadvacátého května. Je už deset, dole zavřeli dům. A Zdeněk, bez klíče, se nevrací. Paní Ogounová schází na ulici, aby tu na něho počkala. Nemůže ho přece nechat zvonit.
Zapomněli, že je válka. Po chodníku přechází omrzelá domovní hlídka, sousedka ze čtvrtého patra. Tak tomu chce nařízení. Dbát, aby všechna okna byla řádně zatemněna.
Parašutista je člověk, který smí existovat jen pro své přechovavače. Paní Ogounová nepřemýšlí. Je naprosto nutno ihned se zbavit svědka, která z domovních hlídek by po desáté v noci odmítla, kdyby to někdo chtěl z dlouhé chvíle převzít za ni? Víte, syn zapomněl doma klíč.
V řídké jarní tmě se očekávaná malá postava konečně vyloupne ze stínu cesty od tramvaje.
Přichází pozdě, protože byl daleko. Zajel si dnes na večeři až do Proseku, k Václavu Smržovi. Měl se dobře, tento úterní večer 26. května 1942. Dostal svíčkovou. A řekl při obchodu svému hostiteli:
„Ráno jdeme na to.“
Pak, před spaním, prohodí Zdeněk a Jarka několik slov s Lubošem Ogounem, kterého zítra čeká maturita.
„Nu," řeknou mu, „oslavíme to společně.“
.jpg?s3=1)
